Kamov Ka-25PL (‘Hormone A’/‘Harp’)

Typ:  středně těžký palubní protiponorkový vrtulník uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  vyhledávání a ničení ponorkových plavidel protivníka

Historie:  V letech 1959 až 1960 americké námořnictvo převzalo svých prvních pět ponorkových nosičů nukleárních balistických střel. Konkrétně přitom šlo o ponorky třídy George Washington s jaderným pohonem. Hlavní zbraní těchto prvních ponorkových nosičů balistických střel na světě se stalo 16 střel typu UGM-27 Polaris. Ta v první verzi, známé jako UGM-27A Polaris A-1, nesla jednu 600 kT termonukleární hlavici typu W-47 a disponovala dosahem 2 200 km. Dosah pozdějších verzí této zbraně byl ještě větší. Zatímco v případě modelu UGM-27B Polaris A-2 tomu bylo 2 800 km, model UGM-27C Polaris A-3 disponoval dosahem celých 4 600 km. Kromě toho nesl, na rozdíl od obou předchozích modelů, hned několik bojových hlavic. Pro sovětské vedení znamenalo zavedení ponorek třídy George Washington hotové zděšení. Vždyť byly taky schopny napadnout Moskvu z vod Barentsova, Norského či Severního moře. Střela typu UGM-27A Polaris A-1 odpálená z této vzdálenosti by navíc Moskvu zasáhla za pouhých 20 až 25 minut, což bylo rozhodně málo na přesun do bezpečí. Aby toho nebylo málo, tak sovětské VMF proti zmíněným americkým jaderným ponorkám tehdy mohlo postavit nanejvýš nepočetnou flotilu dvoumotorových pístových hydroplánů typu Be-6PLO (Madge) a jednomotorových pístových vrtulníků typu Mi-4M (Hound B), které již tehdy bylo možné považovat za beznadějně morálně zastaralou techniku, a to jak po stránce letových výkonů, tak i z hlediska provozních charakteristik zbraňového systému. Z tohoto důvodu se na konci 50. let v SSSR rozeběhly práce hned na několika vzdušných protiponorkových systémech různých kategorií. S oficiální zelenou se přitom tehdy setkaly projekty hned čtyř specializovaných protiponorkových letounů a vrtulníků. Konkrétně přitom šlo o dálkový čtyřmotorový turbovrtulový letoun typu Il-38 (May), dvoumotorový turbovrtulový obojživelný letoun krátkého doletu typu Be-12 (Mail), obojživelný z pobřežních základen operující vrtulník typu Mi-14PL (Haze A) a palubní vrtulník typu Ka-25PL (Hormone A). Zatímco letoun typu Il-38 (May) nebyl ničím jiným, než modifikací dopravního letounu typu Il-18V (Coot), vrtulník typu Mi-14PL (Haze A) vycházel z víceúčelového vrtulníku typu Mi-8 (Hip C). Naproti tomu v případě letounu typu Be-12 (Mail) a vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) šlo o stroje kvalitativně nové konstrukce již od počátku projektované pro protiponorkovou činnost. Protože ale dolet letounu typu Il-38 (May) postačoval nanejvýš pro činnost v oblastech pobřežních vod, což bylo pro zamezení případného útoku amerických ponorkových nosičů balistických střel rozhodně málo, později se s oficiální zelenou setkal projekt nového dálkového protiponorkového letounu v podobě typu Tu-142 (Bear F). Ten byl zase modifikací čtyřmotorového turbovrtulového strategického bombardéru typu Tu-95 (Bear A). Pro typ Il-38 (May) to ale neznamenalo úplný konec, neboť byl překlasifikován na protiponorkový letoun středního doletu. Vrtulník typu Ka-25PL (Hormone A) vzešel ze zadání ze dne 20. února 1958. Nosičem těchto strojů se přitom měly stát vrtulníkové křižníky projektu 1123 Kondor (Moskva class). Těchto plavidel si VMF objednalo, dne 3. prosince toho samého roku, celkem 12. Nakonec byly ale postaveny a do výzbroje zařazeny VMF jen dva křižníky projektu 1123 Kondor (Moskva class), a to Moskva (1967) a Leningrad (1969). Přestože byl vývoj vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) oficiálně objednán dne 20. února 1958, zadání na zpracování předběžného návrhu tohoto stroje N.I. Kamov obdržel, od UOSAT (Vedení zkušební stavby letecké techniky) VMF, již v březnu roku 1956. Ke shodně v takticko-technickém zadání k tomuto stroji mezi Kamovou OKB a VMF ale nakonec nedošlo dříve, než v květnu roku 1958. Zadání ze dne 20. února 1958 přitom počítalo hned se dvěma verzemi vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A). Zatímco jedna z nich měla zastávat roli protiponorkového stroje, ta druhá měla sloužit k navádění protilodních řízených střel odpálených z hladinových plavidel na cíle nacházející se mimo dosah jejich radiolokátoru. Posledně uvedený model vešel ve známost jako Ka-25C (Hormone B) a od protiponorkového modelu Ka-25PL (Hormone A) se měl odlišovat pouze instalací speciálního vybavení. Dle zadání měl být vrtulník typu Ka-25PL (Hormone A) opatřen, kuli minimalizaci rozměrů, dvojicí souosých protiběžných rotorů. Jejich listy navíc mělo být, pro potřeby skladování, možné sklápět. Nosné rotory vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) měla roztáčet dvojice 900 hp turbohřídelových motorů typu GTD-3. Tento typ motoru přitom vyprojektoval V.A. Glušenkov speciálně pro tento stroj. Samozřejmostí se stala schopnost pokračování v letu v případě výpadku jednoho z nich. Ke vzletu a přistání měla vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) dle zadání postačovat plocha s