Changhe Z-10 Thunderbolt

Typ:  taktický útočný vrtulník uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i noci

Určení:  ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek, boj s tanky a jinými obrněnými vozidly protivníka a ničení vrtulníků a jiných pomalu létajících vzdušných cílů

Historie:  PLA se po ozbrojeném vrtulníku pro přímou palebnou podporu pozemních jednotek začalo poohlížet již na přelomu 60. a 70. let. Tehdy se do středu pozornosti pozemní armády ČLR dostala ozbrojená verze dvoumotorového středně těžkého transportního vrtulníku typu Mil Mi-8T (Hip C) sovětské výroby, která byla známa jako Mi-8TV (Hip E). Protože SSSR odmítl tyto stroje ČLR prodat, Číňané pro tento účel nakonec uzpůsobili určitý počet jednomotorových vrtulníků typu Z-5. Tento stroj přitom nebyl ničím jiným, než závodem z Harbinu na základě licence vyráběná kopie sovětského vrtulníku typu Mi-4 (Hound A). S odmítavým postojem ze strany SSSR se setkal též zájem Číňanů o koupi bitevních speciálů typu Mil Mi-24 (Hind). Sověti se totiž obávali toho, že by Číňané zmíněné vrtulníky nasadili do ozbrojených příhraničních šarvátek, které permanentně probíhaly na čínsko-sovětských hranicích již od 60. let. I přesto Číňané nejméně jeden vrtulník typu Mi-24 (Hind) přeci jenom získali a následně podrobili důkladným zkouškám, včetně leteckých a střeleckých. Tento konkrétní exemplář vrtulníku typu Mi-24 (Hind) přitom předtím létal v barvách mongolského letectva. Nyní se nachází v museu v Datangshanu. Od zvažované produkce bezlicenční kopie bitevního vrtulníku typu Mi-24 (Hind) v prostorách závodu z Changhe ale nakonec muselo být opuštěno. Důvodem toho byly omezené technické možnost čínského průmyslu. Razantní zlepšení vztahů komunistické ČLR se západem, které sebou přinesla 80. léta, nicméně Číňanům umožnilo zahájit jednání s Američany a Italy ohledně nákupu bitevních speciálů typu AH-1 Cobra a A-129 Mangusta. Zamýšlený nákup preferovaného typu AH-1 americké výroby se ale nakonec nepodařilo dotáhnout ani do stádia podpisu smlouvy. Američané totiž údajně nesouhlasili s licenční produkcí tohoto stroje na lince některého z čínských podniků. Rozjednanou objednávku na 180 italských vrtulníků typu A-129 zase zcela pohřbilo embargo vůči ČLR ze strany USA, které představovalo přímou reakci na krvavé potlačení studentských nepokojů v Pekingu, k němuž došlo v červnu 1989. Mezitím ČLR odeslala skupinu svých expertů do Iránu za účelem získání podrobných informací o americkém vrtulníku typu AH-1. Rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s koncem studené války na počátku 90. let ČLR umožnil zahájit jednání s Ukrajinou, Běloruskem a Bulharskem ohledně nákupu „olétaných“ bitevních vrtulníků řady Mil Mi-24 (Hind). Tehdejší plány přitom počítaly s nákupem určitého počtu těchto strojů zmodernizovaných v prostorách bulharského podniku Terem Letetz za spoluúčasti jihoafrické firmy ATE. Protože ale výše uvedené bulharsko-jihoafrické konsorcium zbankrotovalo, zmíněnou modernizací nakonec prošel jediný vrtulník typu Mi-24 (Hind). Ten pak i přes evidentní zájem ČLR zůstal uskladněn bez dalšího využití v prostorách závodu Terem. PLA se proto na počátku 90. let muselo stále plně spoléhat na flotilu tehdy již beznadějně morálně i technicky zastaralých středně těžkých pístových vrtulníků typu Z-5 domácí výroby (a osm lehkých vrtulníků typu Aérospatiale SA342L Gazelle francouzské konstrukce zakoupených v roce 1988). Teprve až za chodu 90. let se flotila těchto archaických strojů rozrostla o několik desítek ozbrojených vrtulníků typu Z-9W. Tuto Harbinským závodem vyráběnou ozbrojenou modifikaci lehkého civilního víceúčelového vrtulníku typu Aérospatiale AS365N Dauphin II francouzské konstrukce ale rozhodně nebylo možné považovat za plnohodnotnou protiváhu specializovaných bitevních vrtulníků, jakými jsou typy Ka-50 (Hokum A), Mi-28 (Havoc), Mangusta, Tiger, AH-1 Cobra a AH-64 Apache. Vrtulník typu Z-9W měl totiž nevalné letové výkony, malou nosnost podvěsné výzbroje a slabou pancéřovou ochranu. Kromě toho zcela postrádal jakékoliv prostředky zajišťující ochranu před PLŘS s IČ či laserovým navedením. Aby toho nebylo málo, tak nebyl schopen vykonávat bojovou činnost za ztížených meteorologických podmínek a v noci. Z tohoto důvodu padlo rozhodnutí, aby byl projekt nového středně těžkého víceúčelového