PL-1

PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku radiolokátoru typu PL-1 není ničím jiným než licenční kopií sovětské střely typu RS-2U (AA-1 Alkali), která se stala v počtu čtyř exemplářů jedinou zbraní nadzvukového radarem typu RP-2U Izumrud-2 (‘Scan Can’) vybaveného přepadového stíhacího MiGu-19PM (‘Farmer E’). Zmíněný letoun byl přitom na přelomu 50. a 60. let vyráběn též čínským závodem z Nanchangu jako model J-6B (Dongfeng-105). Dodávka první várky střel typu RS-2U do ČLR byla realizována v září 1958. Testy této zbraně v ČLR se rozeběhly v listopadu 1959. První zkušení střelby na bezpilotní vzdušné terče přitom následovaly v prosinci toho samého roku. První sériové PL-1 z výrobní linky sjely v březnu 1960. Protože střelecké zkoušky čínských PL-1, které byly realizovány mezi červencem a srpnem toho samého roku, sužovaly po celou dobu nepřekonatelné potíže s naváděcím systémem, krátce nato byla produkce této zbraně zcela zastavena, a to až do října roku 1962. Mezitím, v roce 1960, ale vzájemné neshody mezi ČLR a SSSR vyústily přerušením vojensko-technické spolupráce ze strany SSSR. Krátce nato ČLR navíc k tomuto svému někdejšímu vojensko-politickému spojenci a výhradnímu dodavateli vojenské techniky zaujala nepřátelský postoj. Protože to samozřejmě znamenalo úplný konec pro dodávky všech palubních systémů této zbraně, čínský průmysl musel následně vlastními silami vytvořit jejich domácí kopie. Z tohoto důvodu se střelecké zkoušky znovu rozeběhly až v prosinci 1963. Tehdy bylo vypuštěno celkem 20 zkušebních exemplářů střely PL-1. Svůj cíl v podobě bezpilotního letounu typu La-17 přitom zasáhly dvě z nich. Konstrukční certifikát tato zbraň obdržela v dubnu 1964. Plná produkce se rozeběhla v říjnu 1965. Protože střela typu PL-1 vykazovala velmi sporadickou bojovou efektivitou, neboť její naváděcí systém znemožňoval nosiči vykonávat v průběhu celého naváděcího procesu prudší manévry, a navíc ČLR mezitím získala licenční oprávnění na pokročilejší PLŘS s pasivním IČ navedením typu R-3 (AA-2A Atoll), tato střela se nakonec stala pouze součástí zbraňového systému letounu typu J-6B, který navíc vznikl jen v limitované sérii.

Verze:  žádné

Uživatelé:  žádní

Nosič:  J-6B (Farmer E) – 4 ks

Naváděcí systém:  povelová jednotka – navádění prostřednictvím dvouanténního palubního radiolokátoru typu RP-2U Izumrud-2 (‘Scan Can’) s dosahem vyhledávací antény 12 km a dosahem naváděcí antény 3,5 až 4 km

Pohon:  jeden raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 13 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem

Poslední úpravy provedeny dne: 23.8.2012