Jakovlev Jak-28I (‘Brewer C’)

Typ:  alternativní modifikace lehkého frontového bombardovacího letounu typu Jak-28L (Brewer B)

Určení:  ničení pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka a ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti od letounu Jak-28L (Brewer B):

- instalace optického bombardovacího zaměřovače typu OPB-16 a radiolokátoru typu Iniciativa-2 (Short Horn) v prodloužené přední části trupu (o 780 mm v oblasti mezi pilotní kabinou a křídlem) na místo radionavigačního systému typu DBS-2S Lotos (Shore Walk) – v této souvislosti na břichu špice trupu, v oblasti pod podlouhlými zaoblenými postranními okénky kabiny navigátora bombometčíka, přibyla dvojice rozměrných plochých opticky čistých tandemově uspořádaných okének (za nimi se nacházel bombardovací zaměřovač) a za šachtou příďového podvozku rozměrný dielektrický polokapkovitý kryt (ten ukrýval anténu radiolokátoru a měl větší rozměry než kryt antény radiolokátoru letounu typu Jak-28B)

- instalace nových aerodynamických hřebenů s větší výškou na horní ploše vnitřních částí křídla (tento zásah do konstrukce kompenzoval negativní vliv prodloužené přídě trupu na stabilitu)

- rozšířené zasklení špice trupu v oblasti před vstupem do kabiny navigátora-bombometčíka o jedno podlouhlé zaoblené hřbetní okénko a dvojici plochých tandemově uspořádaných břišních okének (naproti tomu zasklení špice trupu Jaku-28L se sestávalo pouze ze dvou párů nad sebou umístěných protáhlých postranních okének – hřbet a břicho špice tohoto modelu nebylo zaskleno)

- modifikované avionické vybavení instalací výstražného RL systému typu SPO-10 Sirena-3 na místo typu SPO-2 Sirena-2, navigačního počítače na místo letového indikátoru typu ANI-50BI, radiostanice typu Hranol na místo typu 1RSB-70Ž, autopilota typu AP-28K1 na místo typu AP-28-1 a radionavigačního systému blízké navigace (SHORAN) typu RSBN-2 při současném vyjmutí radiovýškoměru

- instalace jednoho dvouhlavňového 23 mm kanónu typu GŠ-23Ja na pravém boku trupu, v oblasti pod pilotní kabinou, na místo jednohlavňového kanónu typu NR-23 té samé ráže (úprava zavedená do vybavení letounů z pozdějších výrobních sérií alá Jak-28L)