vrtulníku typu CMH se vzletovou hmotností řádu 6 t zpracován i ve specializované bitevní verzi. Vzhledem k velmi omezených zkušenostem čínského průmyslu s vrtulníkovou technikou byly k vývoji vrtulníku typu CMH, který započal v roce 1994, přizvány zahraniční společnosti Agusta, Eurocopter a Pratt & Whitney Canada. Takové pojetí budoucího specializovaného útočného vrtulníku pro PLA se ale ukázalo být jako nepříliš šťastné. Později proto před bitevní derivátem vrtulníku typu CMH dostal přednost vrtulník kvalitativně nové konstrukce nemající s tímto strojem pranic společného. Zmíněný bitevní vrtulník přitom později, v roce 2002, vešel ve známost pod označením Z-10. Jelikož se vývoj zmíněného vrtulníku díky nemalé technické náročnosti (a též i díky závislosti čínského vrtulníkového průmyslu na západu) značně zatahoval proti původním plánům, PLA se mezitím pokusilo vyjednat nákup nejmodernějších ruských bitevních vrtulníků té doby v podobě typu Mil Mi-28 (Havoc A) (v roce 1994) a Kamov Ka-50 (Hokum A) (v roce 2000). Druhý z nich byl přitom v této souvislosti dokonce předváděn na rusko-čínské hranici. Rusko ale tyto moderní stroje nakonec Číňanům neprodalo. Dle oficiálního sdělení byla důvodem odmítavého postoje k prodeji vrtulníků typu Mi-28 (Havoc A) a Ka-50 (Hokum A) do Číny ze strany Ruska, které se díky omezeným finančním možnostem tehdy muselo stále plně spoléhat na starší bitevní vrtulníky řady Mi-24 (Hind), obava o vlastní bezpečnost. V případě příhraničního konfliktu s ČLR by totiž ruské bitevní vrtulníky řady Mi-24 (Hind) musely čelit o generaci mladším strojům typu Mi-28 (Havoc A) nebo Ka-50 (Hokum A). Skutečným důvodem tohoto postoje Ruska k prodeji zmíněných vrtulníků do ČLR se ale stala nedostatečná kapacita ruského průmyslu pro zajištění dodávek pohonných jednotek řady TV3-117 v dostatečném počtu. Tyto motory totiž pohánějí nejen vrtulníky řady Mi-28 (Havoc A) a Ka-50 (Hokum A), ale i vrtulníky řady Mi-17/-171/-172 (Hip), Mi-24/-35 (Hind) a Ka-27/-32 (Helix), které pro ruský vrtulníkový průmysl tehdy představovaly a stále představují významný obchodní artikl. Protože se Rusové chtěli pojistit proti případnému nelegálnímu exportu, výrobní „know-how“ jednotek TV3-117 odmítli Číňanům poskytnout. S tou samou odezvou se přitom setkal i čínský požadavek na licenční produkci vlastních vrtulníků. Rusové byli přístupni pouze finální montáži draků z dodaných dílů. Úvodní projekt vrtulníku typu Z-10 zpracovala ruská JSC N.I. Kamov, která jej vedla pod projektovým kódem 941, na základně tajné vládní zakázky z roku 1995. Poté byl tento úvodní projekt předán 602. institutu z Xianu k dalšímu rozpracování. Na dalším vývoji vrtulníku Z-10 se Kamova JSC již nepodílela. Sériovou výrobou tohoto stroje byl původně pověřen závod HAIG z Harbinu. S přihlédnutím na vytíženost tohoto podniku produkcí vrtulníků řady Z-9, později, v roce 2000, byl tento úkol svěřen závodu CHAIC z Changhe. Vrtulník typu Z-10 obdržel celkové uspořádání nepodobné evropským bitevním vrtulníkům typu Tiger a Mangusta. Zmíněný stroj se tedy vyznačuje výrazným odstupněním dvou samostatných tandemově uspořádaných hranatých kabin dvoučlenné posádky. Kromě toho drak tohoto stroje obdržel hranatý stealth profil alá americký RAH-66 Commanche. Protože si čínský průmysl nedokázal s vývojem tak komplikovaného vrtulníku, jakým je typ Z-10, poradit sám, k projektu tohoto stroje byly přizvány zahraniční firmy. Zatímco reduktor a hřídel vrtulníku typu Z-10 navrhla italsko-britská společnost Agusta-Westland, integraci zaměřovacího, naváděcího a zbraňového systému obstaral jihoafrický Denel. Vývoj pohonné jednotky vrtulníku Z-10, která vešla ve známost jako WZ-9, měl původně zajistit domácí průmysl v kooperaci s ruskou společností OAO Klimov. Po ochlazení vztahů s Ruskem, jehož příčinou se stalo opakované porušování ujednaných licenčních smluv ze strany ČLR, zmíněnou ruskou společnost nahradila ukrajinská firma Motor-Sič. Jelikož se vývoj motoru WZ-9 nacházel ve skluzu, prototypy vrtulníku Z-10 nakonec obdržely turbohřídelové jednotky typu PT6C-67C kanadské značky Pratt & Whitney Canada. Protože se Kanada prodejem motorů typu PT6C-67C do ČLR dostala do diplomatické roztržky s USA, dodávky zmíněných jednotek byly nakonec realizovány přes různé prostředníky. Díky omezeným možnostem čínského průmyslu se navíc základem řady