Jakovlev Jak-38U (‘Forger B’) / Jak-36MU [‘Ram G mod’]

Typ:  neozbrojená dvoumístná cvičná modifikace jednomístného taktického palubního útočného letounu s kolmým vzletem a přistáním (VTOL) typu Jak-38 (Forger A)

Určení:  výuka kolmého vzletu, kolmého přistání a vzletu s krátkým rozjezdem z lodní paluby

Odlišnosti od letounu Jak-38 (Forger A):

- nová příďová sekce trupu v oblasti před postranními lapači vzduchu s výrazně větší délkou (o 1,39 m), mírným sklonem směrem dolů a dvoumístnou tandemově uspořádanou pilotní kabinou se sedadlem žáka vpředu a sedadlem instruktora vzadu (na pozici sedadla pilota výchozího jednomístného modelu) opatřenou společným pětidílným překrytem sestávajícím se z pevného čelního štítku, dvou výklopných (směrem doprava) krytů a pevné střední části (naproti tomu překryt pilotní kabiny výchozího jednomístného modelu se sestával pouze z pevného čelního štítku a jednoho výklopného krytu)

- instalace plně zdvojeného řízení

- instalace modifikovaného automatického záchranného systému – jeho součástí se stala dvojice vystřelovacích sedaček typu K-36VMU (naproti tomu model Jak-38 byl opatřen vystřelovací sedačkou typu K-36VM)

- instalace modifikované vodorovné ocasní plochy s větším rozpětím

- absence systému pro přetlakování pilotní kabiny (to si ale vyžádalo zavést výškový limit 5 000 m)

- absence obou párů křídelních zbraňových závěsníků

- instalace automatického systému řízení typu SAU-36U na místo typu SAU-36

- instalace palubního intercomu typu SPU-9

- instalace záznamníku letových dat typu Opuška-VM uvnitř náprstkovitého krytu vybíhajícího ze zádě trupu, v oblasti nad zadní tryskou reaktivního stabilizačního systému alá Jak-38M (úprava zavedená do vybavení letounů z pozdějších výrobních sérií)

