Jakovlev iz.60 Pčela-1 (DPLA-60) a iz.60MS Pčela-1TM/-1PM (DR-X-4)

Typ:  lehký bezpilotní průzkumný prostředek krátkého doletu uzpůsobený pro činnost v přízemních výškách ve dne i v noci

Určení:  vyhledávání a rozpoznávání pozemních cílů, určování polohy pozemních cílů, řízení dělostřelecké palby a vzdušných útoků na pozemní cíle, provádění kontroly výsledků útoků a rušení nepřátelské komunikace ve vzdálenosti až do 30 km od pozemního řídícího stanoviště

Sestava komplexu:

- 10 bezpilotních prostředků (DPLA) typu iz.60MS Pčela-1M

- samohybné startovací zařízení a řídící stanoviště, založené na bázi pásového výsadkového obojživelného obrněného vozidla typu BMD-1 (za jeho pomoci lze řídit činnost jednoho prostředku typu iz.60MS na vzdálenost do 30-ti km)

- samohybné stanoviště technické podpory, založené na bázi 4 x 4 automobilu typu GAZ-66

Historie:  Bezpilotní vzdušné prostředky (UAV) byly v masovém měřítku vůbec poprvé nasazeny v roce 1982 v konfliktu Izraele s Libanonem. Protože izraelské UAV zde zaznamenaly nevídaných úspěchů, krátce nato, dne 28. června 1982, byl sovětský průmysl pověřen vývojem bezpilotního průzkumného komplexu pro operativní průzkum bojiště. Zmíněný vzdušný průzkumný komplex měl být přitom ke zkouškám předán nejpozději v únoru roku 1983 a měl sloužit zejména pro podporu útočných komand a průzkumných skupin Vzdušného výsadkového vojska (VDV) působících v týlu území protivníka. Z tohoto důvodu měl být schopen působit zcela samostatně. Kromě toho jej mělo být možné vysazovat za letu na padácích. Jednotlivé komponenty tohoto komplexu měly být proto založeny na kolových a pásových podvozcích standardní techniky VDV. Zatímco zodpovědnost za celý program tohoto prvního bezpilotního vzdušného systému pro operativní průzkum sovětské konstrukce padla na bedra výzkumnému institutu Ministerstva elektronického průmyslu (MRP) Kulon, vývojem jeho hlavní komponenty v podobě nevelkého bezpilotního letounku, který se měl vyznačovat maximálně jednoduchou konstrukcí a zároveň minimálními nároky na sériovou výrobu, byla pověřena letecká konstrukční kancelář OKB-115 A.S. Jakovleva. Z několika zvažovaných alternativním uspořádání požadovaného bezpilotního letounku, který následně vešel ve známost jako iz.60 (DPLA-60) Pčela-1, konstrukční tým OKB-115 nakonec zvolil uspořádání hornoplošníku s přímým křídlem, které bylo možné sklopit nad hřbet trupu. Prostředek typu iz.60 měl přitom primárně sloužit pro provádění TV průzkumu za denních podmínek. Alternativně mělo být však možné na jeho palubu umístit aparaturu pro rušení nepřátelské komunikace. Protože bezpilotní prostředek této kategorie byl pro sovětský průmysl úplnou novinku, speciálně pro Pčela-1 musel být navržen kvalitativně nový motor. Tím se přitom stal 20 hp vzduchem chlazený dvouválec typu P-020 z dílny SKBM ze Samary. To samé se přitom týkalo též senzorového vybavení, vzletového a přistávacího systému, palubního generátoru elektrické energie a řídícího-naváděcího systému. Zatímco startovací zařízení spolu s řídícím stanovištěm tohoto nevelkého bezpilotního stroje bylo umístěno pásový podvozek obojživelného výsadkového obrněného vozidla typu BMD-1, základem mobilního stanoviště technické podpory se stal 4 x 4 nákladní automobil typu GAZ-66. Zpracování projektu startovacího zařízení přitom zajistila konstrukční kancelář OKB Gorizont. Vývojové práce na vlastním bezpilotním letounku typu iz.60 Pčela-1 postupovaly poměrně rychle. První start ze speciální pozemní startovací rampy zkušebního institutu LII se podařilo uskutečnit již dne 21. října 1982. První start z mobilního startovacího zařízení přitom následoval dne 3. listopadu toho samého roku. V obou dvou uvedených případech ale šlo o neřízené bezmotorové lety. Pohon zkušebních exemplářů Pčely-1 totiž tehdy zajišťovala pouze dvojice odhazovatelných prachových urychlovacích raket. První exemplář 20 hp pístového motoru typu P-020 Jakovlevova OKB převzala teprve až dne 24. ledna 1983. Zmíněným motorem byl přitom ještě ten samý den přímo před zraky ministra leteckého