Historie:  Dne 5. ledna 1959 byl A.S. Jakovlev pověřen vývojem hned dvou verzí nadzvukového frontového bombardéru typu Jak-28 (Jak-129). Zatímco jedna z nich vešla ve známost pod označením Jak-28I (Brewer C) a počítala s instalací radiolokátoru typu Iniciativa-2 (Short Horn) a optického bombardovacího zaměřovače typu OPB-16, ta druhá, Jak-28L (Brewer B), měla být na cíle naváděna, za pomoci rádiového systému dálkového navedení typu DBS-2S Lotos (Shore Walk), pozemními naváděcími stanovišti. Zadání vývoje hned dvou verzí nadzvukového bombardovacího Jaku-28 (Brewer), které se od sebe navzájem odlišovaly pouze zaměřovacím vybavením, mělo své opodstatnění. VVS se totiž tímto jistilo pro případ, kdyby se vývoj některého ze zmíněného zaměřovacího vybavení nepodařilo dotáhnout do stavu způsobilého pro řadový provoz nebo kdyby se některé ze zmíněného zaměřovacího vybavení neosvědčilo. Pokud by se ale osvědčilo zaměřovací vybavení Jaku-28L (Brewer B) i Jaku-28I (Brewer C), s přihlédnutím na skutečnost, že každé z nich má jiná omezení, se měly oba tyto modely u bojových útvarů VVS navzájem doplňovat. Protože se ale vývoj zmíněného zaměřovacího vybavení nacházel ve skluzu a VVS na svůj první nadzvukový frontový bombardér značně spěchalo, první sériová modifikace Jaku-28, která vešla ve známost jako Jak-28B (Brewer A), nakonec obdržela radiolokátor typu RBP-3 (Look Two) a optický zaměřovač typu OPB-115. Zatímco model Jak-28L (Brewer B) mohl napadat pouze stacionární pozemní cíle s předem známou polohou a jeho provoz se neobešel bez sítě pozemních naváděcích stanovišť, model Jak-28I (Brewer C) měl být, díky instalaci radiolokátoru a bombardovacího zaměřovače, schopen vyhledávat a zaměřovat pozemní cíle zcela autonomně. Radiolokátor typu Iniciativa-2 (Short Horn) přitom před radiolokátorem typu RBP-3 (Look Two) letounu typu Jak-28B (Brewer A) měl navrch v dosahu a rozlišení. Optický zaměřovač typu OPB-16 zase optický zaměřovač Jaku-28B (Brewer A) v podobě typu OPB-115 překonával přesností, rozlišením a zorným polem. Radar typu Iniciativa-2 (Short Horn) byl propojen s optickým zaměřovačem typu OPB-16 a autopilotem typu AP-28K1 (ten proto dokázal tento model automaticky nasměrovat k cíly) a byl schopen vyhledávat a zaměřovat i malé pohyblivé cíle, jakými jsou např. tanky, za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Optický zaměřovač typu OPB-16 zase umožňoval provádět útoky na cíle v průběhu letu rychlostí 800 až 1 700 km/h ve výškách mezi 2 000 a 20 000 m při rychlosti protivětru až 350 km/h. Balistická data a údaje o rychlosti se přitom do zaměřovače typu OPB-16 načítala buďto automaticky (ve výškách nad 3 500 m), nebo se zadávala manuálně (ve výškách mezi 2 000 a 3 500 m). Prototyp Jaku-28I (Brewer C) (žlutá 24) brány prototypové dílny opustil v prosinci roku 1960, tedy ve stejném roce jako prototyp paralelně vyvíjeného modelu Jak-28L (Brewer B). Protože byl radar typu Iniciativa-2 (Short Horn) poměrně rozměrný, jeho vestavba si vyžádala zvětšit délku trupu v oblasti mezi pilotní kabinou a křídlem o 780 mm. Jelikož měl zmíněný zásah do konstrukce trupu negativní vliv na stabilitu, konstrukční tým Jakovlevovi OKB tento stroj současně opatřil novými křídleními aerodynamickými hřebeny s větší výškou. Změn ale doznalo též zasklení kabiny navigátora. Za chodu zkušebního programu prototyp Jaku-28I (Brewer C) (žlutá 24) navíc obdržel, stejně jako prototyp paralelně vyvíjeného Jaku-28L (Brewer B), instalaci silnějších 6 200 kp motorů typu R-11AF2-300 uvnitř modifikovaných křídleních gondol s prodlouženou příďovou částí s lapačem s větším průměrem a kruhovým průřezem (na místo oválného) v čele na místo původních 5 750 kp motorů typu R-11AF-300. Ke státním zkouškám byl prototyp Jaku-28I (Brewer C) (žlutá 24) předán v květnu roku 1962. Krátce nato, dne 28. srpna téhož roku, ale havaroval. Veškerá tíha státních zkoušek proto nakonec padla na bedra druhého a třetího sériového stroje. Do programu státních zkoušek se přitom tyto dva letouny zapojily v listopadu roku 1963 a v dubnu roku 1964. Do výrobního programu závodu č.39 z Irkutska byl letoun typu Jak-28I (Brewer C) zaveden ještě před završením zkoušek radaru typu Iniciativa-2 (Short Horn). Ty ale odhalily, že svými výkony znatelně zaostává za požadavky technického zadání. Úplným fiaskem ale skončily i kontrolní přejímají zkoušky sériových Jaků-28I (Brewer C). Důvodem toho se přitom stala zcela nevyhovující přesnost bombardování. VVS proto následně přebírání nových Jaků-28I (Brewer C) pozastavilo. Mezitím se naplno rozeběhlo šetření, jehož cílem se stalo nalezení a odstranění příčin tohoto fatálního debaklu. Do prací na odstraňování nedostatků zaměřovacího vybavení Jaku-28I (Brewer C) se přitom zapojili jak odborníci Jakovlevovi OKB, tak i odborníci z různých institutů spadajících pod Ministerstvo leteckého průmyslu (MAP) a Ministerstvo elektronického průmyslu. Protože se na vybraném exempláři Jaku-28I (Brewer C) nepodařilo nalézt žádné nedostatky ani v průběhu pozemních ani v průběhu letových zkoušek, následně byl tento stroj opatřen zkušební aparaturou a podroben speciálnímu zkušebnímu programu. V jeho průběhu bylo přitom mimo jiné studováno, jaký má vliv odpoutávání pum od závěsníků vestavěných do trupové pumovnice na jejich balistické charakteristiky, chybovost radaru při určování letové rychlosti a koordinát cíle, charakteristiky gyroskopu optického zaměřovače, atd. Postředně uvedené bylo přitom prováděno fotografováním stínu letounu skrz hledí zaměřovače. Ze zmíněných zkoušek, které zabraly téměř celý jeden rok, přitom vyplynulo, že za nízkou přesnost bombardování mohou chyby ve stanovení balistických parametrů pum, chyby ve čtení letových údajů a zejména pak chybná činnost gyroskopu optického zaměřovače. Posledně uvedené bylo přitom důsledkem podélných oscilací, které provázely let Jaku-28I (Brewer C), tedy pokud pilot neudržoval jeho rychlost na konstantní hodnotě. Do roku 1966 brány závodu č.39 z Irkutska opustilo celkem 140 sériových Jaků-28I (Brewer C), 9 v roce 1963, 50 v roce 1964, 60 v roce 1965 a 21 v roce 1966. Protože paralelně vyvíjený model Jak-28L (Brewer B) VVS oficiálně nepřijalo, byť jej nakonec zařadilo do výzbroje několika bojových útvarů, typ Jak-28I (Brewer C) se stal prvním plnohodnotným operačním modelem z řady Jak-28 (Brewer). Kromě toho šlo o bojový letoun s nejmodernějším zaměřovacím a navigačním vybavením sovětské konstrukce té doby. Nicméně ani zaměřovací vybavení Jaku-28I (Brewer C) se neodešlo bez nedostatků. Tím hlavním se přitom stala velmi nízká spolehlivost radaru. Svůj veřejný debut si tento model odbyl v červenci roku 1967, na letecké přehlídce v Domodedově. Na zmíněné přehlídce ale debutoval též paralelně vyvíjený bombardovací Jak-28L (Brewer B) a vylepšený stíhací Jak-28P (Firebar B).