rozměry pouhých 9 x 10 m. Vzlet a přistání měl být přitom možný i na palubě plující lodi. Součástí palubního vybavení vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) se měl stát radiolokátor a hydroakustická stanice nebo detektor MAD. Kromě vyhledávacího vybavení mělo být na jeho palubu možné umístit též jedno naváděné torpédo typu AT-1 nebo náklad hlubinných pum. Technologická 1:1 maketa vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) byla státní komisí přezkoumána a schválena v květnu roku 1960. Pro potřeby zkušebního programu závod č.938 zhotovil celkem tři prototypy. Montáž prvních dvou z nich se přitom podařilo završit v dubnu roku 1961. Ten první vešel ve známost jako „D-01“ a byl určen pro pozemní únavové zkoušky. Na poprvé se prototyp „D-01“ do malé výšky nad VPD vnesl dne 26. dubna 1961. Letové zkoušky tohoto stroje se omezily na sérii krátkých svislých vzletů do výšky 2 až 3 m. Poté byl využit ke svému primárnímu účelu, tedy k únavovým zkouškám. Druhý prototyp nesl tovární označení „DC-02“ a stal se prototypem modelu Ka-25C (Hormone B). První letový prototyp modelu Ka-25PL (Hormone A) vešel ve známost jako „DB-03“ (Harp) a byl třetím prototypem v celkovém pořadí. Tento stroj se přitom od země poprvé odlepil dne 11. května 1961. Ke svému prvnímu letu po okruhu se prototyp „DB-03“ (Harp) vydal dne 21. května téhož roku, a to i přesto, že toho dne došlo k destrukci nosného systému prototypu „D-01“ při jedné z pozemních zkoušek. Krátce nato, dne 9. července 1961, se tento stroj zúčastnil tradiční letecké přehlídce, která se konala v Tušinu. Zde přitom debutoval spolu s těžkým transportním konvertoplánem typu Ka-22 (Hoop). Kuli zmatení nepřítele byl prototyp „DB-03“ (Harp) tehdy v Tušinu prezentován s instalací maket poměrně rozměrných řízených střel na bocích trupu. Zkoušky prototypů vrtulník typu Ka-25PL (Hormone A) postupovaly velmi ztuha. Vždyť taky šlo o zdaleka největší a nejtěžší vrtulník s dvojicí souosých protiběžných rotorů, který byl do té doby postaven. Jeho pohon navíc obstarávaly zcela nové a praxí neprověřené motory. To samé přitom platilo i pro palubní vybavení. Zkoušky prototypů tohoto stroje navíc zpočátku provázely potíže s chvěním při rolování. Právě tyto potíže měly za následek rozpad nosného systému prototypu „D-01“. Další incident zaviněný tímto jevem se udál dne 20. června 1961. Dne 9. května 1962 se prototyp při přistání v důsledku rezonancí dokonce málem rozpadl. Jelikož alternativa za vrtulník typu Ka-25PL (Hormone A) na počátku 60. let nebyla, rozhodnutí o sériové výrobě tohoto stroje padlo ještě před završením jeho závodních zkoušek. Produkcí vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) byl konkrétně pověřen závod č.99 z Ulan-Ude. První výrobní podklady sem přitom dorazily již na podzim roku 1961. Náběh výroby vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) ale nemálo komplikovala absence zkušeností závodu č.99 se stavbou tak složitého stroje a v neposlední řadě též neustálé změny v projektu, které vycházely z výsledků právě probíhajících zkoušek prototypů. Z tohoto důvodu se první z pěti předsériových strojů nakonec nepodařilo zalétat dříve než dne 25. dubna 1965. Sériové Ka-25PL (Hormone A) se od prototypu „DB-03“ (Harp) mírně odlišovaly, a to instalací nového podvozku, nových SOP s duralovou kostrou (na místo dřevěné) a odlišným tvarem skládacích listů nosných rotorů. Poslední, pátý, exemplář vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) ověřovací série brány závodu č.99 závodu opustil v prosinci roku 1965. Závodní zkoušky předsériového Ka-25PL (Hormone A) se podařilo završit krátce nato, dne 31. prosince toho samého roku. VMF svůj první Ka-25PL (Hormone A) převzalo v létě roku 1966. Provozovatelem tohoto stroje se konkrétně stal 555. OPLVP (samostatný pluk protiponorkových vrtulníků) z Očakova, později známý jako 555. instruktorsko-výzkumný protilodní smíšený letecký pluk, 33. Centra bojové přípravy VMF. Úkolem zmíněného pluku se stalo osvojení vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) a přeškolení letového personálu řadových pluků na tento typ. Část vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A), která dorazila do Očakova, byla následně přesunuta na hlavní zkušební leteckou základu VMF, nacházející se ve Feodosiji. Výrobní plány se zpočátku nedařilo zdaleka plnit. V letech 1965 až 1966 brány závodu č.99 opustilo pouhých 13 sériových Ka-25PL (Hormone A) na místo 40-ti plánovaných. Aby toho nebylo málo, tak jejich výrobní kvalita byla velmi nevalná. Z tohoto důvodu byly zkoušky ve Feodosiji několikrát pozastaveny. Jako první z řadových pluků si vrtulník typu Ka-25PL (Hormone A) osvojil 872. OPLVP Černomořské flotily, který působil ze základny Kača. Na počátku roku 1967 byl na tento typ přezbrojen též první pluk Severní flotily. Konkrétně přitom šlo o 830. OPLVP. Pluky Baltské flotily začaly vrtulníky typu Ka-25PL (Hormone A) přebírat od léta roku 1969. Jako poslední byla těmito stroji vyzbrojena Tichooceánská flotila. K vůbec poprvé na širé moře se vrtulníky typu Ka-25PL (Hormone A) dostaly v dubnu roku 1967, a to v rámci oceánografické výpravy do rovníkové oblasti Atlantiku, která se konala k příležitosti 50. výročí Velké říjnové revoluce. Vrtulníky typu Ka-25PL (Hormone A) přitom tehdy působily z palub výzkumných lodí. Zmíněná oceánografická výprava trvala 175 dní a byla završena v září roku 1967. V její průběhu vrtulníky typu Ka-25PL (Hormone A) nalétaly více než 100 h bez nehody. Na základě poznatků získaných při této první plavbě byla vypracována provozní doporučení a v neposlední řadě též vylepšena antikorozní ochrana. Dolaďování vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) a jeho palubního vybavení se nakonec zatáhlo až do druhé poloviny roku 1971. Za operačně plně způsobilý byl proto tento stroj oficiálně prohlášen až dne 2. prosince 1971. Produkce vrtulníků řady Ka-25 (Hormone) byla zastavena v roce 1973 a podala 460 exemplářů. V základní protiponorkové verzi Ka-25PL (Hormone A) jich bylo přitom dokončeno 275. Ke své první plavbě s vrtulníky typu Ka-25PL (Hormone A) na palubě se první vrtulníkový křižník projektu 1123 Kondor (Moskva class), Moskva, vydal, ze Sevastopolu, dne 19. zářím 1968. Součástí zmíněné plavby se přitom stala též cvičná vyhledávací operace ve vodách Středozemního moře. Ta se konala dne 19. října téhož roku a účastnila se ji sovětské hladinová plavidla, ponorky, vrtulníky typu Ka-25PL (Hormone A) a obojživelné letouny typu Be-12 (Mail). Zpět do Sevastopolu se přitom křižník Moskva navrátil dne 5. listopadu 1968. Prvního velkého cvičení VMF se vrtulníky typu Ka-25PL (Hormone A) zúčastnily v roce 1970. Konkrétně přitom šlo o cvičení „Okean“, které se konalo mezi březnem a dubnem ve vodách Středozemního moře. Do zmíněného cvičení se zapojilo celkem 28 vrtulníků tohoto typu a oba křižníky projektu 1123 Kondor (Moskva class), Moskva a Leningrad. V rámci cvičení „Okean“ přitom vrtulníky typu Ka-25 (Hormone) nalétaly více než 400 h. Z výsledků zmíněného cvičení, ale vyplynulo, že bude do výzbroje VMF nezbytné zavést protiponorkové vrtulníky s větším doletem a pokročilejším vyhledávacím vybavením (na to následně Kamov odpověděl typem Ka-27 Helix A). Zatímco Černomořské flotila měla již od počátku k dispozici dvojici vrtulníkových křižníků projektu 1123 Kondor (Moskva class), Severní a Tichooceánská flotila zpočátku vrtulníky typu Ka-25PL (Hormone A) provozovala pouze z palub torpédoborců a raketových křižníků. Z jejich palubního heliportu ale mohl operovat pouze jeden stroj. Naproti tomu z palub vrtulníkových křižníků projektu 1123 Kondor (Moskva class) mohlo působit až 14 vrtulníků. Prvním plavidlem Severní flotily, na kterou bylo možné umístit větší počet vrtulníků typu Ka-25PL (Hormone A), se stal letadlový křižník Kyjev, první letadlový křižník projektu 1143 Krečet (Kiev class). Přestože z jeho paluby měla operovat pouze letka VTOL letounů typu Jak-38 (Forger) doplněná o dva vrtulníky typu Ka-25C (Hormone B), nakonec se součástí palubní letky tohoto plavidla kromě 13-ti letounů typu Jak-38 (Forger) a tří vrtulníků typu Ka-25C (Hormone B) stalo též 20 vrtulníků typu Ka-25PL (Hormone A). Z paluby křižníku Kyjev, který byl do výzbroje VMF zařazen v roce 1975, vrtulníky typu Ka-25PL (Hormone A) působily až do poloviny 80. let. Poté jejich poslání převzaly vrtulníky typu Ka-27 (Helix A). Vrtulníky typu Ka-25PL (Hormone A) ale operovaly i z paluby druhého letadlového křižníku Severní flotily, Admirál Groškov, který byl do výzbroje zařazen v roce 1987. Tichooceánská flotila si na své první plavidlo projektu 1143 Krečet (Kiev class), Minsk, musela počkat až do roku 1978. Z jeho paluby působilo rovněž 20 vrtulníků typu Ka-25PL (Hormone A), spolu s 13-ti letouny typu Jak-38 (Forger), a třemi vrtulníky typu Ka-25C (Hormone B), a to až do příchodu vrtulníků typu Ka-27 (Helix A). To samé přitom platilo i pro druhý letadlový křižník projektu 1143 Krečet (Kiev class) Tichooceánské flotily, Novorosijsk, který byl do výzbroje zařazen v roce 1982. Naproti tomu provoz vrtulníků typu Ka-25PL (Hormone A) u Baltské flotila se musel zcela obejít bez vrtulníkových a letadlových křižníků. Zde byl ale za hlavní protiponorkový vzdušný prostředek s rotující nosnou plochou zvolen obojživelný z pobřežních základen operující vrtulník typu Mi-14PL (Haze A). Přestože od roku 1979 začaly k bojovým útvarům VMF přicházet pokročilejší protiponorkové vrtulníky typu Ka-27 (Helix A), pro vrtulníky typu Ka-25PL (Hormone A) to zdaleka nebyl úplný konec. Jedním z důvodů toho se stala skutečnost, že pro některá plavidla, ze kterých vrtulníky typu Ka-25PL (Hormone A) operovaly, byly vrtulníky typu Ka-27 (Helix A) příliš těžké. Vůbec nejdéle se v aktivní službě udržely speciály typu Ka-25C (Hormone B), a to až do poloviny 90. let. V dubnu roku 1996 bylo v rámci dělby techniky Černomořské flotily celkem 30 vrtulníků řady Ka-25 (Hormone) odevzdáno Ukrajině. Za letuschopné bylo ale možné považovat jen malou část z nich. Naproti tomu vrtulníky řady Ka-25 (Hormone) Černomořské flotily, které byly ponechány Ruskému VMF, okamžitě skončily v železném šrotu.

