Jakovlev Jak-18PM (‘Max’)

Typ:  pokročilá modifikace sportovního akrobatického letounu typu Jak-18P (Max)

Určení:  předvádění letecké akrobacie na leteckých přehlídkách, účast na soutěžích v letecké akrobacii a výcvik pilotů v letecké akrobacii

Odlišnosti od letounu Jak-18P (Max):

- instalace silnějšího 300 hp motoru typu Al-14RF uvnitř přídě trupu na místo 260 hp motoru typu Al-14R

- instalace pilotní kabiny o 1 200 mm dále od přídě trupu

- instalace modifikovaných přístrojových panelů uvnitř pilotní kabiny

- instalace modifikovaného ovládání vyvažovacích plošek výškových kormidel

- instalace účinnějšího vzduchového chladiče oleje

- zesílená konstrukce draku

- instalace modifikovaného křídla s menším vzepětím (2°) a hranatými koncovými oblouky na místo zaoblených (zavedení hranatých koncových oblouků vedlo k poklesu rozpětí z 10,60 m na 10,17 m a plochy z 17,0 m2 na 16,66 m2)

Historie:  Přestože si jednomístný sportovní akrobatický speciál typu Jak-18P (Mouse), který nebyl ničím jiným, než derivátem dvoumístného základového cvičného letounu typu Jak-18A (Max), u pilotů aeroklubů DOSAAFu (Dobrovolná společnost pro spolupráci s armádou, letectvem a námořnictvem) velmi brzy vyzískal velkou oblibu, neobešel se též bez některých nedostatků. Konkrétně přitom šlo a příliš velkou stabilitu při normálním letu, nízkou stabilitu při letu na zádech a malou pevnost draku. Při plnění některých akrobatických figur totiž piloti s těmito stroji létali téměř na samé hranici jejich max. povolených provozních násobků. Kromě výše uvedeného piloti Jaků-18P (Max) vznesli přání na posun kabiny směrem dozadu za účelem zlepšení orientace v prostoru. Na počátku roku 1965 byla proto OKB A.S. Jakovleva pověřena vývojem nového jednomístného akrobatického speciálu. Zmíněný stroj měl dle zadání z konstrukčního hlediska vycházet přímo z typu Jak-18P (Max) a měl být k dispozici ještě před zahájením 4. mistrovství světa v letecké akrobacii, které se konalo mezi 4. a 15. srpnem roku 1966 v Moskvě. Zatímco druhého a třetího celosvětové mistrovství v letecké akrobacii, které bylo pořádáno v roce 1962 a 1964, se Sověti zúčastnili právě s letouny typu Jak-18P (Max), na to první, konající se v roce 1960, kromě jednoho z prototypů Jaku-18P (Max) vyslali též importované letouny typu Zlín Z-326A Akrobat. Požadovaný nástupce akrobatického Jaku-18P (Max) vešel ve známost pod označením Jak-18PM (Max) a jeho vývojem byla pověřena skupina mladých konstruktérů, oficiálně zformovaná dne 3. března 1965. Práce na toto téma nicméně z jejich iniciativy probíhaly již od roku 1964. Stavba dvou prototypů Jaku-18PM (Max), jednoho letového a jednoho neletového pro statické zkoušky, proto mohla být započata, v prostorách prototypové dílny OKB A.S. Jakovleva, již v létě roku 1965. Základem toho letového se s přihlédnutím na šibeniční termín splnění zakázky stal sériový Jak-18P (Max). Konkrétně přitom šlo o letoun s výrobním číslem 1160610 a rokem výroby 1961. V rámci přestavby na prototyp Jaku-18PM (Max) letoun Jak-18P (v.č.1160610) obdržel silnější 300 hp motor typu Al-14RF. Jeho zástavba na místo 260 hp motoru typu Al-14R přitom sebou přineslo vzrůst max. rychlosti (na 320 km/h) a stoupavosti. Změn ale doznal též kokpit. Ten byl posunut o celých 1,2 m směrem dozadu. Díky tomu nyní pilot viděl pozadí i za odtokovou hranou křídla, což mu významně usnadňovalo orientaci v prostoru při plnění složitých akrobatických figur. Kromě toho tento zásah vedl k posunu aerodynamického těžiště směrem dozadu, což sebou přineslo zlepšení obratnosti a ovladatelnosti. Za účelem zlepšení stability při letu na zádech bylo zmenšeno vzepětí křídla na 2°. Zesílením konstrukce draku se zase podařilo zvýšit limitní hodnoty provozních násobků na +9 g a -6 g. Kromě výše uvedeného letoun Jak-18P (v.č. 1160610), resp. prototyp Jaku-18PM (Max), obdržel modifikované přístrojové vybavení, účinnější chladič oleje a malou aerodynamickou brzdu s plochou 0,3 m2. Ta nahradila vztlakovou klapku, která se nacházela na odtokové hraně střední části křídla, a sloužila pro snižování rychlosti při sestupu. V květnu roku 1966, po ukončení závodních zkoušek, si pilotáž prototypu Jaku-18PM (Max) poprvé vyzkoušeli i piloti reprezentačního týmu. Na konci června téhož roku, pouhý měsíc před zahájením 4. mistrovství v letecké akrobacii, reprezentační tým DOSAAFu obdržel ještě pět Jaků-18PM (Max). Ty byly postaveny společnými silami prototypové dílny OKB A.S. Jakovleva a leteckého opravárenského závodu DOSAAFu. Jejich základem se opět staly sériové Jaky-18P (Max). Konkrétně přitom šlo o letouny ze stavu DOSAAFu s nejmenším náletem. Svůj veřejný debut si Jaky-18PM (Max) DOSAAFu odbyly na již zmíněném 4. mistrovství v letecké akrobacii. Jejich piloti zde přitom vybojovali všech 24 medailí. Absolutními mistry světa se stali piloti R. Korčuganov a V. Martemjanov. Sověti tehdy navíc umožnili si pilotáž Jaku-18PM (Max) vyzkoušet zahraničním pilotům. Na ty přitom tento stroj udělal nanejvýš dobrý dojem. V létě roku 1967 letouny typu Jak-18PM (Max) DOSAAFu zavítaly na Pařížskou Air Show. Rok nato se sovětští piloti se svými Jaky-18PM (Max) vydali na 5. mistrovství v letecké akrobacii, které se konalo ve východoněmeckém Magdeburgu. Vzhledem k tomu, že zmíněné stroje již tehdy měly takřka vyčerpanou technickou životnost, se jejich účast na zmíněném klání nakonec omezila pouze na přípravu pilotů. Sovětská prezentace na 5. mistrovství v letecké akrobacii ale skončila úplným fiaskem. Mistrovský titul se zde podařilo vybojovat pouze mladému pilotovi I. Egorovi. K rutinnímu výcviku pilotů DOSAAFu byly Jaky-18PM (Max) využívány pouze v průběhu roku 1969. Poté musely být z důvodu úplného vyčerpání technické životnosti s definitivní platností uzemněny. V letech 1970 až 1972 bylo proto závodem č.116 z Arseněva postaveno 25 zbrusu nových Jak-18PM (Max), z toho 5 v roce 1970, 10 v roce 1971 a 10 v roce 1972. První sériový Jak-18PM (v.č. 700102) přitom funkční zkouškou prošel v polovině června roku 1970. Jaké byly důvody k tak omezené produkci, není bohužel známo. Skoro všechny sériové Jaky-18PM (Max) byly vyhrazeny pro reprezentační družstvo DOSAAFu. K řadovým aeroklubům se tyto stroje nakonec nedostaly. Sériové Jaky-18PM (Max) se od šestice předsériových strojů, které vznikly v roce 1966 konverzí sériových Jaků-18P (Max), mírně odlišovaly. V první řadě tyto stroje postrádaly instalaci aerodynamické brzdy pod střední částí křídla. Důvodem toho se stala skutečnost, že ji piloti odmítali používat, neboť kazila visuální stránku akrobatických vystoupení. V druhé řadě sériové Jaky-18PM (Max) obdržely rovné koncové křídlení oblouky na místo zaoblených. Tento zásah přitom vedl k poklesu tlumivého efektu konců křídla na účinnost křidélek, a tedy ke vzrůstu účinnosti křidélek. Svůj debut si sériový Jak-18PM (Max) odbyl, spolu s odvozeným modelem Jak-18PS, na 6. mistrovství světa v letecké akrobacii, které se konalo mezi 13. a 26. červencem roku 1970 v britském Hullavingtonu.

