Harbin Z-19 Black Cyclone

Typ:  středně těžký průzkumný a taktický útočný vrtulník uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  vyhledávání a označování pozemních cílů v rámci podpory bojových skupin útočných vrtulníků typu Z-10, ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek, boj s tanky a jinými obrněnými vozidly protivníka a ničení vrtulníků a jiných pomalu létajících vzdušných cílů

Historie:  Po několika neúspěšných pokusech Čínského vedení o nákup specializovaných útočných vrtulníků pro PLA v zahraničí byl vývojem vzdušného prostředku s rotující nosnou plochou této kategorie pověřen domácí průmysl. Úvodní projekt požadovaného stroje, který vešel ve známost pod označením Z-10, ale zpracovala, na základě tajné vládní zakázky z roku 1995, ruská konstrukční kancelář JSC N.I. Kamova. Na dalším vývoji vrtulníku typu Z-10 se pak kromě institutu č.602 z Xianu podílela též celá řada zahraničních společností. Produkci tohoto stroje měla dle původních plánů zajišťovat společnost HAIG z Harbinu. Nakonec, v roce 2000, byla ale svěřena společnosti CHAIC z Changhe. První prototyp tohoto prvního bitevního vrtulníku „čínské“ konstrukce se do oblak poprvé vydal v roce 2003. Vývoj vrtulníku Z-10 ale již od počátku provázely technické problémy. Aby toho nebylo málo, tak na pohonnou jednotku tohoto stroje v podobě turbohřídelového motoru typu PT6C-67C kanadské značky Pratt & Whitney Canada uvalila kanadská vláda embargo, zatímco vývoj domácí alternativy za tuto pohonnou jednotku v podobě motoru typu WZ-9 sužovaly potíže technického rázu. Díky tomu si PLA na prvních osm sériových Z-10 nakonec muselo počkat až do konce roku 2010. Všechny výše uvedené problémy přitom vedly k tomu, že byl mezitím schválen vývoj nového bitevního vrtulníku s méně pokročilou konstrukcí. Zmíněný stroj vešel ve známost pod označení Z-19 a jeho produkce měla být dle zadání co nejméně závislá na dodávkách komponent ze zahraničí. Z hlediska celkového uspořádání, letových výkonů a hmotnosti se tento stroj měl maximálně přibližovat italskému bitevnímu vrtulníku typu A-129 Mangusta. Mělo tedy jít, na rozdíl od typu Z-10, o slabě pancéřovaný, zato lehký a obratný stroj. Sériovou výrobou vrtulníku typu Z-19 byla pověřena společnost HAIG z Harbinu. Za účelem urychlení vývoje a snížení vývojových nákladů byl za základ bitevního speciálu typu Z-19 zvolen lehký víceúčelový vrtulník typu H425, který není ničím jiným, než čínským derivátem francouzského vrtulníku typu SA565 Panther, který zase není ničím jiným, než derivátem vrtulníku typu Dauphin II vyráběného v licenci čínskou společností HAIG pod označením Z-9. Od typu H425, který je vyhrazen pro civilní trh, vrtulník typu Z-19 kromě pohonného systému v podobě dvou turbohřídelnových motorů typu Turboméca Arriel 1C1 francouzské výroby v ČLR vyráběných jako typ WZ-8C, nosného systému v podobě jednoho čtyřlistého nosného rotoru a jednoho nesymetrického jedenáctilopatkového fenestronu, hlavního reduktoru a transmise přebírá též střední a zadní část trupu a ocasní plochy. Některé palubní systémy, jakým je např. elektro-optický zaměřovací systém a komunikační vybavení zase sdílí se svým těžším bratrem v podobě vrtulníku typu Z-10. To samé přitom platí i pro část výzbroje. Nově byla tedy pro typ Z-19 navržena pouze příďová sekce trupu s tandemově uspořádanou kabinou posádky (se sedadlem pilota vpředu a mírně vyvýšeným sedadlem operátora zbraňových systému vzadu), která je opatřena rozměrným společným hranatým překrytem nepodobným překrytu kabiny amerického vrtulníku typu AH-64 Apache, pomocné křídlo se čtveřicí zbraňových závěsníků a tříbodový podvozek ostruhového typu. Pojetí vrtulníku typu Z-19 jako derivátu vrtulníku typu H425 přitom sebou přineslo nejen nezanedbatelné snížení vývojových nákladu a urychlení vývoje, ale též nemalou redukci technického rizika, které by sebou jinak přinesl vývoj nové pohonné a hnací soustavy. A právě vrtulníková pohonná a hnací soustava pro čínské inženýry stále představuje poněkud tvrdý oříšek. Dle původního zadání měl být vrtulník typu Z-19 bitevním strojem tvořícím přímou konkurenci těžšímu typu Z-10. V roce 2004 bylo ale poslání vrtulníku typu Z-19 rozšířeno o úkoly tzv. letového návodčího. K tomuto rozhodnutí ze strany velení PLA zřejmě přiměly výsledky spolupráce amerických bitevních vrtulníků typu AH-64D Longbow Apache s průzkumnými vrtulníky typu OH-58D Kiowa Warrior, stejně jako francouzských bitevních vrtulníků typu EC665 Tiger s průzkumnými vrtulníky typu SA342M Gazelle Viviane, při bojovém nasazení v Afghánistánu. Z typu Z-19 tedy nakonec vzešel jakýsi lehčí doplněk těžšího typu Z-10. První prototyp vrtulníku Z-19 se do oblak poprvé vydal v květnu roku 2010. Krátce nato, dne 18. září toho samého roku, byl ale zničen při havárii. V průběhu zkoušek v rámci standardní letové obálky totiž ztratil při zatáčení výšku a narazil do země. Z tohoto důvodu byla existence vrtulníku Z-19 zpočátku přísně utajována. Svůj veřejný debut si tento stroj odbyl až na Airshow China 2012, která se konala v listopadu roku 2012 v Zhuhai. Zmíněné airshow se zúčastnily hned dva prototypy vrtulníku typu Z-19. Zatímco v každém z obou kokpitů prvního z nich se nacházela instalace jednoho MFD, na přístrojových deskách toho druhého byly instalovány dva MFD. Existence sériových Z-19 je známa od srpna roku 2012. Do konce roku 2013 brány závodu společnosti HAIG z Harbinu opustilo cca 80 těchto strojů. Díky celosvětovému vzrůstu zájmu o lehké a slabě pancéřované bitevní vrtulníky a nízké pořizovací ceně navíc vrtulník typu Z-19 v sobě skrývá nemalý exportní potenciál. K tomu přitom nemálo přispívá též skutečnost, že se v jeho konstrukci nenacházejí žádné komponenty zatížené embargem ze strany západních států. Exportní verze tohoto stroje vešla ve známost jako Z-19E a byla poprvé prezentována na výstavě International Helicopter Exposition, která se konala v září roku 2015 v Tianjinu.