Popis (model Ka-25PL):  Palubní protiponorkový vrtulník typu Ka-25PL měl konvenční poloskořepinovou konstrukci a nosný systém sestávající se ze dvou souosých protiběžných rotorů. Trup tohoto stroje bylo z technologického hlediska možné rozdělit na tři části a to přední-střední část, hřbetní nástavbu a zadní část. Přední část trupu vrtulníku typu Ka-25PL ukrývala kabinu dvoučlenné letové posádky. Zatímco po levoboku se nacházelo sedadlo pilota, po pravoboku, přímo vedle pilota, seděl navigátor. Posádka vrtulníku typu Ka-25PL měla k dispozici padák typu S-4B a nouzovou výstroj typu NAZ-7M. Zasklení pilotní kabiny tohoto stroje bylo zhotoveno z plexiskla a sestávalo se ze dvou čelních okének, která vystupovala nad hřbet zaoblené špice trupu, a dvou párů postranních okének. Zatímco přední pár postranních okének se nacházel na bocích špice trupu, zadní pár postranních okének pilotní kabiny byl vetknut do odsuvných (směrem dozadu) přístupových dveří a měl vypouklý profil. Obě postranní dveře pilotní kabiny bylo možné v případě nouze pyrotechnicky oddělit. Přímo pod pilotní kabinou se nacházela přístrojová sekce. Tu z velké části okupoval radiolokátor typu Iniciativa-2K (Short Horn). Jeho anténa se přitom nacházela pod rozměrným dielektrickým krytem s polokapkovitým tvarem, který vystupoval z břicha trupu. Útroby střední části trupu vrtulníku typu Ka-25PL zase z podstatné části vyplňovala „nákladová“ kabina s rozměry 3,95 m x 1,48 m x 1,25 m. Nákladová kabina tohoto stroje navazovala přímo na pilotní kabinu a byla přístupná odsuvnými (směrem dozadu) vraty s rozměry 1,1 x 1,2 m, která se nacházela na levoboku, přímo za hlavním podvozkem. Její zasklení se omezovalo na dva páry nevelkých obdélníkových okének. Zatímco zadní levé okénko bylo vetknuto do nákladových vrat, zadní pravé okénko nákladové kabiny vrtulníku typu Ka-25PL bylo součástí nouzového výstupu. Zatímco po pravoboku přední části nákladové kabiny vrtulníku typu Ka-25PL se nacházelo pracoviště třetího člena posádky, operátora protiponorkových systémů, uprostřed byly umístěny obloky protiponorkového systému, její zadní část ukrývala naviják typu LPG-6 s lanem ponorného sonaru typu Pribor-10 hydroakustické stanice typu VGS-2 Oka (Stork Tail). Přímo pod podlahou nákladové kabiny vrtulníku typu Ka-25PL se nacházela podlouhlá zbraňová šachta a osm pružných nádrží s 1 105 kg paliva. Zatímco zbraňová šachta byla umístěna v ose, přímo za krytem radiolokátoru, a byla opatřena vystouplými dvoudílnými podélně dělenými obdélníkovými dvířky, palivové nádrže se nacházely po její stranách. Do zbraňové šachty vrtulníku typu Ka-25PL se umisťovala buďto protiponorková výzbroj nebo náklad akustických bójí. Přímo za ní se nacházela kruhová šachta ponorného sonaru typu Pribor-10. Na bocích trupu tohoto stroje, v oblasti před hlavním podvozkem, se nacházely závěsníky, na které bylo možné umístit buďto čtyři orientační pumy nebo dvě 200 l přídavné palivové nádrže. K pravoboku trupu, přímo za hlavní podvozek, bylo zase možné připevnit hranatý kontejner s trojicí radiolokačních bójí typu Poplavok-1A. Hřbetní nástavba vrtulníku typu Ka-25PL ukrývala pohonné jednotky, reduktor a olejový systém a byla řešena jako snímatelná. Toho se využívalo při přepravě po železnici nebo transportními letouny. Instalace pohonných jednotek se nacházela v přední části hřbetní nástavby. Pohon tohoto stroje původně obstarávala dvojice 900 hp turbohřídelových motorů typu GTD-3F. Od roku 1974 se ale do přední části hřbetní trupové nástavby vrtulníků typu Ka-25PL začaly montovat 1 100 hp motory typu GTD-3M. Pohonné jednotky tohoto stroje využívaly jeden pár lapačů vzduchu s kruhovým průřezem, který se nacházel v čele hřbetní nástavby, a jeden pár rozměrných výfukových trubic s oválným průřezem. Ten vybíhal z boků hřbetní nástavby, v oblasti před hřídelí nosného rotoru. Přímo za instalací pohonných jednotek byl umístěn reduktor (typ RV-3F nebo RV-3M). Zadní část hřbetní nástavby pak ukrývala blok s chladiči oleje. Olejový systém vrtulníku typu Ka-25PL se sestával ze tří nezávislých okruhů a zajišťoval mazání pohonných jednotek i hlavního reduktoru. Přístup k pohonným jednotkám a reduktoru obstarávaly výklopné postranní potahové panely. Nosný systém vrtulníku typu Ka-25PL tvořila dvojice třílistých souosých protiběžných rotorů s průměrem 15,74 m. Celokovové listy nosných rotorů tohoto stroje měly délku 7,085 m a konstantní hloubku 0,37 m a byly opatřeny elektrickým odmrazovacím systémem. Pro potřeby skladování na lodní palubě bylo listy nosných rotorů vrtulníku typu Ka-25PL možné složit směrem dozadu, a to buďto za pomoci elektrického systému nebo ručně. Ve složené pozici přitom rotorové listy tohoto stroje svíraly úhel 22°. Zadní část trupu vrtulníku typu Ka-25PL tvořil mohutný nosník ocasních ploch s plynule se zmenšujícím průměrem směrem zepředu dozadu. Ten byl přitom řešen jako duralová poloskořepina. Ocasní nosník vrtulníku typu Ka-25PL měl oválný průřez a kromě ocasních ploch nesl též antény palubních systémů. V jeho útrobách se mimo jiné nacházela též instalace fotoaparátu typu A-39. Ocasní plochy vrtulníku typu Ka-25PL se sestávaly z jedné vodorovné plochy (VOP) s obdélníkovým půdorysem a třech svislých ploch (SOP) s lichoběžníkovým tvarem. Zatímco prostřední SOP procházela ocasním nosníkem, postranní SOP vrtulníku typu Ka-25PL byly uchyceny ke koncům VOP. Obě postranní SOP se sbíhaly náběžnou hranou směrem k sobě (pod úhlem 15°) a na jejich odtokové hraně se nacházela dvojice směrových kormidel. Odtokovou hranou VOP zase okupovala dvojice výškových kormidel. Kostra ocasních ploch vrtulníku typu Ka-25PL byla zhotovena z duralu. Jejich potah měl smíšenou konstrukci. Zatímco v oblasti náběžné hrany byly ocasní plochy vrtulníku typu Ka-25PL potaženy duralovým plechem, potah odtokové části ocasních ploch tohoto stroje byl zhotoven ze sklotextilu nebo plátna. Vzletové a přistávací zařízení vrtulníku typu Ka-25PL tvořil pevný čtyřbodový kolový podvozek. Zatímco příďový podvozek byl opatřen nebrzděnými samostavitelnými koly s rozměry 400 x 150 mm, brzděná kola hlavního podvozku tohoto stroje měla rozměry 600 x 180 mm. K podvozkovým vzpěrám bylo navíc možné připevnit nafukovací plováky. Ty sloužily k nouzovému přistání na vodní hladině. Zatímco k příďovému podvozku se umisťovaly dvousektorové plováky, k hlavnímu podvozku se připevňovaly čtyřsektorové plováky. Jejich nafouknutí zabralo pouhých 6 sec. K tomu přitom sloužil vzduch ze tří tlakových lahví a venkovní vzduch. Vzduch z tlakových lahví byl totiž do podvozkových plováků vrtulníku typu Ka-25PL napouštěn přes speciální ejektor, který přisával venkovní vzduch. Venkovní vzduch se přitom na celkovém objemu nafouknutých plováků podílel z více než 60-ti %. Protože plovákový záchranný systém kladl značný aerodynamický odpor a navíc byl poměrně těžký (cca 260 kg) a nepříliš efektivní při tvrdém dosednutí, v 70. letech byl ze všech vrtulníků typu Ka-25PL demontován.

