Bisnovat iz.19P

Typ:  pilotovaný technologický demonstrátor okřídlené protilodní řízené střely typu 15ChM pobřežního raketového komplexu typu Štorm

Určení:  prověření aerodynamických vlastností, činnosti autopilota a činnosti samonaváděcí hlavice okřídlené protilodní řízené střely typu 15ChM v reálných podmínkách

Odlišnosti od střely 15ChM:

- instalace jednoduše zařízeného jednomístného kokpitu, který je opatřen polokapkovitým „stíhačkovým“ průzračným překrytem, na místo bojové hlavice

-  instalace proudového motoru typu RD-10 nebo RD-20 uvnitř podtrupové gondoly na místo náporové pohonné jednotky typu RD-1A

Historie:  Poválečná reorganizace sovětského zbrojního průmyslu dala mimo jiné za vznik konstrukční kanceláři OKB-293. Tato nevelká konstrukční kancelář byla přitom zřízena výnosem ze dne 13. května 1946 při závodu č.293, který se nacházel v Chimce, poblíž Moskvy, a do jejího čela se postavil M.R. Bisnovat. Jediným z prvních úkolů M.R. Bisnovata při OKB-293 se stal vývoj pilotovaného raketoplánu pro výzkum aerodynamiky a mechaniky letu v transsonických a supersonických rychlostech. Ten přitom vešel ve známost pod číselným kódem typu „iz.5“ a jeho realizaci předcházely zkoušky celé řady bezpilotních modelů poháněných kapalinovým raketovým (LM-6, LM-9, LM-12, LM-43 ...) nebo náporovým (model LM-15) motorem. Prakticky ve stejnou dobu se Bisnovat zabýval též vývojem podzvukové okřídlené protilodní řízené střely s plochou dráhou letu raketového komplexu pobřežní obrany typu Štorm. Na obdobné zbrani přitom prakticky ve stejnou dobu pracovala též GSNII-643 (typ Ščuka), OKB-51 V.N Čelomeje (typ 10ChN) a OKB-155 MiG (typ Strela). Kromě zmíněné řízené střely, která vešla ve známost pod označením 15ChM, se součástí komplexu typu Štorm mělo stát též pobřežní naváděcí stanoviště spolu odpalovací rampou a zařízením pro předletovou přípravu. Projekt této pokrokové zbraně přitom M.R. Bisnovat zpracoval v roce 1949. Bisnovat podzvukovou řízenou střelu typu 15ChM, která vzešla z technického zadání ze dne 14. dubna 1948, pojal jako středoplošník s dvoutníkovitým trupem s doutníkovitou gondolou pohonné jednotky na břichu, šípovým křídlem a šípovými ocasními plochami uspořádanými do tvaru písmene „T“. Pohonnou jednotkou této zbraně se měl dle původních plánů stát náporový motor typu RD-700 z dílny M.M. Bondarjuka. Později ale dostala přednost výkonnější Bondarjukova náporová pohonná jednotka typu RD-1A. Protože náporový motor lze zažehnout pouze v průběhu letu takovou dopřednou rychlostí, při které dochází uvnitř jeho přívodního ústrojí k dostatečné kompresi vzduchu (vlivem náporu), ke vzletu z pozemní odpalovací rampy měla střela typu 15ChM využívat odhazovatelný raketový motor na TPL. Štíhlé válcovité tělo této urychlovací jednotky bylo zasunuto přímo do trysky letového motoru a na jeho zádi se nacházela zdvojená stabilizační plocha s obdélníkovým tvarem. K odhozu zmíněného raketového urychlovače přitom docházelo až po jeho úplném vyhoření. Projekt střely typu 15ChM vznikl hned ve třech verzích, které se navzájem od sebe odlišovaly instalací naváděcího systému. Zatímco jedna z nich počítala s aktivním radiolokačním samonavedením v koncové fázi letu, navádění té druhé v koncové fázi letu měla zajišťovat pasivní IČ samonaváděcí hlavice, poslední z nich měla být opatřena pasivní TV samonaváděcí hlavicí. Navádění všech tří zmíněných verzí této zbraně ve střední fázi letu měl zajišťovat autopilot (s rádiovou-povelovou korekcí). Díky instalaci náporového motoru typu RD-1A měla