Jakovlev Jak-28R (‘Brewer D’)

Typ:  taktická průzkumná modifikace lehkého frontového bombardovacího letounu typu Jak-28I (Brewer C)

Určení:  vyhledávání a fotografování odpalovacích zařízení balistických střel, pozemních raketových systémů PVO, seskupení pozemních vojsk, pozemních velitelských stanovišť a jiných významných pozemních cílů a provádění radiotechnického průzkumu (SIGINT)

Odlišnosti od letounu Jak-28I (Brewer C):

- instalace modifikovaného překrytu pilotní kabiny s novým čelním štítkem s dvojicí plochých čelních okének s oválným tvarem uspořádaných do tvaru písmene „V“ (na místo jednoho) a dvojicí zaoblených trojúhelníkovitých postranních okének s výrazně menšími rozměry a více vydutým odsuvným krytem (shodná konstrukce jako u REB speciálu Jak-28PP Brewer E)

- výrazně rozšířené zasklení špice trupu v oblasti před hřbetním vstupem do kabiny navigátora  

- absence 23 mm kanónu nacházejícího se na pravém boku přední části trupu, na úrovni pilotní kabiny

- větší vnitřní zásoba paliva (o 550 l)

- absence trupové pumovnice – zde se nyní nacházejí tři sekce pro průzkumné vybavení (čtyři vzájemně zaměnitelné sety fotoaparátů, tři pro denní snímkování a jeden pro noční snímkování, a jeden set pro radiotechnický průzkum)

- instalace radiolokátoru typu Iniciativa-2R (u letounů z prvních výrobních sérií) nebo Iniciativa-3 (u letounů z pozdějších výrobních sérií) na místo radiolokátoru typu Iniciativa-2

