Kamov Ka-25C (‘Hormone B’)

Typ:  speciální průzkumná modifikace palubního protiponorkového vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A)

Určení:  vyhledávání hladinových cílů nacházejících mimo dosah palubních radiolokátorů raketových křižníků a ponorkových nosičů protilodních řízených střel (za horizontem) a zprostředkovávání přenosu naváděcích povelů mezi hladinovým nebo ponorkovým nosičem a odpálenou protilodní řízenou střelou

Odlišnosti od typu Ka-25PL (Hormone A):

- absence protiponorkového komplexu typu Bajkal (v této souvislosti z břicha zadní části trupu zmizela kruhová šachta ponorného sonaru a ze hřbetu ocasního nosníku mohutný náprstkovitý kryt přijímače typu SPARU-55)

- instalace dalších palivových nádrží na místo zbraňové šachty – to vedlo ke vzrůstu zásoby paliva z 1 105  kg na 1 705 kg (v této souvislosti z břicha trupu zmizela podlouhlá vystouplá dvoudílná podélně dělená dvířka)

- instalace výkonnějšího radiolokátoru typu Úspěch-2A (Big Bulge B) na místo radiolokátoru typu Iniciativa-2K (Short Horn) uvnitř zaobleného dielektrického krytu nacházejícího se pod špicí trupu s výrazně zvětšenými rozměry

- instalace nevelkého válcovitého krytu antény retranslační stanice typu Kobalt-2, která zajišťuje předávání informací o detekovaném hladinovém cíly a letící střele mateřskému raketonosnému plavidlu a naváděcích povelů mezi mateřským raketonosným plavidlem a letící střelou, na břichu zadní části trupu

- instalace sklápěcího podvozku na místo pevného (podvozek tohoto modelu se krátce po vzletu přiklápí směrem nahoru k bokům trupu, aby nerušil činnost radiolokátoru)

- instalace dalších elektrogenerátorů

- instalace autopilota typu AP-114C (na místo autopilota typu AP-114)

