Kamov Ka-29VPNCU

Typ:  speciální modifikace útočného-výsadkového vrtulníku typu Ka-29 (Helix B) zastávající roli tzv. letového návodčího

Určení:  vyhledávání a označování pozemních cílů v zájmu bojových skupin specializovaných útočných vrtulníků typu Ka-50 (Hokum A)

Odlišnosti od typu Ka-29 (Helix B):

- instalace chladičů motorových spalin z bitevního vrtulníku typu Ka-50 (za jejich pomoci jsou motorové spaliny míchány s okolním studeným vzduchem – to sebou přináší pokles demaskující IČ emise)

- instalace dalších dvou párů výmetnic klamných RL/IČ cílů typu APP-50 na bocích zadní části trupu (tímto celkový počet výmetnic klamných cílů vzrostl ze čtyř exemplářů na osm)

- instalace zaměřovacího a komunikačního systému typu KSAS – jeho součástí se stal též laserový značkovač pozemních cílů

- instalace rozměrné hranaté gondoly zaměřovací optiky letového-navigačního-útočného komplexu typu Rubikon z bitevního vrtulníku typu Ka-50 v ose břicha přídě trupu – to si ale vyžádalo umístit pod ocasní nosník 45 kg vyvažovací zátěž (úprava zavedená pouze do konstrukce druhého exempláře)

- instalace kulovitého pouzdra elektro-optického navigačního systému typu GOES-321 pod přídí trupu na pozici vlevo od její podélné osy (úprava zavedená pouze do konstrukce druhého exempláře)

- absence pomocného křídla se zbraňovými závěsníky (úprava zavedená pouze do konstrukce prvního exempláře)

- instalace jednoho pevného 30 mm kanónu typu 2A42 na levém boku střední části trupu (úprava zavedená pouze do konstrukce prvního exempláře)