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp a 140 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    pilot a navigátor/bombometčík

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij R-11AF2-300 s max. tahem po 3 900 kp / 6 200 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu Iniciativa-2 (‘Short Horn’). Tento typ radiolokátoru slouží k navigaci a vyhledávání rozměrných pozemních cílů. Jeho instalace je přitom umístěna uvnitř polokapkovitého krytu, který se nachází na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký kolimator typu PKI (jeho instalace se nachází v kabině pilota) a jeden optický bombardovací zaměřovač typu OPB-16 (jeho instalace se nachází za plochým čelním okénkem příďové kabiny s pracovištěm navigátora)

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M (Odd Rods) (toto zařízení využívá sestavu tří drobných nestejně velkých tandemově uspořádaných tyčových antén nacházející se na hřbetu přídě trupu, přímo před vstupem do kabiny navigátora-bombometčíka, a antény umístěné na koncovém trupovém krytu), výstražný RL systém typu SPO-10 Sirena-3 a výmetnice klamných RL cílů typu KDS-19 Avtomat-2I (jejich instalace se nachází ve spodní části motorových gondol)

Výzbroj:     jeden jednohlavňový 23 mm kanón typu NR-23 se zásobou 50 nábojů nebo (u letounů z pozdějších výrobních sérií) jeden dvouhlavňový 23 mm kanón typu GŠ-23Ja se zásobou 50 nábojů, instalovaný na pravém boku trupu, a náklad neřízených pum do celkové hmotnosti 1 200 až 3 000 kg, přepravovaný uvnitř trupové pumovnice – jedna 30 kT taktická jaderná nálož typu RDS-4T o hmotnosti 1 200 kg, jedna trhavá puma typu FAB-3000 o hmotnosti 3 000 kg, jedna trhavá puma typu FAB-1500 o hmotnosti 1 500 kg, dvě trhavé pumy typu FAB-500 o hmotnosti 500 kg, dvě zápalné nádrže typu ZB-500, dvě protibetonové pumy typu BetAB-500, dvě kontejnerové pumy typu RBK-500, čtyři trhavé pumy typu FAB-250M62 o hmotnosti 250 kg, čtyři tříštivo-trhavé pumy typu OFAB-250Š, čtyři kontejnerové pumy typu RBK-250, pět tříštivo-trhavých pum typu OFAB-250-270, pět osvětlovacích pum typu SAB-250-200, šest trhavých pum typu FAB-250M46, šest trhavých pum typu FAB-250M54, osm tříštivo-trhavých pum typu OFAB-100-120 nebo osm osvětlovacích pum typu SAB-100

Poslední úpravy provedeny dne: 19.2.2015