Jakovlev Jak-25M (‘Flashlight A’)

Typ:  pokročilá modifikace podzvukového dálkového přepadového stíhacího letounu typu Jak-25 (Flashlight A)

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před strategickými bombardovacími letouny protivníka

Odlišnosti od letounu Jak-25 (Flashlight A):

- instalace silnějšího radiolokátoru typu RP-6 Sokol (Scan Three), který využívá jednu jedinou anténu, uvnitř nezměněné špice trupu na místo dvouanténního radiolokátoru typu RP-1D Izumrud-1 (Scan Odd)

- instalace střeleckého zaměřovače typu ASP-5N uvnitř pilotní kabiny na místo střeleckého zaměřovače typu ASP-3N

- instalace pohonných jednotek typu RD-5A (AM-5A) s modifikovanou konstrukcí

- instalace příďového podvozku o 330 mm blíže u přídě trupu (to vedlo ke vzrůstu rozvoru podvozku a zlepšení směrové stability v průběhu vzletu a přistání)

- instalace úsťových brzd na koncích hlavní kanónů

Historie:  Hlavní komponentou zbraňového systému dvoumotorového dvoumístného dálkového podzvukového přepadového stíhacího letounu typu Jak-25 (Flashlight A) se měl stát radiolokátor typu Sokol (Scan Three) z dílny OKB-339 G.M. Kunjavského s vyhledávacím dosahem 30 km. Protože se ale vývoj této výkonné radiolokační stanice nacházel ve skluzu a PVO na svůj první dálkový proudový stíhač pro každé počasí spěchalo, letoun typu Jak-25 (Flashlight A) byl nakonec do sériové výroby zaveden s instalací méně výkonného radaru typu RP-1D Izumrud-1 (Scan Odd). Tento typ radiolokátoru byl původně zamýšlen pro jednomotorové stíhací letounu typu MiG-17P (Fresco E) a využíval dvě antény, jednu vyhledávací s dosahem 12 km a jednu sledovací s dosahem cca 2 km. U přepadového Jaku-25 (Flashlight A) se ale s radarem typu RP-1D Izumrud-1 (Scan Odd) již od počátku počítalo pouze jako s nouzovým řešením na období, než se podaří dokončit vývoj radaru typu Sokol (Scan Three). Ten byl nejprve testován na speciálně upraveném trofejním americkém pístovém bombardéru typu B-17G Flying Fortress, poté na proudové vzdušné zkušebně typu Il-28LL (modifikace frontového bombardéru typu Il-28 Beagle) a nakonec na prototypu těžkého přepadového stíhače typu Lavočkin „200B“, prototypu neúspěšného konkurenta dálkového Jaku-25 (Flashlight A). Závodní zkoušky radiolokátoru typu Sokol (Scan Three) zabraly prvních šest měsíců roku 1953. V jejich průběhu se přitom podařilo odstranit všechny nedostatky této radiolokační stanice a zároveň zjednodušit její obsluhu a údržbu. Státní zkoušky Sokolu (Scan Three) na letounu typu Lavočkin „200B“ se rozeběhly dne 28. června téhož roku a byly realizovány pod hlavičkou Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS). V roli vzdušné zkušebny radaru typu Sokol (Scan Three) přitom jediný prototyp letounu typu Lavočkin „200B“, který vznikl konverzí jediného prototypu letounu typu Lavočkin „200“, vykonal celkem 109 zkušebních letů. Jeho provoz byl s definitivní platností ukončen v listopadu roku 1953. Ten samý měsíc dalo MAP (Ministerstvo leteckého průmyslu) svolení k instalaci radaru typu Sokol (Scan Three) do přídě trupu prototypu Jaku-25 (Flashlight A), který byl znám jako Jak-120. Státní zkoušky takto modifikovaného Jaku-120 se podařilo úspěšně završit v dubnu roku 1954. Příslušná závěrečná zpráva byla přitom podepsána dne 13. května toho samého roku a obsahovala doporučující stanovisko pro sériovou výrobu. Radarem typu Sokol (Scan Three) vybavený Jak-25 (Flashlight A) vešel ve známost pod označením Jak-25M (Flashlight A). Pro radar typu Sokol (Scan Three) bylo zase vyhrazeno služební označení RP-6. Dle zadání měl saratovský závod č.292 PVO ještě do konce roku 1954 odevzdat celkem 70 Jaků-25 (Flashlight A) a 30 Jaků-25M (Flashlight A). Zmíněný podnik ale nakonec v průběhu roku 1954 dokončil jen čtyři Jaky-25 (Flashlight A). Pokročilejší Jak-25M (Flashlight A) se součástí jeho výrobního programu nakonec stal až v roce 1955. PVO pro letouny typu Jak-25M (Flashlight A) používalo označení Jak-25, tedy shodné označení, jako pro starší stroje s instalací radaru typu RP-1D Izumrud-1 (Scan Odd). Těch bylo nakonec postaveno, v letech 1954 až 1955, jen 67. Radarem typu Sokol (Scan Three) vybavený Jak-25M (Flashlight A) se ve výrobním programu závodu č.292 ze Saratova udržel do roku 1957. Produkce tohoto modelu se přitom zastavila na 407 exemplářích. Dálkový přepadový stíhač typu Jak-25M (Flashlight A) se stal prvním stíhacím letounem sovětské konstrukce schopným detekovat a sledovat za pomoci palubního radiolokátoru vzdušné cíle pohybující se v dolní polosféře. Přestože měl detekční dosah radaru typu RP-6 Sokol (Scan Three) činit celých 30 km, sériové exempláře této radiolokační stanice obvykle nebyly schopny zachytit vzdušný cíl na vzdálenost větší než 15 km. V případě sledovacího dosahu tomu přitom bylo 4 až 5 km. Toto ale platilo pouze pro střední a velké výšky. V malých výškách za nočních podmínek nebo za oblačného počasí byl detekční a sledovací dosah radaru typu RP-6 Sokol (Scan Three) ještě menší, a to 6 až 8 km a 2 až 3 km. Kromě toho byl tento typ radiolokátoru velmi citlivý na elektronické rušení.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí prototypu Jaku-25) a 407 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

 

 

 

Posádka:    pilot a navigátor/operátor radaru/druhý pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij RD-5A (Mikulin AM-5A) s max. tahem po 2 000 kp

Radar:        jednoanténní střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-6 Sokol (‘Scan Three’) s teoretickým vyhledávacím dosahem 30 km, instalovaný uvnitř špice trupu. Vyhledávací dosah sériových exemplářů tohoto typu radiolokátoru se ale často pohyboval na hranici pouhých 15 km. V případě sledovacího dosahu tomu přitom bylo 4 až 5 km.

Vybavení:  - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu ASP-5N (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2 Chrom (Odd Rods) (dvě sestavy tří drobných nestejně velkých tyčových antén umístěné po jedné na hřbetu přídě trupu, v oblasti před pilotní kabinou, a na břichu koncového krytu trupu)

Výzbroj:     dva kanóny N-37L ráže 37 mm se zásobou 50 nábojů na hlaveň, instalované po stranách břicha přední části trupu

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 10,96 m 
Délka:   15,67 m
Výška: ?
Prázdná hmotnost: 6 210 kg
Max. vzletová hmotnost: 10 045 kg
Max. rychlost: 1 090 km/h
Praktický dostup:   14 500 m
Max. dolet bez/s 1 PTB:    2 010/2 560 km

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 1.2.2015