palubních systémů vrtulníku typu Z-10 staly systémy zahraniční konstrukce. Zatímco systém pasivní ochrany tohoto stroje zřejmě vychází z blíže neuvedeného systému americké provenience, základem identifikačního systému „vlastní-cizí“ a komunikačního systému se staly systémy ruských vrtulníků řady Mil. Technologická 1:1 maketa vrtulníku Z-10 byla komisí přezkoumána a schválena v roce 1997. Dva roky nato se podařilo dokončit též pozemní testovací stendy palubních systémů. Stavba prvních dvou prototypů vrtulníku typu Z-10, jednoho letového a jednoho neletového pro statické zkoušky, byla zahájena v Harbinu. Jejich kompletaci ale již dokončili v Changhe. Do Changhe byly přitom rozpracované draky těchto strojů přepraveny na konci 90. let. Z linky zmíněného výrobního závodu ale tyto stroje sjely až roce 2003. Ještě předtím, v květnu 2002, byly na půdě 602. zkušebního institutu realizovány pozemní zkoušky ocasního rotoru a některých dalších komponent. První etapa letových zkoušek se rozeběhla dne 29. dubna 2003 a byla završena dnem 17. prosince toho samého roku (dle jiných zdrojů v březnu roku 2003). Do tohoto data si přitom tři letové prototypy vrtulníku typu Z-10 stihly na své konto připsat více než 400 zkušebních letů. V průběhu roku 2004 se do druhé etapy zkušebního programu zapojily další tři letové prototypy. Druhou etapu zkušebního programu vrtulníku typu Z-10 se podařilo završit dnem 15. prosince toho samého roku. Testy senzorového vybavení, včetně střeleckých zkoušek, byly dokončeny v lednu roku 2006. Vojskové zkoušky vrtulníku typu Z-10 se rozeběhly ten samý rok a byly završeny v roce 2007 doporučením pro zavedení do sériové výroby a operační služby. Mezitím ale od projektu Z-10 odstoupil, na nátlak USA, kanadský výrobce motorů Pratt & Whitney Canada. Aby toho nebylo málo, tak vývoj domácího motoru WZ-9 nadále provázely nepřekonatelné problémy technického rázu. Všechny výše uvedené problémy daly za vznik méně pokročilému bitevnímu vrtulníku typu Z-19 z dílny společnosti HAIG z Harbinu, který přebírá nosný a pohonný systém, včetně konstrukce střední a zadní části trupu, od civilního víceúčelového vrtulníku typu H425 (derivát francouzského typu SA565 Panther). Nakonec se ale primárním určením tohoto lehkého a obratného stroje stalo působení v roli tzv. letového návodčího v zájmu těžších vrtulníků typu Z-10. V letech 2009 až 2010 se do zkušebního programu zapojily další zkušební exempláře vrtulníku typu Z-10. Prvních osm sériových exemplářů tohoto stroje PLA převzalo na konci roku 2010. Tyto konkrétní stroje se údajně staly součástí výzbroje 5. vrtulníkového pluku. Později byl jejich počet navýšen na 12 exemplářů (LH95101 až LH95112). Pohon sériových Z-10 obstarávají motory typu WZ-9 domácí výroby. Protože zmíněné motory mají nižší výkon než kanadské motory typu PT6C-67C, sériové Z-10 obdržely lehčí pancéřování a lehčí elektro-optický zaměřovací systém typu WXG1006. Ten je přitom instalován uvnitř jednoho otočného pouzdra s kulovitým tvarem. Naproti tomu elektro-optický zaměřovací systém prototypů využíval dvojici otočných věžiček, z nichž jedna měla válcovitý a ta druhá kulovitý tvar. Nižší výkonnost motorů si ale vyžádala též snížit nosnost výzbroje. Od listopadu roku 2011 je známa existence další výrobní série.  Některé z těchto strojů byly přitom dokončeny ve verzi Z-10H, která se vyznačuje instalací dvou věžiček se zaměřovací optickou na přídi trupu identické konstrukce, jakou měly prototypy. Nejméně od ledna roku 2016 se ve výzbroji PLA nachází též model Z-10K, který se vyznačuje instalací modifikovaného zaměřovacího systému a nového 23 mm kanónu. Kromě průtahů s vývojem motorů typu WZ-9 zavádění vrtulníku typu Z-10 komplikují též problémy s vývojem některého palubního vybavení, jakým je přilbový zaměřovač, pilotážně-navigační systém, střelecký systém a palubní radiolokátor. Žádný z těchto systémů se totiž nepodařilo do dnešních dnů dotáhnout do stavu způsobilého pro řadový provoz. V březnu roku 2014 byl jeden z vrtulníků typu Z-10 spatřen, jak přistává na palubně výsadkového plavidla PLAN Type 072A (Yuting II class). V lednu roku 2016 byl zase jeden z těchto strojů vyfotografován při přistání na palubě výsadkového plavidla Type 071 (Yuzhau class). Z toho lze usuzovat, že Číňané s těmito stroji do budoucna počítají též při podpoře výsadkových operací.