Historie:  Prvním sovětským proudovým letounem s kolmým vzletem a přistáním (VTOL) se stal typ Jak-36 (Freehand) z dílny A.S. Jakovleva. Prototypy tohoto dvoumotorového stroje přitom letovými zkouškami prošly v letech 1964 až 1968. Protože ale tento průkopnický proudový letoun byl, díky velmi malé nosnosti (600 kg) a doletu (370 km), prakticky zcela nepoužitelný, A.S. Jakovlev již dne 27. prosince 1967 obdržel zadání na kvalitativně nový bojový letoun kategorie VTOL. Požadovaný letoun vešel ve známost pod služebním označením Jak-36M (Forger A), které bylo ale později změněno na Jak-38 (Forger A), a dle zadání se měl stát součástí palubních letek letadlových křižníků projektu 1143 Krečet (Kiev class). Ty přitom byly do výzbroje VMF zařazeny, v letech 1975 až 1987, v počtu čtyř exemplářů. Zmíněný výnos ale obsahoval též požadavek na vývoj dvoumístné cvičné verze tohoto jednomístného palubního útočného stroje s plně zdvojeným řízením. Zavedení cvičné verze bitevního Jaku-38 (Forger A) do řadové služby bylo přitom více než nezbytné už jen proto, že pilotáž tohoto stoje v průběhu kolmého vzletu a přistání, visu a přechodu z visu do horizontálního letu a naopak měla svá specifika. Upřesňující specifikace k dvoumístné verzi bitevního Jaku-38 (Forger A), která zpočátku nesla provizorní služební označení Jak-36MU (Forger B) a tovární kódové označení „VMU“, byly ale vypsány až dne 4. března 1971. Důvodem toho se stala vytíženost OKB A.S. Jakovleva s vývojem základního jednomístného modelu. Protože do nezměněného draku palubního Jaku-38 (Forger A) nebylo druhý kokpit s pracovištěm instruktora kam umístit, konstrukční tým Jakovlevovi OKB cvičný Jak-36MU (Forger B) opatřil výrazně prodlouženou a, kuli výhledu ze zadního kokpitu, mírně směrem dolů skloněnou přídí v oblasti před postranními lapači vzduchu, pracoviště instruktora umístil na pozici pracoviště pilota výchozího jednomístného modelu a pracoviště žáka vestavěl přímo před něj. Technologickou 1:1 maketu příďové sekce trupu cvičného Jaku-36MU (Forger B) přitom komise VVS/VMF shlédla a schválila v únoru roku 1972. Letoun typu Jak-36MU (Forger B) byl jako první na světě opatřen záchranným systémem, který dokázal ve VTOL režimu automaticky vystřelit dvě sedačky najednou, jakmile detekoval překročení určitých limitů. Časový rozestup mezi vystřelením obou dvou sedaček při ruční aktivaci záchranného systému činil 0,6 sec. Obě vystřelovací sedačky přitom kokpit opouštěly pod jinou trajektorií, což zamezovalo jejich vzájemnému střetu. Prototyp dvoumístného Jaku-36MU (Forger B) vešel ve známost jako „VMU-1“ (žlutá 05) a brány prototypové dílny Jakovlevovi OKB opustil dne 23. března 1973. Na leteckou základu Žukovskyj, domovskou základnu zkušebního institutu LII, byl tento stroj přepraven ještě ten samý den. Téhož dne se rozeběhla též první etapa státních zkoušek. Ke svému prvnímu letu se prototyp „VMU-1“ (žlutá 05) vydal dne 17. srpna 1973. Zmíněný let byl ale ještě zahájen konvenčním vzletem a zakončen konvenčním přistáním. Předtím, než byl tento stroj přelétnut na leteckou základnu Vladimírovka z Achtubinska, domovskou základnu Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GNIKI VVS), vykonal ještě několik dalších takových letů. Jejich posláním se přitom stalo prověření letové obálky a kalibrování PVD. Zkoušky prototypu „VMU-1“ (žlutá 05) u GNIKI VVS se rozeběhly dnem 25. září 1973. První tři kolmé vzlety do malé výšky nad VPD tento stroj vykonal dne 25. října toho samého roku. Další zkoušky ve visu v malé výšce byly uskutečněny v listopadu a prosinci toho samého roku. Ve všech těchto případech byl přitom prototyp „VMU-1“ (žlutá 05) řízen ze zadního kokpitu. Tomu v únoru roku 1974 následovala série letů zahájená konvenčním vzletem, v jejichž průběhu byl proveden přechod do svislého klesání. Dne 22. března téhož roku se podařilo s prototypem „VMU-1“ (žlutá 05) dosáhnout, ve výšce 5 000 m, max. rychlosti 900 km/h. Čtyři