Verze:

„D-01“ – první prototyp vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A). Prototyp D-01 byl vyhrazen pro pozemní únavové zkoušky. Letové zkoušky tohoto stroje se omezily pouze na krátké svislé vzlety do malé výšky nad VPD. První z nich přitom vykonal dne 26. dubna 1961.

„DB-03“ (Harp) – druhý prototyp vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A). Prototyp DB-03 byl vyhrazen pro letové zkoušky. Ke svému prvnímu letu po okruhu se přitom vydal dne 21. května 1961. Od sériového Ka-25PL (Hormone A) se tento stroj odlišoval zejména konstrukcí podvozku a ocasních ploch. Ty měly odlišný tvar a dřevěnou kostru. Naproti tomu kostra ocasních ploch sériových Ka-25PL (Hormone A) byla zhotovena z duralu.

Ka-25PL (Hormone A) – první výše popsaná sériově vyráběná modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A). Tento model sloužil pro vyhledávání a ničení ponorkových plavidel protivníka. Jeho produkce podala 275 exemplářů. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 25. dubna 1965.

Ka-25C (Hormone B) – speciální neozbrojená modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) určená pro vyhledávání hladinových cílů nacházejících mimo dosah palubních radiolokátorů raketových křižníků a ponorkových nosičů protilodních řízených střel a zprostředkovávání přenosu naváděcích povelů mezi hladinovým nebo ponorkovým nosičem a odpálenou protilodní řízenou střelou. Tento model byl vybaven radiolokačním systémem typu Úspěch-2A (Big Bulge B) a retranslačním systémem typu Kobalt-2. Prototyp speciálu typu Ka-25C (Hormone A) vešel ve známost jako „DC-02“ a do oblak se poprvé vydal v roce 1963. Produkce tohoto modelu se omezila na 50 exemplářů. Ty přitom brány závodu č.99 opustily v letech 1965 až 1972. viz. samostatný text

Ka-25L1 – speciální modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) určená pro hydrologický výzkum. Tento model vzešel z výnosu ze dne 14. května 1962.

„UDB“ – speciální modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) určená pro výcvik pilotů. Cvičný „UDB“ se vyznačoval absencí protiponorkového komplexu typu Bajkal a instalací druhého řízení a nejnutnějšího přístrojového vybavení (umělý horizont, rychloměr a výškoměr) u sedadla navigátora. Všechny exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových Ka-25PL (Hormone A).

„UDC“ – speciální modifikace vrtulníku typu Ka-25C (Hormone B) určená pro výcvik pilotů. Cvičný „UDC“ se vyznačoval absencí radiolokačního a retranslačního komplexu typu Úspěch a instalací druhého řízení a nejnutnějšího přístrojového vybavení (umělý horizont, rychloměr a výškoměr) u sedadla navigátora. Všechny exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových Ka-25C (Hormone C).

„UJu“ – speciální modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) zastávající roli nosiče jaderné hlubinné pumy typu 8F-59 Skat. Ta se umisťovala do modifikované trupové pumovnice, která byla opatřena klimatizací. Speciál „UJu“ vzešel ze zadání ze dne 15. května 1965. Jeho vývoj ale nakonec nepřekročil prototypové stádium.

Ka-25IV – speciální modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) určená pro sledování a měření trajektorií balistických řízených střel. Speciál typu Ka-25IV vzešel z výnosu ze dne 18. června 1962 a sloužil pro monitorování pohybu bojových částí balistických střel při cvičných střelbách. Ty přitom dopadaly do speciálně za tímto účelem vyhrazených oblastí Tichého oceánu. Speciál typu Ka-25IV postrádal instalaci protiponorkového komplexu typu Bajkal, tedy vyjma radiolokátoru typu Iniciativa-2K (Short Horn), a pro sledování hlavic balistických střel využíval zařízení fungující na principu detektoru magnetických anomálií. Od protiponorkového Ka-25PL (Hormone A) jej přitom bylo možné snadno rozpoznat zejména díky instalaci jednoho páru rozměrných antén na bocích zádě trupu. Všech šest exemplářů speciálu typu Ka-25IV vzniklo konverzí sériových Ka-25PL (Hormone A). Jejich provozovatelem se stala Tichooceánská flotila VMF. Speciály typu Ka-25IV operovaly z palub šesti speciálních lodí, tří plavidel projektu 1128 (Sibir class), Spassk, Sibir a Sachalin, jednoho plavidla projektu 1129 (Sibir class), Čukotka, a dvou plavidel projektu 1130 (Desna class), Čažma a Čumikan. Ty přitom vznikly konverzí vojenských nákladních lodí a byly rozděleny, po třech exemplářích, mezi dvě speciální skupiny. Vrtulníkové speciály typu Ka-25IV hlídkovaly v cílových oblastech a za pomoci speciálního palubního vybavení měřily trajektorie dopadu bojových hlavic. Takto získané údaje přitom odesílaly v reálném čase na mateřské plavidlo. Zde pak byly za jejich pomoci vypočítávány odchylky od původně předpokládaných souřadnic dopadu.

Ka-25K (Hormone) – civilní modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) zastávající roli tzv. „vzdušného jeřábu“. Tento model se vyznačoval zejména instalací bohatě zasklené gondoly s pracovištěm operátora pod výrazně prodlouženou špicí trupu. Jediný exemplář vrtulníku typu Ka-25K (Hormone) vznikl konverzí sériového Ka-25PL (Hormone A) a do oblak se poprvé vydal dne 6. května 1967. viz. samostatný text

Ka-25PLE Ellips – speciální modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) určená pro vyhledávání kosmických návratových modulů ve vodách moří a oceánů. Speciál typu Ka-25PLE postrádal instalaci protiponorkového komplexu typu Bajkal, tedy vyjma radiolokátoru typu Iniciativa-2K (Short Horn), a trupovou pumovnici. U nákladových vrat tohoto modelu se nacházel palubní jeřábu. Díky absenci protiponorkového systému nákladová kabina speciálu typu Ka-25PLE poskytovala dostatek prostoru pro trojici potápěčů s vybavením. Na tento model bylo na základě výnosu ze dne 10. července 1967 speciálně pro potřeby programu Ellips upraveno šest protiponorkových Ka-25PL (Hormone A). Speciály typu Ka-25PLE byly používány, mezi zářím roku 1968 a zářím roku 1968, k vyhledávání kosmických návratových těles dopadajících do vod Indického oceánu. Jejich nosiči se přitom nákladní lodě plavící se podél předpokládané dráhy dopadu kosmických modulů. Zatímco mezi zářím roku 1967 a únorem roku 1968 do kokpitů speciálů typu Ka-25PLE usedaly posádky 555. IIVP z Očakova, mezi březnem a zářím roku 1968 obsluhu těchto strojů zajišťovaly posádky 872. OPLVP.