Historie:  Specifikace na perspektivního nástupce útočných-výsadkových vrtulníků řady Mi-24 (Hind), který měl zároveň tvořit plnohodnotnou protiváhu americkému bitevnímu vrtulníku typu AH-64 Apache vzešlého z programu AAH (Advanced Attack Helicopter), spatřily světlo světa již v roce 1976. Zatímco OKB M.L. Mila na zmíněné zadání zareagovala projektem klasicky koncipovaného dvoumístného vrtulníku typu Mi-28 (Havoc A), konkurenční projekt poněkud netradičně pojatého jednomístného vrtulníku typu V-80 (Ka-50 Hokum A) z dílny OKB N.I. Kamova počítal s nosným systémem sestávajícím se ze dvou koaxiálních protiběžných rotorů. Přestože byl v roce 1987 za vítěze zmíněného konkurzu vyhlášen typ V-80 (Ka-50 Hokum A) z dílny OKB N.I. Kamova, pro méně pokročilý typ Mi-28 (Havoc A) z dílny OKB M.L. Mila to neznamenalo úplný konec. S tímto dvoumístným strojem se totiž počítalo jako se záložním typem (s možností exportu), který měl tvořit jakousi pojistku pro případ, kdyby nastaly nějaké problémy s dokončením vývoje vítězného typu Ka-50 (Hokum A). Do výrobního programu závodu z Arseněva byl vítězný Ka-50 (Hokum A) zařazen na přelomu 80. a 90. let. Státní zkoušky tohoto stroje se přitom podařilo završit na konci roku 1993. Krátce nato, dne 25. dubna 1995, padlo rozhodnutí, aby byl vrtulník typu Ka-50 (Hokum A) odzkoušen přímo v podmínkách války v Čečensku. Speciálně za tímto účelem měla být následně zřízena bojová experimentální skupina (BEG), která se měla sestávat ze čtyř těchto jednomístných strojů a čtyř speciálů zastávajících roli tzv. letového návodčího. Toto poslání měl přitom zajišťovat dvoumístný derivát jednomístného Ka-50 (Hokum A), který vešel ve známost jako Ka-52 (Hokum B). Protože ale tento model tehdy ještě nebyl k dispozici, jeho poslání měla v rámci zmíněného zkušebního bojového nasazení zastoupit čtveřice speciálně upravených palubních výsadkových-útočných vrtulníků typu Ka-29 (Helix B). Podmět ke zřízení BEG přitom vzešel přímo z úst tehdejšího šéfkonstruktéra JSC N.I. Kamova. Ten velmi rychle získal na svou stranu též velitele 344. CBP B. Vorobjeva. Oba pak společnými silami přesvědčili ministerstvo, aby alespoň částečně financovalo přestavbu čtyř sériových Ka-29 (Helix B) na zmíněný velitelský speciál. Ten vešel ve známost pod označením Ka-29VPNCU. Vedení Kamovi JSC přitom chtělo zkušebním nasazením typu Ka-29 (Helix B) zapůsobit na velení Armádního letectva a získat tak pro tento původně palubní vrtulník další odbyt. Hlavním posláním výše popsané BEG se přitom stal vývoj taktiky bojového nasazení bitevního vrtulníku typu Ka-50 (Hokum A) v bojových skupinách. Protože první válka v Čečensku, která zuřila v letech 1994 až 1996, značně vyčerpala velmi štíhlý zbrojní rozpočet Ruska, finanční krytí přípravy skupiny čtyř vrtulníků typu Ka-50 (Hokum A) a čtyř vrtulníků typu Ka-29VPNCU k bojovému nasazení se nakonec muselo obejít výhradně s vnitřními zdroji JSC N.I. Kamova. V této souvislosti se pak skupina BEG omezila na pouhé dva bitevní vrtulníky typu Ka-50 (Hokum A) a dva velitelské vrtulníky typu Ka-29VPNCU. Přestavbu dvou operačních Ka-29 Helix B (žlutá 35 a 38) ze stavu 696. OIIVP (samostatný instruktorsko-vývojový vrtulníkový pluk), který spadal pod 344. centrum bojové přípravy (CBP) z Toržoku, na tento model se navíc podařilo završit teprve až v roce 1997. Zatímco první z nich (žlutá 38) byl opatřen pouze instalací zaměřovacího a komunikačního systému typu KSAS, ten druhý (žlutá 35) kromě toho obdržel též letový-navigační-útočný komplex typu Rubikon a elektro-optický navigační systém typu GOES-321. Zatímco rozměrný hranatý kryt optiky prvně uvedeného systému, který byl převzat přímo od bitevního speciálu typu Ka-50 (Hokum A), se nacházel v ose břicha přídě trupu, kulovité pouzdro druhého systému GOES-321 zaujalo pozici po levém boku přídě trupu. Zástavba obou výše uvedených systémů do přídě trupu vrtulníku Ka-29VPNCU (žlutá 35) si ale vyžádala umístit pod jeho ocasní nosník 45 kg vyvažovací zátěž. Kromě toho druhý exemplář vrtulníku Ka-29VPNCU (žlutá 35) obdržel též instalaci pomocného „křídla“ se zbraňovými závěsníky. První exemplář tohoto speciálu (žlutá 38) naproti tomu závěsníky postrádal. K levému boku jeho trupu měl však upevněn 30 mm kanón typu 2A42. Naproti tomu instalaci chladičů výstupních motorových plynů a dodatečných výmetnic klamných cílů obdržely oba dva zmíněné exempláře speciálu Ka-29VPNCU, aby byly lépe chráněny před přenosnými PLŘS s pasivním IČ navedením. Jelikož boje v Čečensku mezitím utichly, zkoušky BEG byly nakonec, mezi 25. zářím a 21. říjnem 1997, realizovány na polygonu Alabino. Druhá Čečenská válka, která vzplanula krátce nato, v roce 1999, dala zase za vznik bojové úderné skupině (BUG). Ta byla zřízena na základě výnosu ze dne 29. listopadu 1999 a sestávala se ze dvou bitevních vrtulníků typu Ka-50 Hokum A (žlutá 24 a 25) a jednoho velitelského speciálu typu Ka-29VPNCU. Pro tyto potřeby byl přitom vyhrazen druhý exemplář tohoto stroje (žlutá 35), který se vyznačoval instalací komplexu typu Rubikon. O navigační systém typu GOES-321 ale tento stroj mezitím zcela přišel. Do Čečenska byla přitom zmíněná BUG přesunuta v prosinci roku 2000. Tomu ale předcházely celých osm měsíců trvající zkoušky. Ty byly přitom realizovány v Toržoku. V rámci zmíněných zkoušek, které se rozeběhly v prosinci roku 1999 a byly ukončeny v červenci roku 2000, všechny tři zmíněné vrtulníky BEG vykonaly přes 150 zkušebních letů s celkovou délkou trvání více než 100 hodin. Na typ Ka-50 (Hokum A) přitom z tohoto počtu připadlo celkem 125 zkušebních letů. V rámci následného bojového nasazení se jejich domovskou základnou se stala základna Groznyj-Severnyj spolu se základnou Chankala. Díky extrémně nepříznivému počasí ale přelet těchto strojů z Toržoku do Grozného (přes Kalungu, Kursk, Millerovo, Jegorilskaju a Beděnovok) zabral celé dva týdny. Zatímco posádky všech tří zmíněných vrtulníku BUG se sestávaly z pilotů a operátorů 696. OIIVP, jejich údržbu obstarával personál 344. CBP spolu s personálem JSC N.I. Kamova. První seznamovací lety na svém novém působišti piloti BUG vykonali 28. a 30. prosince 2000. První výzvědný a zároveň první bojový let přitom následoval dne 1. ledna 2001. Tehdy speciál typu Ka-29VPNCU (žlutá 35) odhalil skalní úkryt separatistů. Ti pak nato okamžitě zareagovali palbou z velkorážných kulometů. Operátor zmíněného stroje proto předal souřadnice zmíněného úkrytu separatistů pilotovi jednoho z bitevních speciálů Ka-50 (Hokum A) a ten jej pak zneškodnil za pomoci salvy 80 mm neřízených raket typu S-8. Bojové nasazení celé skupiny BEG v Čečensku bylo velmi intenzivní. Jenom za první měsíc zde velitelský Ka-29VPNCU (žlutá 35) vykonal 27 bojových letů. Ke dni 14. února roku 2001 si vrtulníky bojové skupiny BUG, která se sestávala buďto z jednoho velitelského vrtulníku typu Ka-29VPNCU a dvou útočných vrtulníků typu Ka-50 (Hokum A) nebo z jednoho velitelského vrtulníku typu Ka-29VPNCU, jednoho útočného vrtulníku typu Ka-50 (Hokum A) a jednoho útočného-výsadkového vrtulníku typu Mi-24 (Hind), na své konto připsaly celkem 121 bojových vzletů. Z tohoto počtu přitom rovných 68% misí bylo uskutečněno za velmi nepříznivých meteorologických podmínek. Ve 23-ti % navíc šlo o takové podmínky, za kterých by ozbrojené výsadkové vrtulníky typu Mi-8MT (Hip H) a výsadkové-útočné vrtulníky typu Mi-24 (Hind) v podstatě nemohly vůbec působit. Hlavními cíly vrtulníků skupiny BEG se přitom kromě táborů a opevněných stanovišť čečenských separatistů staly též sklady zbraní, bojová technika a konvoje. Přestože vrtulníky typu Ka-29VPNCU a Ka-50 (Hokum A) skupiny BEG tvořily pouhých 10% z celkového počtu letecké techniky nasazené do bojů druhého Čečenského konfliktu, na své konto si připsaly hned dvě třetiny prioritních cílů. Zatímco oba Ka-50 Hokum A (žlutá 24 a 25) se po ukončení válečné kampaně v Čečensku vrátily zpět do Toržoku, jediný exemplář speciálu Ka-29VPNCU (žlutá 35) prošel v prostorách prototypové dílny Kamovi JSC zpětnou konverzí do standardu Ka-29 (Helix B).