dny nato se tento stroj vznesl kolmo vzhůru, poté přešel do horizontálního letu, v jehož průběhu akceleroval na 900 km/h, načež přistál konvenčním způsobem. První let zahájený kolmým vzletem a zakončený kolmým přistáním přitom následoval dne 30. března 1974. V průběhu první etapy státních zkoušek, která byla úspěšně završena dnem 31. července 1974, prototyp „VMU-1“ (žlutá 05) vykonal celkem 90 zkušebních a cvičných letů. Po ukončení státních zkoušek byl tento stroj intenzivně využíván k výcviku řadových pilotů, a to až do úplného vyčerpání technické životnosti. Zpočátku jej provozoval institut GNIKI z Achtubinska. Později byl ale předán výcvikovému centru ze Saki, které se nacházelo na Krymu. Výrobní dokumenty dvoumístného Jaku-36MU (Forger B) byly výrobnímu závodu č.292 ze Saratova, závodu, který se zabýval produkcí jednomístného Jaku-38 (Forger A), předány v listopadu roku 1974. První sériový exemplář tohoto modelu brány zmíněného podniku opustil v červnu roku 1975. Zmíněný stroj se od prototypu „VMU-1“ (žlutá 05) v mnohém odlišoval. Do jeho konstrukce a vybavení byly totiž vneseny jak úpravy požadované státní komisí, tak i úpravy, které vycházely ze zkoušek prototypů výchozího jednomístného modelu. Od prototypu „VMU-1“ (žlutá 05) jej přitom bylo možné snadno rozpoznat zejména díky modifikovaným postranním lapačům vzduchu hlavní pohonné jednotky s protaženou vnitřní stěnou v deskové odlučovače mezní vrstvy s lichoběžníkovým tvarem a pěticí odpružených připouštěcích klapek za náběžnou hranou a modifikované SOP s „vysokým“ špičatým vrcholovým dielektrickým krytem. Naproti tomu vrcholový kryt SOP prototypu „VMU-1“ (žlutá 05) měl zaoblený tvar a byl znatelně nižší. Takto modifikované postranní lapače vzduchu a SOP byly přitom poprvé použity na čtvrtém prototypu jednomístného modelu, známém jako „VM-4“. Od prototypu „VM-4“ ale sériový Jak-36MU (Forger B) přebíral též hlavní podvozek s větším rozchodem. Krátce poté, co první sériový Jak-36MU (Forger B) sjel z výrobní linky, byl předán institutu GNIKI VVS. Zde byl pak podroben zkouškám zaměřeným na prověření vlivu všech požadovaných konstrukčních úprav na stabilitu a ovladatelnost. Závěrečná zpráva ze zmíněných zkoušek byla přitom podepsána dne 20. dubna 1976 a obsahovala doporučující stanovisko k přijetí do řadové služby. Zatímco čtvrtý sériový Jak-36MU (Forger B) byl vyhrazen pro statické zkoušky, třetí sériový exemplář tohoto stroje byl dne 27. prosince 1976 předán GNIKI VVS. Zde pak, mezi 8. dubnem a 12. zářím roku 1977, prošel druhou etapou státních zkoušek. V průběhu zkoušek u GNIKI VVS přitom oba dva výše uvedené sériové exempláře Jaku-36MU (Forger B) vykonaly dohromady 40 letů, z toho 35 zkušebních. Za celý program státních zkoušek cvičného Jaku-36MU (Forger B) bylo uskutečněno 130 letů. Do výzbroje VMF byl tento stroj formálně zařazen dne 15. listopadu 1978. Mezitím, dne 6. října 1976, byl ale oficiálně překřtěn na Jak-38U (Forger B). Produkce dvoumístného Jaku-38U (Forger B) probíhala paralelně s produkcí jednomístného Jaku-38 (Forger A). V letech 1975 až 1985 přitom brány závodu č.292 opustilo celkem 38 těchto strojů (2 v roce 1975, 3 v roce 1976, 3 v roce 1977, 4 v roce 1978, 4 v roce 1977, 5 v roce 1980, 5 v roce 1981, 4 v roce 1982, 4 v roce 1983, 2 v roce 1984 a 2 v roce 1985). Jeden z nich byl ale předán konstrukční kanceláři OKB-918 (NPP Zvezda). Ta jej pak využívala v roli vzdušné zkušebny vystřelovací sedačky typu K-36VMU. Protože se jediným posláním dvoumístného Jaku-38U (Forger B) stala výuka kolmého vzletu, kolmého přistání a vzletu s krátkým rozjezdem z lodní paluby v rámci přeškolování na jednomístný Jak-38 (Forger A), zcela postrádal instalaci křídleních zbraňových závěsníků a systému pro přetlakování pilotní kabiny. Posledně uvedené si přitom vyžádalo zavést výškový limit 5 000 m. Svůj veřejný debut si dvoumístný Jak-38U (Forger B) odbyl v srpnu roku 1995, na moskevské airshow MAKS 95.