průmyslu, I.S. Silajeva, opatřen zkušební exemplář Pčely-1 s černým trupovým číslem 601. Představitelé jednotlivých konstrukčních kancelářích a institutů podílejících se na celém programu Pčela-1 spolu s jednotlivými komponentami tohoto bezpilotního vzdušného systému přitom na jeden z polygonů Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GNIKI VVS) dorazili dne 22. února 1983. Přípravy k prvnímu řízenému letu se podařilo završit dnem 5. března téhož roku. Díky fatálnímu selhání kanálu autopilota zajišťujícího řízení klonění se ale první motorizovaný prototyp bezpilotní Pčely-1 ještě předtím, než stihl opustit startovací rampu, rozlomil na dvě poloviny. Tomu pak následovalo rozsáhlé vyšetřování, na základě jehož výsledků byly následně zavedeny změny do konstrukce vlastního bezpilotního letounku, startovacích raket i startovacího zařízení. To vše spolu se zkouškami nových systémů na pozemním stendu zabralo celé tři měsíce. Ke svému prvnímu řízenému letu se proto bezpilotní prostředek typu Pčela-1, resp. druhý motorizovaný prototyp tohoto průzkumného stroje, nakonec vydal až dne 17. června 1983. Zmíněný let přitom trval 5 minut a byl zakončen úspěšným přistáním v záchytné síti. Druhý řízený let následoval krátce nato, 28. dne toho samého měsíce. Tento zkušební let byl přitom zakončen po 15 min úspěšným přistáním na místě vytyčeném za pomoci vrtulníku typu Mi-8 (Hip). Naproti tomu třetí zkušební let, který byl realizován dne 26. července 1983, skončil opět fatálním neúspěchem. Do konce října roku 1983 se podařilo uskutečnit celkem 15 zkušebních letů. Za úspěšný bylo přitom možné považovat hned 10 z nich. Tomu pak následovaly testy Pčely-1 v provedení s instalací TV kamery pod rozměrným průzračným příďovým kulovitým krytem a v provedení s instalací aktivního rušiče pod polokulovitým příďovým dielektrickým krytem. Poslední let v rámci zmíněných zkoušek byl přitom uskutečněn dne 28. května 1984. K podpisu příslušné závěrečné zprávy došlo měsíc nato. Všech 23 letových prototypů s instalací různého palubního vybavení a 9 neletových prototypů pro pozemní zkoušky bezpilotní Pčely-1 zhotovil mezi červnem 1982 a červencem 1983 Jakovlevův experimentální závod č.115. Všechny letové prototypy Pčely-1 přitom vykonaly dohromady celkem 25 zkušebních letů. Pod vlastní program státních zkoušek jich ale bylo započteno jen 20. Protože výše popsaný na bezpilotním letounku typu Pčela-1 vystavěný bezpilotní průzkumný systém splňoval požadavky technického zadání, následně, na základě vládního výnosu ze dne 25. září 1985, se stal součástí výrobního programu závodu č.475 ze Smolenska. Mezitím ale dostal zelenou vývoj odvozeného pokročilejšího bezpilotního vzdušného komplexu pro operativní průzkum. Ten přitom vešel ve známost jako Stroj-P a využíval kvalitativně nový bezpilotní letounek typu iz.61 (DPLA-61) Pčela-1T (Šmelj-1) z dílny OKB A.S. Jakovleva. V této souvislosti průzkumný komplex, který byl vystavěn na modelu iz.60 Pčela-1, již dne 9. června 1984 obdržel ryze experimentální status. Celá produkce tohoto nevelkého bezpilotního letounku se proto nakonec omezila na 50-ti kusovou ověřovací sérii pro vojskové a operační zkoušky. Sériová modifikace bezpilotní Pčely-1 přitom vešla ve známost pod označením iz.60MS Pčela-1M a do výrobního programu smolenského závodu č.475 byla zavedena hned ve dvou úpravách. Zatímco úprava nesoucí označení Pčela-1TM sloužila pro TV průzkum bojiště, úprava známá jako Pčela-1PM byla určena pro rušení spojovacích prostředků protivníka. Pro padesátku sériových Pčel-1M bylo přitom zhotoveno celkem pět samohybných na bázi pásového výsadkového obojživelného vozidla typu BMD-1 založených odpalovacích zařízení. V rámci vojskových zkoušek, které se rozeběhly v květnu roku 1987 a byly završeny dnem 28. prosince toho samého roku, sériové Pčely-1M vykonaly celkem 6 zkušebních letů. Operační zkoušky celého průzkumného komplexu vystavěného na tomto nevelkém bezpilotním letounku se rozeběhly v dubnu roku 1988 a byly realizovány u několika prvoliniových útvarů pozemní armády, VVS a VMF.