Verze:

Z-19 – základní modifikace vrtulníku typu Z-19 vyráběná výhradně pro potřeby PLAAF

Z-19E – exportní modifikace vrtulníku typu Z-19. Tento model byl široké veřejnosti poprvé prezentován v září roku 2015.

Vyrobeno:  cca 80 sériových strojů

Uživatelé:  pouze ČLR

 

 

Pohon:       dva turbohřídelnové motory typu Turboméca Arriel 1C1 francouzské výroby nebo Zhuzhou WZ-8C čínské výroby (kopie francouzského typu Arriel 1C1) s max. výkonem po 700 hp

Radar:        žádný*

Vybavení:   elektro-optický zaměřovací systém sestávající se z TV kamery, termovizní kamery a laserového dálkoměru-značkovače cílů. Otočné kulovité pouzdro tohoto zařízení se nachází pod špicí trupu.

Výzbroj:     podvěsná výzbroj, přepravovaná na čtyřech pylonech nacházejících se pod pomocným křídlem – PTŘS typu KD-9 (max. 8 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-90, bloky s neřízenými raketami (ráže 20 mm, 57 mm, 70 mm, 80 mm, 81 mm nebo 90 mm), střelecké kontejnery (s 12,7 mm kulomety nebo 23 mm kanóny) a neřízené pumy

 

 

TTD:     
Ø nosného rotoru:  11,94 m
Ø ocasního rotoru: 1,10 m
Celková délka: 13,68 m
Délka trupu:   11,98 m
Výška: 3,68 m
Prázdná hmotnost: 2 350 kg
Max. vzletová hmotnost: 4 500 kg
Max. rychlost: 280 km/h
Praktický dostup:   6 000 m
Max. dolet:    700 km

 

 

* nejméně na jednom exempláři tohoto stroje je testován radiolokátor z dílny institutu č.10 a č.14. Jeho instalace je umístěna uvnitř dielektrického krytu, který se nachází nad hlavou nosného rotoru.

 

Poslední úpravy provedeny dne: 3.1.2016