Ka-25PL Selenga – speciální modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) určená pro vyhledávání kosmických návratových modulů ve vodách moří a oceánů. Speciál typu Ka-25PL Selenga postrádal instalaci protiponorkového komplexu typu Bajkal, tedy vyjma radiolokátoru typu Iniciativa-2K (Short Horn). Součástí vybavení tohoto modelu se stalo zařízení, za jehož pomoci bylo možné přijímat signál z radiomajáků kosmických návratových modulů, a radiokompas typu AKR-U2. Za jeho pomoci byl zase určován kurz ke zdroji zachyceného signálu. Všechny exempláře speciálu typu Ka-25PL Selenga vznikly konverzí protiponorkových Ka-25PL (Hormone A). Zmíněné stroje létaly v barvách Aeroflotu a byly využívány, na přelomu 60. a 70. let, k vyhledávání kosmických návratových těles dopadajících do vod Indického oceánu.

Ka-25PS (Hormone C) – speciální modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) pro pátrací a záchrannou činnost na moři. Tento model postrádal instalaci protiponorkového komplexu typu Bajkal, tedy vyjma radiolokátoru typu Iniciativa-2K (Short Horn). Díky tomu mohl uvnitř nákladové kabiny přepravovat 12 osob nebo 1,3 t nákladu. Od protiponorkového Ka-25PL (Hormone A) bylo pátrací Ka-25PS (Hormone C) možné snadno rozpoznat díky instalaci dvou reflektorů na bocích trupu, přímo před závěsníky, na které se umisťovaly orientační pumy nebo PTB, a jeřábu typu LPG-2 s nosností 250 kg u nákladových vrat. Avionické vybavení pátracího Ka-25PS (Hormone C) bylo rozšířeno o radiokompas typu AKR-U2. Za jeho pomoci bylo možné určit směr, ze kterého vysílal nouzový radiomaják nebo nouzová radiostanice. Součástí posádky tohoto modelu se stal též jeden zdravotník. Jeho pracoviště se nacházelo po pravoboku zadní části nákladové kabiny, přímo naproti nákladových vrat. Na palubě pátracího Ka-25PS (Hormone C) se ale nacházel též závěsný sedák, záchranný člun, provazový žebřík a dýchací přístroj, lékárnička, termoska a nosítka. Letové zkoušky prototypu tohoto modelu byly zahájeny dnem 12. července 1967. Ve výrobním programu závodu č.99 se pátrací vrtulník typu Ka-25PS (Hormone C) nacházel v letech 1971 až 1972. VMF přitom tento model využívalo nejen k pátracím a záchranným operacím, ale i k přepravě osob a nákladu mezi pevninou a hladinovými plavidly. Kromě toho vrtulníky typu Ka-25PS (Hormone C) provozovalo z palub výsadkových lodí projektu 1174 (Ivan Rogov class). V roli výsadkových strojů ale VMF vrtulníky typu Ka-25PS (Hormone C) používalo pouze krátce, do příchodu specializovaných bitevních-výsadkových vrtulníků typu Ka-29 (Helix B).

Ka-25LZ – speciální modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) zastávající roli vzdušné zkušebny nové protiponorkové výzbroje. Tento model vzešel z výnosu ze dne 28. října 1970.

Ka-25ISK – speciální modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) určená pro kalibrování palubních radiolokačních stanic hladinových plavidel. Tento model vzešel z výnosu ze dne 10. března 1971.

Ka-25L2 – speciální modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) zastávající roli vzdušné zkušebny nových ponorných sonarů. Tento model vzešel z výnosu ze dne 12. května 1971.

Ka-25PLF (Hormone A) – pokročilá modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) s instalací silnějších 1 100 hp motorů typu GTD-3M na místo 900 hp motorů typu GTD-3F. Tento model vzešel z výnosu ze dne 24. března 1967 a představoval přímou reakci na nedostatečnou výkonnost motorů typu GTD-3F. Díky tomu totiž vrtulníky typu Ka-25PL (Hormone A) musely v oblastech s vysokou teplotou vzduchu létat s polovičním bojovým nákladem. Motory typu GTD-3M byly do draků vrtulníků typu Ka-25PL (Hormone A) montovány od roku 1974. Kuli problémům s jejich dolaďováním byl ale provoz prvních takto modifikovaných Ka-25PL (Hormone A) nakonec zahájen až rok nato.

Ka-25BŠZ – speciální neozbrojená modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) určená k pokládání speciálních náloží typu BŠZ-600, které slouží k zneškodňování námořních min, na mořském dnu. Všech osm exemplářů tohoto modelu vzniklo v roce 1974 konverzí sériových Ka-25PL (Hormone A) speciálně pro potřeby odminování Suezského průplavu. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 3. května 1974. viz. samostatný text

Ka-25Š – taktická útočná-výsadková modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A). Tento model byl určen pro přímou palebnou podporu a vysazování skupiny výsadkářů na břehu v rámci vyloďovacích operací. Vrtulník typu Ka-25Š postrádal instalaci protiponorkového komplexu typu Bajkal, včetně palubního radiolokátoru typu Iniciativa-2K (Short Horn) a rozměrného dielektrického krytu jeho antény, který se nacházel pod špicí trupu. Uvnitř nákladové kabiny tohoto stroje se nacházela sedadla výsadkářů. K bokům jeho trupu, v oblasti před hlavním podvozkem, byl zase uchycen, za pomoci soustavy trubkových nosníků, jeden pár zbraňových závěsníků. Na ten bylo možné umístit dvojici raketových bloků typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm). Instalace závěsníků raketových bloků na bocích trupu si ale vyžádala opatřit vzpěry hlavního podvozku žáruvzdorným obalem. Jediný exemplář vrtulníku typu Ka-25Š vznikl, v prostorách závodu č.938 z Uchtomska, konverzí sériového Ka-25PL (Hormone A) a do oblak se poprvé vydal dne 3. srpna 1974.