Popis (model Pčela-1M): Lehký bezpilotní průzkumný prostředek typu Pčela-1M byl koncipován jako jednomotorový hornoplošník s prstencovitými ocasními plochami. Modulárně řešený trup tohoto stroje měl kruhový průřez a sestával se ze tří částí, a to přední části, střední části a zadní části. Zatímco přední část trupu prostředku Pčela-1M ukrývala užitečné zatížení, uvnitř jeho střední části se nacházela palivová nádrž spolu s většinou základních palubních systémů a skládacím mechanismem křídla. Zadní část trupu tohoto stroje zase ukrývala instalaci pohonné jednotky. Instalace obdélníkového křídla bezpilotní Pčely-1M se nacházela nad střední částí trupu. Při skladování bylo křídlo tohoto stroje možné složit nad hřbet trupu. Jeho mechanizaci přitom tvořil jeden pár jednodílných křidélek. Ocasní plochy Pčely-1M se sestávaly z mohutné prstencovité stabilizační plochy se značnou hloubkou uchycené k zádi trupu za pomoci čtyř vzpěr uspořádaných do tvaru kříže, jednodílného výškového kormidla a jednodílného směrového kormidla. Výškovka a směrovka Pčely-1M navzájem zaujímala pozici do tvaru kříže. Jejich instalace se přitom nacházela uvnitř ocasního prstencovitého stabilizátoru, poblíž jeho odtokové hrany. Výše popsané ocasní plochy navíc doplňovala dvojice lichoběžníkových stabilizátorů. Ty byly přitom umístěny na břichu střední části trupu, přímo za odtokovou hranou křídla, a při pohledu zepředu navzájem zaujímaly úhel 45°. Pohon Pčely-1M obstarával jeden ležatý vzduchem chlazený 20 hp pístový dvouválec typu P-020 z dílny SKBM ze Samary. Ten se nacházel uvnitř zadní části trupu a za pomoci dlouhé hřídele roztáčel jednu 600 mm dvoulistou vrtuli typu AV-23 v tlačném uspořádání. Instalace zmíněné vrtule byla přitom umístěna na zádi trupu přímo uvnitř ocasního prstencovitého stabilizátoru, resp. přímo před do tvaru kříže uspořádanými pohyblivými kormidly. Záďový prstencovitý stabilizátor tedy zastával též funkci vrtulového pláště. Toto řešení přitom sebou přineslo nejen vzrůst tahu vrtule, ale i účinnosti směrového a výškového kormidla ve všech letových režimech. Výškovka i směrovka tohoto stroje se totiž nacházela přímo v proudu vzduchu od vrtule pohonné jednotky. Instalace vrtule uvnitř prstencovitého stabilizátoru měla přitom též pozitivní vliv na nežádoucí hlukovou emisi. Kromě toho sebou přinesla větší bezpečnost pro obslužný personál. Start Pčely-1M byl realizován z nakloněné startovací kolejnice umístěné na korbě speciálně upraveného pásového obrněného vozidla typu BMD-1 za pomoci dvou odhazovatelných startovacích prachových raket. Ty se přitom umisťovaly pod záďový prstencovitý stabilizátor. Přistávací systém tohoto nevelkého bezpilotního stroje se zase sestával z přistávacího padáku a nafukovacího airbagu, který byl zhotoven z pogumované nylonové tkaniny. Zatímco hranaté pouzdro přistávacího padáku bylo připevněno ke hřbetu trupu v oblasti přímo před náběžnou hranou sklápěcího křídla, nafukovací airbag se vysouval z hranatého pouzdra nacházejícího se na břichu trupu v oblasti před náběžnou hranou křídla.