být střela typu 15ChM schopna dopravit bojovou hlavici s hmotností 800 až 1000 kg na vzdálenost až 80 km. Protože konstrukce řízené střely typu 15ChM přinášela pro sovětský průmysl nemálo technických novinek, zahájení prací na vlastním prototypu této zbraně předcházel rozsáhlý zkušební program, do kterého se zapojilo hned několik tzv. vzdušných zkušeben. Zatímco letová pohonná jednotka střely 15ChM v podobě náporového motoru typu RD-1A prošla zkouškami na speciálně upraveném dvoumotorovém proudovém bombardéru typu Tu-14 (Bosun), pro potřeby studia vlivu draku na činnost pohonné jednotky, jejíž instalace se nacházela uvnitř podtrupové gondoly, za reálných podmínek posloužily 1:2 letové makety této zbraně. Ty byly přitom shazovány v průběhu roku 1949 z paluby dvoumotorového pístového bombardéru typu Tu-2 (Bat). Tomu pak následovaly zkoušky pilotovaných 1:1 demonstrátorů. Ty přitom nesly označení „iz.19P“ a byly opatřeny jednomístnou pilotní kabinou se základními ovládacími prvky. První pilotovaný Štorm, který ze závodní dílny vyjel již v roce 1949, byl neletovým exemplářem pro statické zkoušky. Pro potřeby letových zkoušek byly vyhrazeny až následující dva exempláře demonstrátoru „19P“. Zatímco první z nich obdržel 900 kp proudový motor typu RD-10 (kopie německého typu JUMO 004B) z jednomotorového stíhacího Jaku-15/-17 (Feather), ten druhý byl opatřen méně výkonnou 800 kp proudovou pohonnou jednotku typu RD-20 (kopie německého typu BMW 003A) z dvoumotorového stíhacího MiGu-9 (Fargo). Protože motor typu RD-20  vykazoval velmi nízkým tahem, druhý exemplář demonstrátoru „iz.19P“ byl schopen pouze mírného sestupného letu. Důvodem jeho volby jako pohonné jednotky tohoto stroje se přitom stala nedostupnost silnějšího motoru typu RD-10. V době dokončení tohoto stroje se totiž na skladě již nacházely poslední dva exempláře této průkopnické proudové pohonné jednotky. Letové zkoušky pilotovaných demonstrátorů typu „iz.19P“ byly realizovány na letecké základně Bagerovo, která se nachází na Krymu. Poslání hladinového cíle při zkouškách naváděcí soustavy přitom zastával křižník Krasnyj Kavkaz. Do konce roku 1951 si oba tyto stroje stihly na své konto připsat celkem 26 zkušebních letů. Protože nebyly díky nízkému tahu svých pohonných jednotek schopny samostatného vzletu, jejich start se děl ve výšce cca 2 000 m po předchozím odpoutání od nosného letounu. Tím se stal speciálně upravený čtyřmotorový pístový bombardovací letoun typu Pe-8. Zkušební program celého raketového komplexu typu Štorm se ale nikdy nepodařilo realizovat v plném rozsahu. V roce 1953 byla totiž OKB-293 M.R. Bisnovata, na základě výnosu ze dne 19. února toho samého roku, zcela zrušena. Důvodem likvidace této nevelké konstrukční kanceláře se přitom nestaly ani tak potíže s její kapacitou, která nepostačovala na vývoj protilodní ŘS typu Štorm a PLŘS typu SNARS-250 zároveň, jako politický vliv konkurenční KB-1. Tato konstrukční kancelář totiž spolu s OKB-155 MiG prakticky ve stejnou dobu pracovala na obdobném protilodním raketovém systému (typ Kometa/Strela) a obdobné PLŘS (typ K-5/RS-1U).

Verze:  žádné

Vyrobeno:  tři prototypy (dva letové a jeden neletový pro statické zkoušky)

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Klimov RD-10 (kopie německého typu JUMO 004B) s max. tahem 900 kp (v případě prvního letového prototypu) nebo jeden proudový motor typu Kolesov RD-20 (kopie německého typu BMW 003A) s max. tahem 800 kp (v případě druhého letového prototypu)

Poslední úpravy provedeny dne: 26.5.2013