Historie:  Dne 28. března 1956 byl A.S. Jakovlev pověřen vývojem derivátu nadzvukového frontového bombardovacího letounu typu Jaku-26 (Flashlight B), prvního nadzvukového bombardéru sovětské konstrukce, s instalací silnějších 4 850 kp motorů typu R-11A-300 (na místo 3 800 kp motorů typu RD-9F). Požadovaný nadzvukový bombardér vešel ve známost pod prototypovým označením Jak-129 a služebním označením Jak-28 a dle zadání měl disponovat rychlostí 1 500 až 1 600 km/h (resp. 1 200 až 1 300 km/h s vypnutým přídavným spalováním) a dostupem 16 000 až 17 000 m. Naproti tomu rychlost a dostup Jaku-26 (Flashlight B) činila jen 1 400 km/h a 16 000 m. Zmíněné zadání ale obsahovalo též specifikace na specializovanou výškovou průzkumnou modifikaci tohoto stroje. Termín předání prototypu průzkumného Jaku-28 ke státním zkouškám byl přitom stanoven na třetí čtvrtletí roku 1958. Na průzkumnou verzi tohoto stroje ale nebyly kladeny tak přísné požadavky jako na tu bojovou, jejíž vývoj měl vyšší prioritu. Protože navíc právě tehdy nabíhala produkce nadzvukového průzkumného letounu typu Jak-27R (Mangrove), který rovněž vycházel z bombardovacího Jaku-26 (Flashlight B), práce na průzkumném Jaku-28 byly nakonec odloženy. Vývoj specializované průzkumné verze nadzvukového Jaku-28 byl znovu oficiálně objednán dne 27. listopadu 1961. Průzkumný Jak-28 vešel ve známost pod označením Jak-28R (Brewer D) a na inventáři VVS měl nahradit podzvukové letouny typu Il-28R (Beagle) a nadzvukové letouny typu Jak-27R (Mangrove). Vývojové práce na toto téma se přitom podařilo završit v roce 1962. Prototyp průzkumného Jaku-28R (Brewer D) (žlutá 45) brány prototypové dílny Jakovlevovi OKB opustil rok nato. Jeho základem se údajně stal první prototyp méně výkonného Jaku-27R (Mangrove). Průzkumný Jak-28R (Brewer D) po konstrukční stránce vycházel z radarem vybaveného bombardovacího modelu Jak-28I (Brewer C). Od tohoto prvního operačního modelu z řady Jak-28 se přitom odlišoval zejména výrazně rozšířeným zasklením špice trupu s kabinou navigátora a instalací nového překrytu pilotní kabiny, který poskytoval lepší výhled. Pumovnici u tohoto modelu nahradily tři přístrojové sekce. Sem se před zahájením mise umisťoval jeden z pěti vzájemně zaměnitelných setů průzkumného vybavení (dva sety pro denní snímkování z malých výšek, jeden set pro denní snímkování ze středních a velkých výšek, jeden set pro noční snímkování a jeden set pro vedení radiotechnického průzkumu). Kromě výše uvedeného průzkumný Jak-28R (Brewer D) obdržel instalaci objemnějších palivových nádrží (o 550 l) a radaru typu Iniciativa-2R (Short Horn) na místo radaru typu Iniciativa-2 (Short Horn). Prototyp průzkumného Jaku-28R (Brewer D) (žlutá 45) byl na rozdíl od jiných verzí tohoto stroje již od počátku opatřen instalací 6 200 kp motorů typu R-11AF2-300 v modifikovaných křídleních gondolách s prodlouženou přední částí. Ostatní verze nadzvukového Jaku-28 jejich instalaci obdržely, na místo slabších 5 750 kp motorů typu R-11AF-300, až za chodu zkoušek. Závodními zkouškami tento stroj prošel mezi 28. zářím 1962 a 1. březnem 1963. Ke zkouškám stáním byl prototyp Jak-28R (Brewer D) (žlutá 45) předán dne 7. března toho samého roku. Státní zkoušky tohoto stroje se ale nakonec rozeběhly až dne 7. července 1963, tedy celé čtyři měsíce nato. Státní zkoušky průzkumného Jaku-28R (Brewer D) se podařilo úspěšně završit dnem 22. srpna 1963. Součástí výrobního programu závodu č.39 z Irkutska se tento model stal v roce 1965. Do roku 1970 brány zmíněného podniku opustilo celkem 184 sériových Jaků-28R (Brewer D), 2 v roce 1965, 31 v roce 1966, 41 v roce 1967, 35 v roce 1968, 43 v roce 1969 a 32 v roce 1970. Nevelký počet z nich přitom vznikl v subverzi Jak-28SR nebo Jak-28RR. Zatímco model Jak-28SR se od standardního Jaku-28R (Brewer D) odlišoval pouze instalaci aktivního RL rušiče individuální ochrany typu SPS-151 nebo SPS-153 systému Siren, model Jak-28RR byl uzpůsoben pro radiační průzkum (RINT). První sériový Jak-28R (Brewer D) (v.č. 6960101) státními přejímacími zkouškami prošel mezi 1. prosincem 1966 a 30. říjnem 1967. Za jejich chodu byla přitom prověřena činnost všech pěti průzkumných setů, a to v průběhu letu rychlostí 600 až 1 500 km/h ve výškách mezi 3 000 a 14 000 m. Rok nato byly za pomoci prvního sériového Jaku-28R (Brewer D) úspěšně odzkoušeny též úpravy, které se staly standardem pro pozdější sériové stroje. V tomto případě s největší pravděpodobností šlo o radiolokátor typu Iniciativa-3 (Short Horn), který byl navržen speciálně pro tento typ letounu. Další úpravy, včetně pneumaticky ovládaných regulačních kuželů lapačů vzduchu pohonných jednotek a ukazatele pozice regulačních kuželů, prošly zkouškami na letounu Jak-28R (Brewer D) (v.