Ka-25BT – speciální neozbrojená modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) určená pro zneškodňování námořních min s elektromagnetickou roznětkou za pomoci speciálního vlečného zařízení. Speciál typu Ka-25BT vzešel ze zadání z ledna roku 1975. Všechny čtyři exempláře tohoto modelu vznikly, v prostorách závodu ze Sevastopolu, konverzí vrtulníků typu Ka-25PL (Hormone A). Za pomoci těchto strojů měl být odminován egyptský přístav Saida. Protože ale egyptské vedení nesouhlasilo s jejich umístěním na pobřežní základně, nakonec nebyly pro tento účel použity. Ještě ten samý rok byly proto všechny čtyři Ka-25BT zpětně dopracovány, závodem ze Sevastopolu, do standardu Ka-25PL (Hormone A).

Ka-25PLS (Hormone A) – modifikace protiponorkového vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) se zbraňovým systémem typu Striž-K. Vrtulník typu Ka-25PLS zastával roli nosiče naváděného protiponorkového torpéda typu T-67 Striž. Tato zbraň byla shazována z výšky 25 m. Její navádění přitom zajišťovala aparatura typu Aist-K s přenosem naváděcích povelů po vodiči (s délkou 5 000 m). Vzhledem ke značným rozměrům torpéda typu T-67 Striž bylo vrtulník typu Ka-25PLS nezbytné opatřit výrazně zvětšenou pumovnicí. Pumovnice tohoto modelu byla o 400 mm delší a navíc výrazně vystupovala z obrysu břicha trupu. Její prodloužení směrem dozadu si ale vyžádalo se zcela vzdát hydroakustické stanice typu VGS-2 Oka (Stork Tail). Vrtulník typu Ka-25PLS vzešel z výnosu ze dne 5. srpna 1970 a za operačně způsobilý byl prohlášen v roce 1976. Všechny exempláře tohoto modelu přitom vznikly konverzí sériových Ka-25PL (Hormone A).

Ka-25ROMB – speciální neozbrojená modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) určená pro vedení radiotechnického průzkumu. Tento model vzešel z výnosu z roku 1975.

Ka-25 – speciální civilní modifikace vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) pro ledovcový průzkum. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl na konci 70. let, v prostorách závodu č.938 z Uchtomska, konverzí sériového Ka-25PL (Hormone A). Ta přitom spočívala zejména v záměně jednotlivých komponent protiponorkového komplexu typu Bajkal sedadly cestujících a instalaci nového odmrazovacího systému. Posláním tohoto stroje se stala podpora jaderného ledoborce Sibir.

Vyrobeno:  tři prototypy (D-01, DC-02 a DB-03) a 460 sériových strojů všech verzí

Nosič:  - raketové křižníky projektu 58 Grozny (Kynda class). První ze čtyř plavidel této třídy bylo do výzbroje VMF zařazeno v roce 1962. Každá z těchto lodí na své palubě nesla jeden Ka-25C (Hormone B).

- torpédoborce projektu 61 (Kashin class). Celkem vzniklo 14 plavidel třídy Kashin a 6 plavidel třídy Kashin Mod. První z nich bylo do výzbroje VMF zařazeno v roce 1962. Každá z těchto lodí na své palubě nesla jeden Ka-25PL (Hormone A).

- vrtulníkové křižníky projektu 1123 Kondor (Moskva class). Celkem vznikly dvě plavidla této třídy: Moskva (ve výzbroji v letech 1967 až 1997) a Leningrad (1969 až 1991). Každá z těchto lodí na své palubě nesla 12 Ka-25PL (Hormone A), 1 Ka-25C (Hormone B) a 1 Ka-25PS (Hormone C).

- raketové křižníky projektu 1134/A Berkut (Kresta I/II class) a 1134.2 Berkut-B (Kara class). Celkem vznikly 4 plavidla projektu 1134, 10 plavidel projektu 1134A a 9 plavidel projektu 1134.2. První z nich bylo do výzbroje VMF zařazeno v roce 1968. Každá z těchto lodí na své palubě nesla jeden Ka-25C (Hormone B) (1134 Kresta I) nebo jeden Ka-25PL (Hormone A) (1134A Kresta II/1134.2 Kara).

- letadlové křižníky projektu 1143 Krečet (Kiev class). Celkem vznikly čtyři plavidla této třídy: Kyjev (ve službě v letech 1975 až 1993), Minsk (1978 až 1993), Novorosijsk (1982 až 1993) a Admiral Groškov (1987 až 1999). Každá z těchto lodí na své palubě nesla 17 Ka-25PL (Hormone A) (nebo letouny typu Jak-38 Forger), 3 Ka-25C (Hormone B) a 2 Ka-25PS (Hormone C).

- torpédoborce projektu 1155 Fregat (Udaloy I class). První z 12-ti plavidel této třídy bylo do výzbroje VMF zařazeno v roce 1980. Každá z těchto lodí na své palubě nesla jeden Ka-25PL (Hormone A) a jeden Ka-25C (Hormone B).

- výsadkové lodě projektu 1174 (Ivan Rogov class). Celkem vznikly tři plavidla této třídy: Ivan Rogov (1978 až 1996), Alexander Nikolajev (1982 až 1997) a Mitrofan Moskalenko (od roku 1990). Každá z těchto lodí na své palubě nesla čtyři Ka-25PS (Hormone C), a to až do příchodu vrtulníků typu Ka-29 (Helix B).

- speciální plavidla pro monitorování pohybu řízených střel projektu 1128 (Sibir class). Všechny tři plavidla této třídy, Spassk, Sibir a Sachalin, byly do výzbroje VMF zařazeny v roce 1958. Z každého z nich operoval jeden Ka-25IV.

- speciální plavidla pro monitorování pohybu řízených střel projektu 1129 (Sibir class). Jediné plavidlo této třídy, Čukotka, bylo do výzbroje VMF zařazeno v roce 1958. Z jeho paluby operoval jeden Ka-25IV.