Historie:  V polovině 50. let byl v SSSR zahájen vývoj nového palubního protilodního raketového kompletu velkého dosahu. Zmíněný komplet byl vyvinut a do výzbroje VMF zaveden hned ve dvou verzích, P-5 (SS-N-3A Shaddock) a P-35 (SS-N-3B Shaddock), a využíval rozměrné okřídlené střely s proudovým pohonem z dílny V.N. Čelomeje. Zatímco model P-5 (SS-N-3A Shaddock) byl vyhrazen pro ponorková plavidla a disponoval dosahem 430 až 650 km, model P-35 (SS-N-3B Shaddock) měl dosah 300 km a byl určen pro hladinová plavidla. V první fázi letu k cíly se rakety kompletu typu P-5/-35 (SS-N-3A/B Shaddock) pohybovaly ve velké výšce. Jejich řízení v této fázi letu zajišťoval autopilot. Poté, co jejich aktivní RL naváděcí hlavice zachytila cíl, sešly do nižší letové hladiny a přešly do režimu samonavedení. Až do toho okamžiku se ale musely nacházet v zorném poli palubního radiolokátoru svého nosiče. To samé přitom platilo pro postřelovaný cíl. Posledně uvedené ale sebou přinášelo nemalé komplikace. Zakřivení zemského povrchu totiž palubním radiolokátorům hladinových nebo ponorkových nosičů umožňovalo sledovat cíle pohybující se ve vzdálenosti nanejvýš 30 až 40 km, což bylo o mnoho méně, než byl dosah střel raketového kompletu typu P-5/-35 (SS-N-3A/B Shaddock). Přímou reakcí a tuto nemilou skutečnost se stal vzdušný radiolokační a retranslační komplex typu Úspěch z dílny kyjevského institutu NII Kvant. Zmíněný komplex se sestával z radiolokátoru a datalinku. Za jeho pomoci bylo přitom možné předávat nosiči raketového kompletu typu P-5/-35 (SS-N-3A/B Shaddock) informace o poloze cíle a letící střely. Kromě toho datalink vzdušného komplexu typu Úspěch zprostředkovával přenos naváděcích povelů. Dráhu střel raketového komplexu typu P-5/-35 (SS-N-3A/B Shaddock) bylo totiž možné korigovat za pomoci rádiových povelů. Vzdušnou platformou radiolokačního a retranslačního komplexu typu Úspěch se stal čtyřmotorový turbovrtulový strategický bombardovací letounu typu Tu-95M (Bear A), ve verzi Tu-95RC (Bear D), a dvoumotorový palubní protiponorkový vrtulník typu Ka-25PL (Hormone A), ve verzi Ka-25C (Hormone B). Požadavek na vývoj speciálu typu Ka-25C (Hormone B) obsahovalo již zadání ze dne 20. února 1958. Prototyp tohoto modelu vešel ve známost jako „DC-02“ a brány prototypové dílny opustil v roce 1963. Závodní zkoušky tohoto stroje se podařilo završit do konce toho samého roku. Poté byl prototyp „DC-02“ přelétnut na letiště Belaja Cerkov. Zde prošel „suchozemskými“ zkouškami. Létání nad vodní hladinou bylo zpočátku realizováno nad Kyjevskou vodní nádrží. Poté, co se podařilo komplex typu Úspěch doladit do stavu splňujícího požadavky technického zadání, byl prototyp „DC-02“ přelétnut do Severomorska. Zde uskutečnil první přistání na lodní palubě. Pro potřeby palubních zkoušek tohoto stroje byl konkrétně vyhrazen raketový křižník Groznyj projektu 58 (Kynda class). V rámci zkoušek v Severomorsku byla prověřována způsobilost prototypu „DC-02“ působit z lodní paluby jak za denních, tak i za nočních podmínek. Vyvrcholením palubních zkoušek prototypu „DC-02“, které byly úspěšně završeny v říjnu roku 1965, se stala jeho prezentace před nejvyšším velením VMF. Poté, na konci října toho samého roku, se tento stroj vrátil zpět do prototypové dílny Kamovi OKB, za účelem doladění. Následně byl předán ke státním zkouškám. Státními zkouškami přitom prototyp „DC-02“ prošel u GNIKI VVS (Státní zkušební institut vojenského letectva) z Čkalova. Do výrobního programu závodu č.99 z Ulan-Ude, který zajišťoval rovněž produkci výchozího protiponorkového modelu Ka-25PL (Hormone A), byl průzkumný speciál Ka-25C (Hormone B) zařazen již v roce 1965. Produkce tohoto modelu se omezila na 50 exemplářů. Poslední z nich přitom brány závodu č.99 opustil v roce 1972. Za operačně plně způsobilý byl ale vrtulníkový speciál typu Ka-25C (Hormone B) oficiálně prohlášen, stejně jako protiponorkový model Ka-25PL (Hormone A), až dne 2. prosince 1971. Vrtulníky typu Ka-25C (Hormone B) operovaly v malých výškách ve vzdálenostech do 200 km od svých mateřských plavidel. Detekční dosah jejich palubního radiolokátoru přitom činil 250 km. Vrtulníky typu Ka-25C (Hormone B) nebyly schopny samy navádět střely. V podstatě šlo pouze o jakési vzdušné radiolokátory a retranslační stanice hladinových a ponorkových nosičů protilodních řízených střel. To samé přitom platilo i pro letouny typu Tu-95RC (Bear D). Zpočátku vrtulníky typu Ka-25C (Hormone B), spolu s letouny typu Tu-95RC (Bear D), zajišťovaly podporu plavidel s raketovými komplety typu P-5 (SS-N-3A Shaddock) a P-35 (SS-N-3B Shaddock). Později ale byly přizpůsobeny též pro součinnost s výkonnějším raketovým kompletem typu P-500 Bazalt (SS-N-12 Sandbox), který disponoval dosahem 550 km. Speciál Ka-25C (Hormone B) se v aktivní službě nacházel až do poloviny 90. let. Přibližně ve stejnou dobu se VMF zbavilo všech letounů typu Tu-95RC (Bear D). Poté poslání těchto dvou průzkumných speciálů převzaly průzkumné družice. Jediným zahraničním provozovatelem vrtulníku typu Ka-25C (Hormone B) se stalo Bulharsko. SSSR přitom do Bulharska vyvezl, v roce 1979, jeden tento stroj.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp a 50 sériových strojů