Verze:

Z-10 (prototyp) – prototypová modifikace vrtulníku typu Z-10. Tento model byl poháněn motory typu PT6C-67C kanadské značky Pratt & Whitney Canada a vznikl, v letech 2003 až 2004, v počtu šesti letových a jednoho neletového exempláře. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 29. dubna 2003.

Z-10 (sériový) – první sériově vyráběná modifikace vrtulníku typu Z-10. Sériový Z-10 má trup s hranatějším profilem. Jeho pohon obstarávají slabší motory typu WZ-9 domácí výroby. Z tohoto důvodu sériový Z-10 obdržel slabší pancéřovou ochranu a lehčí elektro-optický zaměřovací systém typu WXG1006. Elektro-optický zaměřovací systém sériového Z-10 je instalován uvnitř jednoho otočného pouzdra s kulovitým tvarem nepodobného kulovitému pouzdru elektro-optického zaměřovacího systému vrtulníku typu Z-9WA. Naproti tomu na přídi trupu prototypů byly instalovány dvě věžičky se zaměřovací optikou. Zatímco ta spodní byla výrazně větší a měla tvar naležato postaveného válce, ta horní měla kulovitý tvar. Změn proti prototypům doznaly též motorové výfuky. Zatímco výfuky prototypů vyváděly motorové spaliny směrem nahoru, výfuky sériových Z-10 jsou nasměrovány do stran. Prvních osm exemplářů tohoto modelu PLA převzalo na konci roku 2010.