č. 8961302). Tento konkrétní exemplář Jaku-28R (Brewer D) byl přitom vyroben v listopadu roku 1968 a v rámci zmíněných zkoušek vykonal, od počátku dubna roku 1969 do 30. října toho samého roku, 65 letů s celkovou délkou trvání 79 hodin. VVS letouny typu Jak-28R (Brewer D) zařadilo nejen do stavu regimentů, které operovaly přímo z území SSSR, ale i do stavu některých regimentů působících na území států Varšavské smlouvy. Konkrétně přitom šlo o 11. ORAP (samostatný pluk průzkumných letounů) s domovskou základnou Neu-Welzow a 931. GvORAP (gardový samostatný pluk průzkumných letounů) s domovskou základnou Stendal 16. VA (vzdušná armáda) Skupiny sovětských vojsk v Německu (GSVG) působící z území NDR, 164. GvORAP s domovskou základnou Bzerg 4. VA Severní skupiny vojsk působící z území Polska a 328. ORAP s domovskou základnou Kunmadaras Jižní skupiny vojsk působící z území Maďarska. Až do příchodu výškových průzkumných-bombardérů řady MiG-25RB (Foxbat B/D), které disponovaly rychlostí 3 000 km/h a operační letovou výškou přes 20 000 m, VVS letouny typu Jaky-28R (Brewer D) provozovalo po boku méně výkonných nadzvukových Jaků-27R (Mangrove). U některých bojových útvarů se tyto stroje dokonce navzájem doplňovaly s podzvukovými letouny typu Il-28R (Beagle). Z hlediska úrovně navigačního a zaměřovacího vybavení bylo průzkumný Jak-28R (Brewer D) a bombardovací Jak-28I (Brewer C) v době svého vzniku možné považovat za nejmodernější letoun sovětské konstrukce. Provoz tohoto stroje ale sužovaly, stejně jako provoz bombardovacího Jaku-28I (Brewer C), potíže s velmi nízkou spolehlivostí palubního radaru. Naproti tomu doletem a průzkumnými kapacitami překonával i modernější průzkumný speciál typu MiG-21R (Fishbed H), který vycházel z jednomotorového dvoumachového stíhače typu MiG-21PFM (Fishbed F). Hlavním posláním průzkumných Jaků-28R (Brewer D) se stalo vyhledávání a fotografování odpalovacích zařízení balistických střel, pozemních raketových systémů PVO, seskupení pozemních vojsk, pozemních velitelských stanovišť a jiných významných pozemních cílů. VVS ale tyto stroje využívalo též k SIGINT při letu podél hranic států Varšavské smlouvy. K takovým letům přitom průzkumné Jaky-28R (Brewer D) vyrážely obvykle 4 x za měsíc. Zmíněné průzkumné lety byly ale obvykle zároveň využívány k výcviku stíhacích pilotů PVO. Průzkumné Jaky-28R (Brewer D) tedy při pravidelných obletech hranic se státy potenciálního protivníka sbíraly informace o radiolokačních stanicích PVO rozmístěných v příhraničních oblastech a zároveň plnily funkci agresorů. Letoun typu Jak-28R (Brewer D) byl vyprojektován pro činnost ve středních a velkých výškách. Jeho hlavní ochranou před sestřelením se tehdy měla stát velká rychlost a letová výška. S masovým zavedením raketových systémů PVO ale tato taktika padla. Pro raketové systémy byly totiž letouny pohybující se ve středních a velkých výškách velmi snadným cílem. Operace Jaků-28R (Brewer D) se proto následně musely přesunout do přízemních výšek. V malých výškách totiž představovaly obtížně odhalitelný cíl, neboť „podlétávaly“ zorná pole radiolokátorů PVO protivníka. Tento letový režim měl ale velmi negativní vliv jak na výkonnost, tak i na „bojovou“ efektivitu. Příďová kabina Jaku-28R (Brewer D) totiž v nižších letových hladinách neposkytovala navigátorovi dostatečný výhled a navíc tento stroj v průběhu letu v malých výškách mohl pořizovat snímky pouze za pomoci topografického fotoaparátu typu AFA-42/20. V malých výškách navíc piloti s těmito stroji nesměli překračovat rychlost 900 km/h. Jinak hrozily problémy s ovladatelností. Průzkumný Jak-28R (Brewer D) se jako jediný z řady Jak-28 dočkal nasazení ve skutečném válečném konfliktu, a to v Afghánistánu. První průzkumné lety zde přitom tyto stroje vykonaly již mezi 25. a 28. prosincem roku 1979, tj. ještě před zahájením sovětské invaze. V Afghánistánu zpočátku s průzkumnými Jaky-28R (Brewer D) operovaly hned dva pluky, a to 89. ORAP a 39. ORAP. Oba zmíněné pluky přitom bázovaly na území Turkmenistánu. Zatímco prvně uvedený pluk využíval základnu Karshi, druhý uvedený pluk byl spaciálně za tímto účelem dočasně dislokován na základně Maryj-2. 39. ORAP se ale již v dubnu roku 1980 i se svými letouny vrátil zpět na svou domovskou základnu Balchaš. Naproti tomu 89. ORAP s letouny typu Jak-28R (Brewer D) v Afghánistánu operoval až do druhé poloviny 80. let. Poté, v letech 1986 až 1987, byl přezbrojen na pokročilejší průzkumný speciál typu Su-24MR (Fencer E), který vycházel z frontového bombardéru typu Su-24M (Fencer D). V aktivní službě se průzkumné speciály typu Jak-28R (Brewer D) nacházely až do počátku 90. let. Poté jejich poslání převzaly již zmíněné průzkumné speciály typu Su-24MR (Fencer E). Tyto stroje přitom již byly, na rozdíl od Jaku-28R (Brewer D), uzpůsobeny pro činnost v přízemních výškách a navíc mohly provádět nejen fotografický a radiotechnický průzkum, ale i průzkum radiolokační, radiační, laserový a IČ.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (údajně vznikl konverzí prvního prototypu Jaku-27R) a 184 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    pilot a navigátor