Verze:

Jak-36MU (VMU-1) – prototypová modifikace letounu typu Jak-38U (Forger B). Jediný exemplář tohoto modelu se do oblak poprvé vydal dne 17. srpna 1973.

Jak-38U (Forger B) – sériová modifikace letounu typu Jak-38U (Forger B). Tento model byl postaven, v letech 1975 až 1985, v počtu 38-ti exemplářů. Jeden z nich byl ale vyhrazen pro statické zkoušky. Od prototypu „VMU-1“ se sériový Jak-38U (Forger B) odlišoval instalací vystřelovacích sedaček typu K-36VMU a modifikovaných palubních desek s pozměněným uspořádáním přístrojů uvnitř dvoumístného kokpitu, modifikovaných postranních lapačů vzduchu hlavní pohonné jednotky s deskovými odlučovači mezní vrstvy s tvarem lichoběžníku a pěticí odpružených připouštěcích klapek za náběžnou hranou, modifikovaného hlavního podvozku s větším rozchodem (2,75 m vs 2,20 m), modifikovaného automatického letového systému typu SAU-36U s polovodičovými součástkami a modifikované SOP s „vysokým“ špičatým vrcholovým dielektrickým krytem (na místo „nízkého“ zaobleného) a menší plochou 0,1 m2. Za chodu výroby byly do konstrukce dvoumístného Jaku-38U (Forger B) vneseny identické úpravy, jako do konstrukce pozdějších exemplářů jednomístného Jaku-38 (Forger A). První sériové Jaky-38U (Forger B) byly tedy opatřeny „pevným“ křídlem, zatímco křídlo pozdějších sériových exemplářů tohoto modelu (od letounu s v.č. 7977762038454) bylo řešeno jako odnímatelné. Za chodu výroby došlo též k náhradě 2 900 kp zdvihových motorů typu Kolesov RD-36-35VF silnějšími 3 050 kp motory typu RD-36-35VFR a radionavigačního systému blízké navigace (SHORAN) typu Kvadrat-D typem Kvadrat-N. Instalací prodloužených břišních hřebenů, které zastávaly roli deflektorů výtokových motorových plynů, obdržely všechny Jaky-38U (Forger B) počínaje letounem s v.č. 797776...20346.

Vyrobeno:  jeden prototyp (Jak-36MU/VMU-1) a 38 sériových strojů (Jak-38U), včetně jednoho draku pro statické zkoušky.

Nosič:  letadlové křižníky projektu 1143 Krečet (Kiev class). Celkem vznikly čtyři plavidla této třídy: Kyjev (ve službě v letech 1975 až 1993), Minsk (ve službě v letech 1978 až 1993), Novorosijsk (ve službě v letech 1982 až 1993) a Admiral Groškov (ve službě v letech 1987 až 1999). Součástí palubní letky každého z těchto plavidel se stalo 12 jednomístných Jaků-38/-38M (Forger A) a 2 až 3 dvoumístné Jaky-38U (Forger B).

Uživatelé:  Rusko, SSSR a Ukrajina

 

  

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       jeden proudový motor typu Chačaturov R-27V-300 s max. tahem 6 800 kp při kolmé, resp. 6 100 kp při vodorovné poloze trysek, a dva pomocné zdvihové proudové motory typu Kolesov RD-36-35VF s max. tahem po 2 900 kp, v případě letounů z prvních výrobních sérií, nebo Kolesov RD-36-35VFR s max. tahem po 3 050 kp, v případě letounů z pozdějších výrobních sérií

Radar:        žádný

Vybavení:  - zaměřovací: žádné

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (Odd Rods) (dvě sestavy tří nestejně velkých tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před pilotní kabinou, a na břichu ocasní části trupu)

Výzbroj:     žádná

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 7,02 m 
Délka:   17,76 m
Výška: 4,25 m 
Prázdná hmotnost: 8 390 kg
Max. vzletová hmotnost: 10 000 kg
Max. rychlost: 850 km/h
Praktický dostup:   5 000 m
Max. dolet:    450 km

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 17.19.2015