Verze:

Jak-18PM (předsériový) – předsériová modifikace letounu typu Jak-18PM. Tento model vznikl, v roce 1966, v počtu šesti letových a jednoho neletového exempláře. Jejich základem se přitom staly sériové Jaky-18P (Mouse). Od sériových strojů se tyto letouny odlišovaly instalací malé aerodynamické brzdy s plochou 0,3 m2 pod odtokovou hranou střední části křídla a zaobleným tvarem koncových křídleních oblouků (na místo hranatého).

Jak-18PM (sériový) – základní sériově vyráběná modifikace letounu typu Jak-18PM. Tento model byl postaven, v letech 1970 až 1972, v počtu 25-ti exemplářů.

Vyrobeno:  1 letový prototyp (vznikl konverzí sériového Jaku-18P), 1 neletový prototyp pro statické zkoušky, 5 strojů ověřovací série (všechny vznikly konverzí sériových Jaků-18P) a 25 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

 

 

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden pístový motor typu Ivčenko Al-14RF s max. výkonem 300 hp

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 10,60 m 
Délka:   8,18 m
Výška: ?
Prázdná hmotnost: 950* kg
Max. vzletová hmotnost: 1 100 kg
Max. rychlost: 320 km/h
Praktický dostup:   6 700 m
Max. dolet:    400 km

 

 

* dle jiných zdrojů 825 kg

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 10.6.2015