- speciální plavidla pro monitorování pohybu řízených střel projektu 1130 (Desna class). Obě dvě plavidla této třídy, Čažma a Čumikan, byla do výzbroje VMF zařazena v roce 1958. Z každého z nich operoval jeden Ka-25IV

Uživatelé:  Bulharsko (dodán 1 ks modelu Ka-25C a 2+ ks modelu Ka-25PL), Indie (v roce 1980 dodáno 7 ks modelu Ka-25PL), Jugoslávie (v roce 1974 dodáno 12 ks modelu Ka-25PL), Rusko, SSSR, Sýrie (v roce 1976 dodáno 5 ks modelu Ka-25PL), Ukrajina (v roce 1996 dělením Černomořské flotily získáno 30 ks) a Vietnam (v roce 1970 dodáno 6 ks modelu Ka-25PL)

 

Ka-25PL

 

Posádka:    pilot, druhý pilot/navigátor a operátor zbraňových systémů

Pohon:       dva turbohřídelové motory typu Glušenkov GTD-3F s max. výkonem po 900 hp nebo (od roku 1974) GTD-3M s max. výkonem po 1 100 hp

Radar:        pátrací impulsní dopplerovský radiolokátor typu Iniciativa-2K (‘Short Horn’), instalovaný uvnitř zaobleného krytu, který se nachází pod špicí trupu. Zatímco velká hladinová plavidla je radiolokátor typu Iniciativa-2K schopen detekovat na vzdálenost 220 km, vynořený periskop tento typ radaru dokáže odhalit (při letu ve výšce do 200 m) na vzdálenost 10 až 20 km. Kromě toho jej lze použít k navigaci do oblasti shozu torpéda nebo hlubinných pum za špatné viditelnosti.

Vybavení:   - protiponorkové: - hydroakustická stanice typu VGS-2 Oka (‘Stork Tail’) vystavěná na ponorném sonaru typu Pribor-10 s dosahem do 6 km. Ponorný sonar typu Pribor-10 je instalován na konci 65 m (u prvních sériových strojů) nebo 125 m (u pozdějších sériových strojů) dlouhého lana, které se odvíjí z navijáku typu LGP-6 instalovaného uvnitř zadní části nákladové kabiny. Jeho vypouštění se děje z kruhové vertikální šachty, která je vetknuta do břicha zadní části trupu, přímo za trupovou pumovnicí.

                  - tři radiolokační bóje typu Poplavok-1A, které usnadňují navigaci do oblasti shozu torpéda nebo hlubinných pum v noci a za ztížených meteorologických podmínek. Ty jsou přepravovány uvnitř hranatého odnímatelného kontejneru, který se připevňuje k pravoboku zadní části trupu, přímo za hlavní podvozek. Jejich shoz se děje z výšek 15 až 200 m. Doba činnosti bóje typu Poplavok-1A činí 20 minut. Spojení s nimi zajišťuje přijímač typu RPM-S, který disponuje dosahem 0,3 až 25 km.

                  - - hydroakustická stanice typu Baku sestávající se z radiopřijímače typu SPARU-55 Pamir (Mad Gear‘) a nákladu 36-ti akustických bójí. Radiopřijímač typu SPARU-55 zajišťuje příjem signálu z vypuštěných bójí a využívá anténu, která je umístěna uvnitř kapkovitého krytu, uchyceného ke spodní části prostřední SOP, resp. uvnitř rozměrného náprstkovitého krytu, uchyceného ke hřbetu ocasního nosníku, v případě všech strojů od 12. výrobní série. Původně stanice typu Baku spolupracovala s akustickými bójemi typu RGB-N Iva (‘Crow Egg’) (s hmotností 45 kg a délkou 2 m) a RGB-NM Činara (‘Rook Egg’) (s hmotností 13,5 kg, délkou 1 m a detekčním dosahem 1 až 5 km). Později, v roce 1973, se ale součástí tohoto systému staly též bóje typu RGB-NM-1 Žeton (s detekčním dosahem 3 až 8 km). Systém typu Baku dokáže nepřátelskou ponorku pouze detekovat a nikoliv určit její přesné souřadnice. K tomu je zapotřebí použít systém typu VGS-2 Oka (‘Stork Tail’). Akustické bóje jsou přepravovány uvnitř kazet, které se umisťují, v počtu dvou exemplářů, do trupové pumovnice (na místo výzbroje). Každá z nich přitom pojme 18 bójí. Bóje typu RGB-N Iva (‘Crow Egg’) dokáží pracovat po dobu 8 až 24 h (dle pracovního režimu) a jejich signál je možné přijímat ze vzdálenosti až 60 km. Pracovní doba bójí typu RGB-NM Činara (‘Rook Egg’) činí 1 až 6 h. Signál od těchto bójí je přitom přijímač typu SPARU-55 schopen přijímat ze vzdálenosti 30 km.

- vlečný detektor magnetických anomálií (MAD) typu APM-60 Orša nebo APM-73V Bor-1V. Detektorem MAD lze tento model vybavit po předchozí demontáži ponorného sonaru. vlečný detektor magnetických anomálií (MAD) typu APM-60 Orša nebo APM-73V Bor-1V. Detektorem MAD lze tento model vybavit po předchozí demontáži ponorného sonaru. Zatímco demagnetizované ponorky tohoto zařízení dokáže odhalit na vzdálenost 180 až 300 m, nedemagnetizované ponorky je schopno detekovat na vzdálenost 1 km.*

                  - průzkumné: jeden fotoaparát typu A-39 (jeho instalace se nachází uvnitř ocasního nosníku)

Výzbroj:     - útočná konfigurace: jedno naváděné protiponorkové torpédo typu AT-1 či AT-1M, čtyři 120 kg hlubinné pumy typu PLAB-250-120 nebo osm hlubinných pum typu PLAB-50-64**, přepravovaných uvnitř trupové pumovnice (na postranní trupové závěsníky se umisťují pouze 200 l PTB)

                   - pátrací konfigurace: náklad 36-ti akustických bójí, přepravovaný uvnitř trupové pumovnice, a čtyři 8,6 kg noční orientační pumy typu OMAB-25-8H, čtyři 11,4 kg denní orientační pumy typu OMAB-25-12D nebo dvě 200 l PTB, přepravované na vnějších závěsních, které jsou uchyceny k bokům trupu, v oblasti před hlavním podvozkem

 

 

TTD:     
Ø nosných rotorů:  15,74 m
Délka trupu:   9,75 m
Výška: 5,37 m
Prázdná hmotnost: 4 765 kg
Max. vzletová hmotnost: 7 200 kg
Max. rychlost: 220 km/h
Praktický dostup:   3 500 m
Max. dolet bez/se 2 PTB: 350/520 km

 

 

 

Poslední úpravy provedeny: 21.9.2015