Jakovlev Jak-25K

Typ:  pokročilá modifikace přepadového stíhacího letounu typu Jak-25M

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před strategickými bombardovacími letouny protivníka

Odlišnosti od letounu Jak-25M (Flashlight A):

- instalace dvouanténního radiolokátoru typu RP-1U Izumrud-2, který spolupracuje s naváděcím systémem PLŘS typu RS-1U (AA-1 Alkali), uvnitř nezměněné špice trupu na místo jednoanténního radiolokátoru typu RP-6 Sokol (Scan Three)

- instalace dvou párů závěsníků s odpalovacími lištami typu APU-3 pod náběžnou hranou křídla, v oblasti mezi trupem a motorovými gondolami – na ty se umisťují PLŘS krátkého dosahu typu RS-1U (AA-1 Alkali)

- absence kanónové výzbroje (jejich kryty ale zůstaly zachovány)

Historie:  Na počátku 50. let se v SSSR rozeběhly vývojové práce na celé řadě leteckých protiletadlových řízených střel (PLŘS). Protivzdušné zbraně této kategorie totiž umožňují napadat vzdušné cíle z daleko větších vzdáleností než kanóny. Kromě toho nevyžadují míření celým letounem ve směru cíle. Jejich použití na místo kanónů navíc sebou přináší vyšší pravděpodobnost zničení cíle, obzvláště pak za podmínek snížené viditelnosti. Jednou z prvních PLŘS sovětské konstrukce se stala střela typu K-5 (AA-1 Alkali) z dílny KB-1 D.L. Tomaševiče. Vývoj zmíněné PLŘS byl zahájen již v roce 1951. Příslušné oficiální zadání přitom následovalo dne 1. dubna 1952. Střela typu K-5 (AA-1 Alkali) byla již od počátku zamýšlena pro přepadovou stíhací modifikaci jednomístného jednomotorového podzvukového frontového stíhače typu MiG-17 (Fresco A). Naváděcí systém této zbraně spolupracoval s modifikovaným dvouanténním střeleckým radiolokátorem typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd), známým jako RP-1U Izumrud-2. Ke startu zase využívala odpalovací zařízení typu APU-3 se zámky typu D3-40. Protože letoun typu MiG-17 (Fresco A) vykazoval velmi omezenou nosností, technické zadání k PLŘS typu K-5 (AA-1 Alkali) obsahovalo velmi přísné limity na hmotnost a celkové rozměry. Jelikož tento aspekt znatelně omezoval hmotnost, a tím i účinnost, bojové části, součástí zbraňového systému MiGu-17 (Fresco) se měly stát hned čtyři tyto střely. Ty navíc mělo být možné odpalovat v jedné salvě (na jeden vzdušný cíl). Přestože střela typu K-5 (AA-1 Alkali) měla celou řadu nedostatků (malý dosah, nízká rychlost, malá účinnost bojové části či nevalná spolehlivost naváděcího systému), dne 26. srpna 1956 byla formálně zařazena, pod označením RS-1U (AA-1 Alkali), do výzbroje PVO. Střela typu RS-1U (AA-1 Alkali) se stala jednou z komponent vzdušného raketového systému PVO typu S-1-U. Ten se přitom sestával ze čtyř těchto střel, nosiče a střeleckého radiolokátoru typu RP-1U Izumrud-2. Nosičem raketového systému typu S-1-U se nakonec kromě 40-ti MiGů-17PF (Fresco D), které vešly ve známost jako MiG-17PFU, stalo též 10 těžkých dvoumotorových přepadových stíhačů typu Jak-25M (Flashlight A). Zástavbou jednotlivých komponent zmíněného raketového systému do draku 10-ti těchto strojů byla přitom OKB A.S. Jakovleva pověřena dne 5. listopadu 1955. Úprava sériových Jaků-25M (Flashlight A) na nosič PLŘS typu RS-1U (AA-1 Alkali) konkrétně spočívala v náhradě radiolokátoru typu RP-6 Sokol (Scan Three) radiolokátorem typu RP-1U Izumrud-2, instalaci dvou párů závěsníků s odpalovacími lištami typu APU-3 pod náběžnou hranu vnitřních částí křídla a demontáži obou kanónů. Takto modifikované Jaky-25M (Flashlight A) přitom vešly ve známost jako Jak-25K. Pro celý vzdušný raketový systém PVO vystavěný na tomto typu letounu se pak používalo označení Jak-25K-5. Letoun typu Jak-25K se přitom stal, spolu s lehčím jednomotorovým letounem typu MiG-17PFU, historicky vůbec prvním PLŘS vyzbrojeným stíhačem sovětské konstrukce, který se dočkal operační služby. Zatímco lehčí MiGy-17PFU se na inventáři PVO udržely až do konce 60. let, služba Jaků-25K se omezila na zkušební provoz. V letech 1956 až 1957 byly navíc hned čtyři z deseti těchto strojů přestavěny na vzdušné zkušebny modernějších protiletadlových řízených střel typu K-7L (model Jak-25K-7L), K-75 (model Jak-25K-75) a K-8 (model Jak-25K-8).

Verze:  -

Vyrobeno:  10 exemplářů (všechny vznikly konverzí sériových Jaků-25M)

Uživatelé:  pouze SSSR (zkušební provoz)

Posádka:    pilot a navigátor/operátor radaru

Pohon:       dva proudové motory typu RD-5A (Mikulin AM-5A) s max. tahem po 2 000 kp

Radar:        dvouanténní střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-1U Izumrud-2, instalovaný uvnitř špice trupu. Tento typ radiolokátoru využívá dvě antény, jednu vyhledávací a jednu sledovací. Zatímco vyhledávací anténa radiolokátoru typu RP-1U disponuje dosahem 7 až 7,5 km a zorným polem ±60° v horizontální rovině, resp. +26° až -14° ve vertikální rovině, dosah sledovací antény tohoto typu radiolokátoru činí 4 až 4,5 km.

Výzbroj:     čtyři PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku RL typu RS-1U (AA-1 Alkali), přepravované na dvou párech křídelních závěsníků

Poslední úpravy provedeny dne: 1.2.2015