Jakovlev Jak-28PP (‘Brewer E’)

Typ:  speciální modifikace lehkého frontového bombardovacího letounu typu Jak-28I (Brewer C) určená pro vedení radioelektronického boje (REB)

Určení:  poskytování ochrany bojovým skupinám taktických bombardovacích letounů typu Jak-28L/-28I (Brewer B/C) Su-24 (Fencer A/B/C) a Su-24M (Fencer D) v průběhu letu nad nepřátelským územím rušením pozemních radiolokačních stanic a spojovacích prostředků systémů protivzdušné obrany (PVO), střeleckých radiolokátorů stíhacích letounů a naváděcích hlavic protiletadlových řízených střel

Odlišnosti od letounu Jak-28I (Brewer C):

- instalace modifikovaného překrytu pilotní kabiny s novým čelním štítkem s dvojicí plochých čelních okének s oválným tvarem uspořádaných do tvaru písmene „V“ (na místo jednoho) a dvojicí zaoblených trojúhelníkovitých postranních okének s výrazně menšími rozměry a více vydutým odsuvným krytem (shodná konstrukce jako u průzkumného modelu Jak-28R Brewer D)

- absence zbraňového systému, včetně radiolokátoru typu Iniciativa-2 (Short Horn) – v této souvislosti z břicha přední části trupu, v oblasti za příďovým podvozkem, zmizel rozměrný polokapkovitý dielektrický kryt

- absence 23 mm kanónu nacházejícího se na pravém boku přední části trupu, na úrovni pilotní kabiny

- instalace sestavy aktivních RL rušičů skupinové ochrany typu Buket, Strela a Fazol-1 a aktivního RL rušiče individuální ochrany typu SPS-153 Siren – v této souvislosti na po stranách špice trupu, přímo u kořene PVD, a po stranách přední části trupu, přímo pod pilotní kabinou, přibylo po jednom páru drobných polokapkovitých krytů, po stranách přední části trupu, přímo nad šachtou příďového podvozku, jeden pár poloválcovitých krytů (typ Siren), na břichu přední části trupu, přímo za šachtou příďového podvozku (vpravo od podélné osy trupu), jeden hranatý kryt s nevelkým lapačem vzduchu (typ Strela), v ose střední části trupu, v oblasti dvířek bývalé pumovnice, jeden nevelký polokulovitý kryt následovaný nevelkým polokapkovitým krytem a podlouhlým krytem s člunovitým tvarem se dvěma kapsovitými lapači vzduchu po stranách (typ Buket) a na vnějších bocích motorových gondol po jedné zkosené dolů směřující břitové anténě

- instalace jednoho páru závěsníků, na který lze umístit dvojici raketových bloků typu UB-16-57UM, pod vnějšími panely křídla, vně závěsníků pro přídavné palivové nádrže

- modifikované avionické vybavení instalací dopplerovského měřiče rychlosti a úhlu snosu typu DISS-3A a modifikovaného navigačního počítače typu NVU-VI-2 (ten dokáže zpracovávat údaje z DISS-3A)

- instalace odnímatelných výmetnic klamných IČ cílů typu ASO-2I (tato úprava byla do vybavení letounů tohoto typu zavedena až později)