Verze:

iz.60 Pčela-1 – prototypová modifikace bezpilotního průzkumného prostředku typu Pčela-1M. Tento model se vyznačoval instalací druhého páru lichoběžníkových stabilizátorů na hřbetu trupu v oblasti přímo za odtokovou hranou křídla a využíval startovací zařízení, které bylo založeno na bázi pásového obojživelného vozidla typu PT-76 (na místo typu BMD-1).

iz.60MS Pčela-1TM – základní sériově vyráběná modifikace bezpilotního průzkumného prostředku typu Pčela-1M. Tento model se vyznačoval instalací TV kamery pod kulovitým příďovým trupovým krytem zhotoveným z plexiskla. Od prototypové Pčely-1 jej bylo přitom kromě absence hřbetního páru lichoběžníkových stabilizátorů, který se nacházel přímo za odtokovou hranou křídla, možné snadno rozpoznat též díky instalaci hranatého pouzdra přistávacího padáku na hřbetu trupu, přímo před náběžnou hranou křídla, a hranatého pouzdra nafukovacího airbagu na břichu trupu.

iz.60MS Pčela-1PM – modifikace bezpilotního průzkumného prostředku typu Pčela-1TM určená pro rušení spojovacích prostředků nepřítele. Od průzkumné Pčely-1TM bylo přitom tento model možné snadno rozpoznat díky instalaci tupého zaobleného dielektrického krytu antény aktivního rušiče na místo průzračného kulovitého příďového trupového krytu TV kamery.

Vyrobeno:  23 letových a 9 neletových exemplářů modelu iz.60 Pčela-1 a 50 exemplářů modelu iz.60MS Pčela-1TM/-1PM

Uživatelé:  pouze SSSR

 

iz.60SM Pčela-1TM/-1PM

 

Navádění:   inerciální (autopilot) a rádiové povelové

Pohon:        jeden pístový motor typu Samara (SKBM) P-020 s max. výkonem 20 hp

Vybavení:   jedna TV kamera (její instalace se nachází uvnitř kulovitého průzračného příďového krytu) nebo jeden aktivní rušič (jeho instalace se nachází uvnitř tupého polokulovitého příďového dielektrického krytu)

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 2,40 m 
Délka:   2,70 m
Výška: ?
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 98 kg
Max. rychlost: 120 až 180 km/h
Operační výška:   100 až 1 000 m
Operační rádius:    30 km
Vytrvalost letu:    2 hod

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 25.4.2013