Alexejev SM-9 Utka

Typ:  výzkumný ekranoplán

Určení:  prověření letových vlastností, stability a ovladatelnosti ekranoplánu s kachní koncepcí, prověření vlivu ofukování spodní plochy křídla při startu za pomoci vrtule roztáčené pístovým motorem na vztlak a prověření efektivity nového vzletového a přistávacího zařízení ekranoplánů v podobě nafukovacích plováků

Historie:  Experimentální ekranoplán typu SM-9 byl prvním vzdušným prostředkem využívajícím pro let v malé výšce nad povrchem tzv. přízemního efektu z dílny R.E. Alexejeva s pístovým pohonem. Pohon všech předchozích ekranoplánů z dílny tohoto konstruktéra totiž zajišťovaly proudové nebo turbovrtulové motory. Posláním tohoto stroje se přitom stalo prověření letových vlastností, stability a ovladatelnosti ekranoplánu s tzv. kachní koncepcí, tedy ekranoplánů s křídlem na zádi a vodorovnou ocasní plochou na přídi, vlivu ofukování spodní plochy křídla při startu za pomoci vrtule roztáčené pístovým motorem na vztlak a v neposlední řadě též efektivity nového vzletového a přistávacího zařízení pro vzdušné prostředky této kategorie v podobě nafukovacích plováků. Pístové motory sice ekranoplánům dokážou zajistit rychlost pouhých 100 až 250 km/h, před motory proudovými, za jejichž pomoci se tyto stroje mohou pohybovat rychlostí 200 až 500 km/h, mají však v některých charakteristikách významně navrch. Konkrétně pístový ekranoplán vykazuje v porovnání s ekranoplánem proudovým přibližně poloviční přistávací rychlostí. Díky tomu není jeho drak při přistání tolik zatěžován. Poměrně malá přistávací rychlost navíc umožňuje tyto stroje opatřit nafukovacími plováky. Ty v porovnání s kovovými plováky proudových ekranoplánů vykazují znatelně menší hmotností a navíc dále tlumí účinky dynamického rázu na konstrukci draku při přistání. Experimentální ekranoplán typu SM-9 byl přitom řešen jako dolnoplošník. Jeho křídlo se sestávalo ze tří částí, a to jedné střední a dvou vnějších. Střední část křídla ekranoplánu typu SM-9 měla obdélníkový půdorys a vyznačovala se poměrně malým rozpětím a značnou hloubkou. Jeho štíhlé vnější části zase obdržely mírné vzepětí. Díky tomu se nepřetržitě nacházely vně vlivu přízemního efektu. K horní ploše těchto vnějších částí křídla, na pozici nacházející se přibližně v polovině jejich rozpětí, byla uchycena zdvojená svislá ocasní plocha (SOP) se směrovými kormidly na odtokové hraně. V ose břicha trupu a pod konci střední části křídla se pak nacházely nízké pylony, které nesly trojici podlouhlých nafukovacích plováků s válcovitým profilem. Na podlouhlé štíhlé špici trupu se zase nacházela instalace tažné vrtule, kterou roztáčel jeden pístový motor blíže nespecifikovaného typu s max. výkonem 130 hp. Zatímco na bocích přídě trupu byla umístěna instalace nastavitelných kachních plošek, na jeho hřbetu se nacházel kapsovitý lapač vzduchu. Útroby celé střední části trupu pak okupovala otevřená kabina posádky s trojicí tandemově uspořádaných sedadel. Jediný prototyp experimentálního ekranoplánu typu SM-9 byl schopen krátkodobého letu ve výškách nacházejících se vně vlivu přízemního efektu. Toho přitom mohl využívat pro překonávání překážek, jakými jsou např. hladinová plavidla. Letové zkoušky jediného prototypu ekranoplánu typu SM-9 byly realizovány nejen za letních, ale i za zimních podmínek. Ke svému prvnímu letu se tento stroj vydal dne 9. prosince 1977. Pístový ekranoplán typu SM-9 měl přitom před ekranoplány proudovými navrch zejména z hlediska provozní bezpečnosti. Jeho drak byl navíc díky výrazně menší přistávací rychlosti v porovnání s drakem ekranoplánů s proudovým pohonem znatelně méně zatěžován. Ze zkoušek tohoto stroje přitom kromě výše uvedeného vyplynulo též to, že vrtule roztáčená pístovým motorem dokáže daleko efektivněji vhánět při vzletu vzduch pod křídlo než proudový motor. Protože letové zkoušky ekranoplánu typu SM-9 sužovaly potíže s nedostatečnou podélnou stabilitou a nepříliš účinným směrovým řízením, později, v roce 1978, byla do konstrukce jeho draku vnesena celá řada změn. Ty se přitom dotkly zejména křídla. Zatímco obdélníková střední část křídla jediného prototypu ekranoplánu SM-9 obdržela větší rozpětí, jeho štíhlé vnější části byly navrženy zcela nově. Vnitřní panely vnějších částí křídla tohoto stroje přitom nyní vykazovaly, až po instalaci zdvojené svislé ocasní plochy (SOP), výrazným vzepětím. Naproti tomu vzepětí jejich vnějších panelů bylo přibližně nulové. Na jejich koncích se navíc nacházela instalace směrem dolů skloněných wingletů. Současně byly do náběžné hrany vnějších částí křídla, v oblasti přímo pod uchycením zdvojené SOP, vetknuty dva pístové motorky s max. výkonem 20 hp. Ty roztáčely malé vrtulky, které sloužily pro řízení směru letu (vzájemným rozdílem výkonu). Bez změn přitom nezůstal ani trup. Zatímco dvojice zadních otevřených kokpitů byla zakrytována, příďová vrtule obdržela prstencovitý plášť. Ten zvyšoval účinek tahu vrtule při nízkých rychlostech. Na zadní části zmíněného prstencovitého pláště, přímo za vrtulí, se navíc nacházela instalace pohyblivých regulačních žaluzií. Za jejich pomoci byl zase v průběhu vzletu směrován proud vzduchu od vrtulí přímo pod křídlo, což sebou přinášelo značný vzrůst vztlaku. Přestože zkušební program jediného exempláře ekranoplánu typu SM-9 zakončilo kladné hodnocení, žádný z projektů obdobně koncipovaných vzdušných prostředků z dílny R.E. Alexejeva se nikdy nedočkal realizace.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden prototyp

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

Posádka:    tři osoby

Pohon:        jeden pístový motor neznámého typu s max. výkonem 130 hp a (v pozdějším provedení) dva pístové motory neznámého typu s max. výkonem po 20 hp (ty zajišťovaly pouze řízení směru letu)

* 12,61 m v původním dvoumotorovém provedení

** 11,69 m v původním dvoumotorovém provedení

Poslední úpravy provedeny dne: 20.7.2013