Nosič:  - raketové křižníky projektu 58 Grozny (Kynda class). První ze čtyř plavidel této třídy bylo do výzbroje VMF zařazeno v roce 1962. Každá z těchto lodí na své palubě nesla jeden Ka-25C (Hormone B).

- vrtulníkové křižníky projektu 1123 Kondor (Moskva class). Celkem vznikly dvě plavidla této třídy: Moskva (ve výzbroji v letech 1967 až 1997) a Leningrad (1969 až 1991). Každá z těchto lodí na své palubě nesla 12 Ka-25PL (Hormone A), 1 Ka-25C (Hormone B) a 1 Ka-25PS (Hormone C).

- raketové křižníky projektu 1134/1134A Berkut (Kresta I/II class). Celkem vznikly 4 plavidla třídy projektu 1134 a 10 plavidel třídy projektu 1134A. První z nich bylo přitom do výzbroje VMF zařazeno v roce 1968. Každá z těchto lodí na své palubě nesla jeden Ka-25C (Hormone B).

- letadlové křižníky projektu 1143 Krečet (Kiev class). Celkem vznikly čtyři plavidla této třídy: Kyjev (ve službě v letech 1975 až 1993), Minsk (1978 až 1993), Novorosijsk (1982 až 1993) a Admiral Groškov (1987 až 1999). Každá z těchto lodí na své palubě nesla 17 Ka-25PL (Hormone A) (nebo letouny typu Jak-38 Forger), 3 Ka-25C (Hormone B) a 2 Ka-25PS (Hormone C).

- torpédoborce projektu 1155 Fregat (Udaloy I class). První z 12-ti plavidel této třídy bylo do výzbroje VMF zařazeno v roce 1980. Každá z těchto lodí na své palubě nesla jeden Ka-25PL (Hormone A) a jeden Ka-25C (Hormone B).

Uživatelé:  Bulharsko (v roce 1979 dodán 1 ks), Rusko a SSSR

 

 

 

Posádka:    pilot a druhý pilot/navigátor

Pohon:       dva turbohřídelové motory typu Glušenkov GTD-3F s max. výkonem po 900 hp nebo (od roku 1974) GTD-3M s max. výkonem po 1 100 hp

Radar:        pátrací impulsní dopplerovský radiolokátor typu Úspěch-2A (‘Big Bulge B’) s detekčním dosahem 250 km. Tento typ radiolokátoru slouží k vyhledávání a sledování hladinových cílů. Jeho instalace je umístěna uvnitř rozměrného kulovitého krytu, který se nachází pod špicí trupu.

Vybavení:   retranslační systém typu Kobalt-2 (jeho anténa je umístěna pod válcovitým krytem, který se nachází na břichu zadní části trupu)

Výzbroj:      čtyři 8,6 kg noční orientační pumy typu OMAB-25-8H nebo čtyři 11,4 kg denní orientační pumy typu OMAB-25-12D, přepravované na vnějších závěsních, které jsou uchyceny k bokům trupu, v oblasti před hlavním podvozkem

 

 

TTD:     
Ø nosných rotorů:  15,74 m
Délka trupu:   9,75 m
Výška: 5,37 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 7 150 kg
Max. rychlost: 205 km/h
Praktický dostup:   3 500 m
Max. dolet: 700 km

 

 

 

Poslední úpravy provedeny: 21.9.2015