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij R-11AF2-300 s max. tahem po 6 200 kp s přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu Iniciativa-2R (‘Short Horn’), v případě letounů z prvních výrobních sérií, nebo Iniciativa-3 (‘Short Horn’), v případě letounů z pozdějších výrobních sérií. Tento typ radiolokátoru slouží k navigaci a vyhledávání rozměrných pozemních cílů. Jeho instalace je přitom umístěna uvnitř polokapkovitého krytu, který se nachází na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku.

Vybavení:   - průzkumné: dva samočinně se pohybující fotoaparáty typu AFA-54 a jeden topografický fotoaparát typu AFA-42/20 (set pro denní snímkování z malých výšek); dva samočinně se pohybující fotoaparáty typu AČŠAFA-8 a jeden topografický fotoaparát typu AFA-42/20 (set pro denní snímkování z malých výšek); jeden fotoaparát typu AFA-41/10 (set pro denní snímkování ze středních a velkých výšek); jeden fotoaparát typu NAFA-Ja7 s vysokovýkonným bleskem typu SOU-2 (set noční snímkování) nebo stanice pro základní radiotechnický průzkum (SIGINT) typu SRS-4A Romb-4A. Posledně uvedené zařízení disponuje dosahem 365 km při letu ve výšce 10 000 m, resp. 250 km při letu ve výšce 4 000 m, a zorným polem a ±50°. Stanice typu Romb-4A dokáže detekovat pouze radiolokační stanice s pulzním vyzařováním. Získané informace navíc není schopna předávat pozemním velitelským stanovištím v reálném čase.

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M (Odd Rods) (toto zařízení využívá sestavu tří drobných nestejně velkých tandemově uspořádaných tyčových antén nacházející se na hřbetu přídě trupu, přímo před vstupem do kabiny navigátora, a antény umístěné na koncovém trupovém krytu), výstražný RL systém typu SPO-10 Sirena-3 a výmetnice klamných RL cílů typu KDS-19 Avtomat-2I (jejich instalace se nachází ve spodní části motorových gondol)

Výzbroj:    žádná

Poslední úpravy provedeny dne: 19.2.2015