Verze:  -

Vyrobeno:  dva exempláře (vznikly konverzí sériových Ka-29)

Uživatelé:  pouze Rusko (zkušební nasazení)

 

Ka-29VPNCU (2. exemplář)

 

Posádka:    pilot a střelec/operátor zbraňových systémů

Pohon:        dva turbohřídelové motory typu Izotov TV3-117VMA s max. výkonem po 2 200 hp

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu I-251V Škval (jeho rozměrný hranatý kryt se nachází v ose břicha přední části trupu) a elektro-optický navigační systém typu GOES-321 (jeho kulovité pouzdro se nachází pod přídí trupu na pozici vlevo od její podélné osy). Zatímco systém I-251V Škval se sestává z TV zaměřovače a laserového dálkoměru-značkovače cílů typu Pričal, systém GOES-321 v sobě sdružuje IČ zaměřovač s laserovým dálkoměrem. Velké pozemní cíle je přitom systém typu I-251V Škval schopen identifikovat na vzdálenost 20 až 24 km. Zatímco stíhací letoun dokáže odhalit na vzdálenost 10 km, cíl typu tank na vzdálenost 8 km, cíl typu vrtulník na vzdálenost 6 km.

                     - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-1P Parol (dvě drobné antény s tvarem trojúhelníku instalované po jedné na „střeše“ pilotní kabiny a na hřbetu koncové části ocasního nosníku), výstražný RL systém typu S-3M Sirena, IČ rušič typu L166V-11E Ispanka (‘Hot Brick’) (jeho nevelký válcovitý kryt je umístěn na hřbetu trupu, přímo za nosnými rotory) a osm výmetnic 32-ti klamných IČ/RL cílů typu APP-50 (po čtyřech ve dvou blocích uchycených po jenom k oběma bokům zadní části trupu)   

Výzbroj:      podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 2 000 kg, přepravovaná na čtyřech pylonech nacházejících se pod pomocnými „křídly“ z trubkové příhradoviny – čtyřnásobná odpalovací zařízení PTŘS typu 9M114 raketového systému 9K113 Šturm-V (AS-6 Spiral) (max. 2 ks), raketové bloky typu B-8V20 (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) a UB-32A (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), kanónové kontejnery typu UPK-23-250 (jeden dvouhlavňový 23 mm kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů) (max. 2 ks), zbraňové kontejnery typu GUV (jeden 30 mm granátomet typu AGS-17 Plamja se zásobou 300 nábojů nebo sestava jednoho čtyřhlavňového 12,7 mm rotačního kulometu typu JakB-12,7 se zásobou 750 nábojů a dvou čtyřhlavňových 7,62 mm rotačních kulometů typu GŠG-7,62 se zásobou 3 400 nábojů) (max. 2 ks) a 500 kg zápalné pumy typu ZB-500 (max. 2 ks)

 

 

 

TTD:     
Ø nosných rotorů:  15,90 m
Délka trupu:   11,30 m
Výška: 5,44 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: ?
Max. rychlost: ?
Praktický dostup:   ?
Max. dolet:    ?

 

 

 

Poslední úpravy provedeny: 9.4.2013