Historie:  Protože pozemní a lodní protiletadlové raketové systémy PVO, které doznaly masového rozšíření ve druhé polovině 50. let, bombardovacím letounům již prakticky znemožňovaly prolétnout přímo nad cílem, aby na něj mohly svrhnout svůj smrtící náklad pum, další vývoj v oblasti vzdušného napadení se následně soustředil na řízené střely (ty totiž umožňují napadat pozemní a hladinové cíle ze vzdálenosti nacházející se mimo dosah PVO) a v neposlední řadě též na aktivní a pasivní prostředky pro rušení radiolokačních stanic a spojovacích prostředků PVO. Aktivní a pasivní prostředky REB se přitom staly součástí palubního vybavení nejen bojových letounů, ale i specializovaných letounů, které zajišťovaly doprovod útočným skupinám obdobně výkonných bojových letounů. Dálkové letectvo VVS takovými speciály disponovalo již od druhé poloviny 50. let. Konkrétně přitom šlo o letouny typu Tu-16SPS, Tu-16 Jolka, Tu-16Je (Badger H) a Tu-16P (Badger J), které vycházely ze středního podzvukového bombardéru typu Tu-16 (Badger A). Naproti tomu frontové letectvo si na svůj první REB speciál muselo počkat až do druhé poloviny 60. let. Základem prvního speciálu této kategorie frontového letectva, který vešel ve známost pod označením Jak-28PP (Brewer E), se stal frontový bombardér typu Jak-28I (Brewer C). Volba na právě tento první frontový bombardér sovětské konstrukce s nadzvukovou letovou rychlostí přitom nepadla náhodou, neboť ze všech frontových bojových letounů, které se tehdy nacházely ve výrobě, disponoval největší nosností. Prototyp REB speciálu typu Jak-28PP (Brewer E) vznikl v roce 1967 konverzí sériového Jaku-28I (Brewer C). Ve skutečnosti bylo ale tento model možné považovat spíše za jakýsi hybrid bombardovacího Jaku-28I (Brewer C) a průzkumného Jaku-28R (Brewer D) než za modifikaci bombardovacího Jaku-28I (Brewer C). Zatímco od bombardovacího Jaku-28I (Brewer C) přebíral zasklení kabiny navigátora, s průzkumným Jakem-28R (Brewer D) sdílel konstrukci překrytu pilotní kabiny. Od těchto dvou modelů se odlišoval zejména absencí rozměrného polokapkovitého krytu antény radiolokátoru za šachtou příďového podvozku. Jeho trup byl navíc poset celou řadou menších různě tvarovaných krytů. Ty ukrývaly antény aktivních RL rušičů skupinové ochrany typu Buket, Strela a Fazol-1 a aktivního RL rušiče individuální ochrany typu Siren. Součástí palubního vybavení speciálu typu Jak-28PP (Brewer E) se ale staly též pasivní prostředky REB. Konkrétně přitom šlo o výmetnice klamných RL cílů typu KDS-19 Avtomat-2I. Zmíněné klamné cíle měly podobu staniolových pásků a staly se též náplní hlavic 57 mm neřízených raket typu S-5P. Ty byly přitom odpalovány ze dvou 16-ti násobných raketnic typu UB-16-57UM, přepravovaných na závěsnících, které se nacházely pod vnějšími panely křídla, vně závěsníků pro přídavné palivové nádrže. Později se ale součástí palubního vybavení REB speciálu typu Jak-28PP (Brewer E) staly též výmetnice klamných IČ cílů typu ASO-2I. Ty sloužily k matení pasivních IČ naváděcích hlavic PLŘS. Vypouštění klamných cílů přitom prováděl buďto pilot, stisknutím tlačítka, nebo, v autonomním režimu, výstražný RL systém typu Sirena-3. Státní zkoušky Jaku-28PP (Brewer E) se podařilo završit v roce 1970. Do výrobního programu závodu č.39 z Irkutska byl ale tento poslední sériově vyráběný model z řady Jak-28 (Brewer/Firebar) zařazen již v roce 1967. Do roku 1971 přitom brány zmíněného podniku opustilo celkem 84 sériových Jaků-28PP (Brewer E), 2 v roce 1967, 2 v roce 1968, 18 v roce 1969, 25 v roce 1970 a 35 v roce 1971. VVS letouny typu Jak-28PP (Brewer E) zařadilo nejen do stavu regimentů, které operovaly přímo z území SSSR, ale i do stavu některých regimentů působících na území států Varšavské smlouvy. Přestože byla rušící aparatura letounu typu Jak-28PP (Brewer E) poněkud objemná a těžká, disponovala vysokou účinností a spolehlivostí. To se ale nedalo říci o REB stanici typu Landyš letounu typu Su-24MP (Fencer F), který jej měl u bojových útvarů VVS nahradit. Protože se vývoj rušící stanice typu Landyš nepodařilo dotáhnout do zdárného konce, VVS nakonec speciály typu Jak-28PP (Brewer E) používalo nejen k podpoře letounů typu Jak-28B/L/I (Brewer A/B/C), ale i ke krytí operací pokročilejších frontových bombardérů typu Su-24 (Fencer A/B/C) a Su-24M (Fencer D). V aktivní službě se proto tyto stroje nakonec udržely, spolu s cvičnými Jaky-28U (Maestro), až do roku 1993. Po rozpadu SSSR, k němuž došlo v roce 1991, byl nevelký počet REB speciálů typu Jak-28PP (Brewer E), spolu s nevelkým počtem cvičných Jaků-28U (Maestro), zařazen též do výzbroje vzdušných sil osamostatněné Ukrajiny. Poslední ukrajinské Jaky-28PP (Brewer E) a -28U (Maestro) dolétaly v roce 1994, a to u 118. OAPREP.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového Jaku-28I) a 82 sériových strojů

Uživatelé:  Rusko, SSSR a Ukrajina

Posádka:    pilot a navigátor

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij R-11AF2-300 s max. tahem po 3 900 kp / 6 200 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Vybavení:   identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M (Odd Rods) (toto zařízení využívá sestavu tří drobných nestejně velkých tandemově uspořádaných tyčových antén nacházející se na hřbetu přídě trupu, přímo před vstupem do kabiny navigátora, a antény umístěné na koncovém trupovém krytu), výstražný RL systém typu SPO-10 Sirena-3, sestava aktivních RL rušičů skupinové ochrany typu Buket (člunovitý kryt nacházející se v ose břicha střední části trupu), Strela (hranatý kryt nacházející se za šachtou příďového podvozku) a Fazol-1, aktivní RL rušič individuální ochrany typu SPS-153 Siren (poloválcovité kryty nacházející se na bocích přední části trupu) a výmetnice klamných RL cílů typu KDS-19 Avtomat-2I (jejich instalace se nachází ve spodní části motorových gondol); později letouny tohoto typu navíc obdržely odnímatelné výmetnice klamných IČ cílů typu ASO-2I

Výzbroj:     dva raketové bloky typu UB-16-57UM (16 neřízených raket typu S-5P ráže 57 mm – jejich hlavice jsou ale naplněny staniolovými pásky, které zastávají roli klamných RL cílů), přepravované na vnějším páru křídleních závěsníků (vnitřní pár křídleních závěsníků je vyhrazen pro 1 050 l přídavné palivové nádrže)

* 1 570 km/h s dvojicí PTB a dvojicí raketových bloků v podvěsu

Poslední úpravy provedeny dne: 19.2.2015