Z-10H – pokročilá modifikace vrtulníku typu Z-10 s modifikovaným zaměřovacím systémem. Na špici trupu tohoto modelu se nachází instalace dvou otočných věžiček se zaměřovací optikou. Zatímco ta spodní je výrazně větší a má tvar naležato postaveného válce, ta horní má kulovitý tvar. Jde tedy o identické řešení jako u prototypů. Ke hřbetu překrytu zadního kokpitu tohoto modelu je navíc uchycen štíhlý válcovitý kryt. Ten s největší pravděpodobností ukrývá IČ rušič. Existence tohoto modelu je známa od listopadu roku 2011.

Z-10P – modifikace vrtulníku typu Z-10 pro Pákistánskou armádu. V březnu roku 2015 byly Pákistánské armádě pronajaty tři tyto stroje pro potřeby provozních zkoušek. Z plánů Pákistánské armády, které počítaly s náhradou letitých bitevních vrtulníků typu AH-1S americké značky Bell vrtulníky typu Z-10P, ale nakonec zřejmě sešlo.

Z-10K – pokročilá modifikace vrtulníku typu Z-10H s modifikovaným zaměřovacím systémem a novým 23 mm kanónem. Optika zaměřovacího systému tohoto modelu je umístěna, stejně jako u modelu Z-10, uvnitř jednoho kulovitého krytu uchyceného ke špici trupu. Kromě výše uvedeného vrtulník typu Z-10K údajně obdržel modifikované motory. Existence tohoto modelu je známa od července roku 2015. Ve výzbroji PLA se vrtulník typu Z-10K nachází nejméně od ledna roku 2016. Svůj veřejný debut si tento model odbyl na Airshow China 2016, která se konala v listopadu roku 2016 v Zhuhai.

Vyrobeno:  šest letových a jeden neletový prototyp pro statické zkoušky a neznámý počet sériových strojů

Uživatelé:  ČLR a Pákistán (zkušební provoz tří strojů)

 

 

 

Posádka:    pilot a operátor zbraňových systémů

Pohon:       dva turbohřídelové motory typu Pratt & Whitney Canada PT6C-67C kanadské výroby s max. výkonem po 1 531 hp nebo dva turbohřídelové motory typu Zhuzhou WZ-9 čínské výroby s max. výkonem po cca 1 350 hp

Vybavení:  - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací komplex typu WXG1006. Toto zařízení se sestává z denní TV kamery, termovizní kamery a laserového dálkoměru/značkovače cílů a slouží pro vyhledávání a sledování cílů a navádění řízené munice. Jeho otočné kulovité pouzdro se přitom nachází na špici trupu. Další vybavení v podobě navigačních a průzkumných kontejnerů lze umístit na jeden z křídelních zbraňových závěsníků

                    - obranné: obranný komplex typu YH-96 sestávající se z výstražného radiolokačního systému (dva páry drobných zaoblených antén umístěné po jednom na bocích přídě trupu, přímo před předním kokpitem, a na bocích střední části ocasního nosníku), výstražného laserového systému typu LHRGK003A (jeden pár senzorů umístěný na koncích pomocných křídel), dvou výmetnic 24-ti klamných IČ/RL cílů (jejich instalace se nachází na bocích trupu, přímo za pomocným křídlem) a aktivního rušiče (dva páry drobných hranatých antén umístěné po jednom na bocích přídě trupu, přímo před předním párem výstražného RL systému, a na bocích zadní části ocasního nosníku, přímo před ocasními plochami); na jeden z křídelních zbraňových závěsníků lze umístit kontejner s IČ rušičem nebo stancí REB

Výzbroj:    jeden pohyblivý dálkově ovládaný 23 mm typu PX-10A se zásobou 280 nábojů, instalovaný pod špicí trupu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 500 kg, přepravovaná na čtyřech pylonech nacházejících se pod pomocnými křídly – PTŘS typu HJ-8, HJ-9 a HJ-10, PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-90, bloky s neřízenými raketami ráže 20 mm až 90 mm, kanónové kontejnery a pumy

 

 

TTD:     
Ø nosného rotoru:  13,00 m
Ø ocasního rotoru: ?
Rozpětí křídla: 4,30 m
Celková délka: 14,15 m
Délka trupu:   13,68 m
Výška: 3,85 m
Prázdná hmotnost: 5 540 kg
Max. vzletová hmotnost: 8 000 kg
Max. rychlost: 300 km/h
Praktický dostup:   6 400 m
Max. dolet:    800 km

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 3.1.2017