Changhe Z-10 Fierce Thunderbolt (Pili Huo)

Typ:  taktický útočný vrtulník uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek, boj s tanky a jinými obrněnými vozidly protivníka a ničení vrtulníků a jiných pomalu létajících vzdušných cílů

Historie:  PLA se po ozbrojeném vrtulníku pro přímou palebnou podporu pozemních jednotek začalo poohlížet již na přelomu 60. a 70. let. Tehdy se do středu pozornosti pozemní armády ČLR dostala ozbrojená modifikace dvoumotorového středně těžkého transportního vrtulníku typu Mil Mi-8T (Hip C) sovětské výroby. Protože SSSR odmítl tyto stroje ČLR prodat, Číňané k tomuto účelu nakonec uzpůsobili určitý počet pístových jednomotorových vrtulníků typu Z-5 (Hound A). Tento stroj přitom nebyl ničím jiným, než závodem z Harbinu na základě licence vyráběnou kopií sovětského vrtulníku typu Mi-4 (Hound A). S odmítavým postojem ze strany SSSR se setkal též zájem Číňanů o koupi bitevních speciálů typu Mil Mi-24 (Hind). Sověti se totiž obávali toho, že by Číňané zmíněné vrtulníky nasadili do ozbrojených příhraničních šarvátek, které permanentně probíhaly na čínsko-sovětských hranicích již od 60. let. I přesto Číňané nejméně jeden vrtulník typu Mi-24 (Hind) přeci jenom získali a následně podrobili důkladným zkouškám, včetně těch leteckých a střeleckých. Tento konkrétní exemplář vrtulníku typu Mi-24 (Hind) přitom předtím údajně létal v barvách mongolského letectva. Nyní se nachází v museu z Datangshanu. Od zvažované produkce bezlicenční kopie bitevního vrtulníku typu Mi-24 (Hind) v prostorách závodu z Changhe ale muselo být nakonec opuštěno. Důvodem toho byly omezené technické možnosti čínského průmyslu. Razantní zlepšení vztahů komunistické ČLR se západem, které sebou přinesla 80. léta, nicméně Číňanům umožnilo navázat kontakt se západními výrobci vrtulníků. Díky tomu si Číňané mohli v roce 1988 pořídit osm lehkých víceúčelových vrtulníků typu SA342L Gazelle francouzské výroby s protitankovým raketovým systémem typu HOT. PLA vrtulníky typu SA342L používalo zejména k hlídkování podél hranic s neklidným Afghánistánem. PLA ale tyto stroje nestačily. V 80. letech se proto do středu pozornosti Číňanů dostal též německý ozbrojený vrtulník typu Bö-105PAH-1. Tehdejší německá legislativa nicméně vývoz do ČLR neumožňovala. Následně proto Číňané zahájili jednání s Italy ohledně nákupu bitevních speciálů typu A-129 Mangusta. Vzhledem k pomalému postupu ze strany Italů se Číňané krátce nato obrátili též na USA s žádostí nákupu bitevních vrtulníků typu AH-1 Cobra. Zamýšlený nákup preferovaného typu AH-1 americké výroby se ale nakonec nepodařilo dotáhnout ani do stádia podpisu smlouvy. Američané totiž údajně nesouhlasili s licenční produkcí tohoto stroje na lince některého z čínských podniků. Rozjednanou objednávku na 180 italských vrtulníků typu A-129 zase zcela pohřbilo embargo vůči ČLR ze strany USA, které představovalo přímou reakci na krvavé potlačení studentských nepokojů v Pekingu, k němuž došlo v červnu 1989. Mezitím ČLR odeslala skupinu svých expertů do Iránu za účelem získání podrobných informací o americkém vrtulníku typu AH-1. Rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s koncem studené války ČLR na počátku 90. let umožnil zahájit jednání s Ukrajinou, Běloruskem a Bulharskem ohledně nákupu „olétaných“ bitevních vrtulníků řady Mil Mi-24 (Hind). Tehdejší plány přitom počítaly s nákupem určitého počtu těchto strojů zmodernizovaných v prostorách bulharského podniku Terem Letetz za spoluúčasti jihoafrické firmy ATE. Protože ale výše uvedené bulharsko-jihoafrické konsorcium zbankrotovalo, zmíněnou modernizací nakonec prošel jediný vrtulník typu Mi-24 (Hind). Ten pak i přes evidentní zájem ČLR zůstal uskladněn bez dalšího využití v prostorách závodu Terem. PLA se proto na počátku 90. let muselo stále plně spoléhat na flotilu tehdy již beznadějně morálně i technicky zastaralých středně těžkých pístových vrtulníků typu Z-5 domácí výroby (a osm lehkých vrtulníků typu Aérospatiale SA342L Gazelle francouzské konstrukce). Teprve až v průběhu 90. let se flotila těchto archaických strojů rozrostla o několik desítek ozbrojených vrtulníků typu Z-9W. Tuto Harbinským závodem vyráběnou ozbrojenou modifikaci lehkého civilního víceúčelového vrtulníku typu Aérospatiale AS365N Dauphin II francouzské konstrukce ale rozhodně nebylo možné považovat za plnohodnotnou protiváhu specializovaných bitevních vrtulníků, jakými jsou typy Ka-50 (Hokum A), Mi-28 (Havoc), Mangusta, Tiger, AH-1 Cobra a AH-64 Apache. Vrtulník typu Z-9W totiž měl nevalné letové výkony, malou nosnost podvěsné výzbroje a slabou pancéřovou ochranu. Kromě toho postrádal instalaci obranných prostředků před PLŘS s IČ nebo laserovým navedením. Aby toho nebylo málo, tak nebyl schopen vykonávat bojovou činnost za ztížených meteorologických podmínek a v noci. Z tohoto důvodu již v roce 1991 padlo rozhodnutí, aby byl projekt nového středně těžkého víceúčelového vrtulníku typu CMH (China Medium Helicopter) se vzletovou hmotností řádu 6 t zpracován i ve specializované bitevní verzi. Vzhledem k velmi omezeným zkušenostem čínského průmyslu s vrtulníkovou technikou byly k vývoji vrtulníku typu CMH, který byl zahájen v roce 1994, přizvány západní společnosti Agusta, Eurocopter a Pratt & Whitney Canada. Program CMH byl oficiálně veden jako civilní a pracovali na něm civilní sekce konstrukčních kanceláří. Participující západní společnosti si nicméně velmi brzy uvědomily, že je Číňané tímto zneužívají k zisku technologií nezbytných ke stavbě vojenského vrtulníku. Skutečný záměr Číňanů přitom odhalily požadavky na výkony v horském a vysokohorském prostředí, elektrický systém, avioniku a odolnost. Z tohoto důvodu západní společnosti od projektu CMH krátce nato odstoupily. Následně se proto Číňané obrátili na odborníky z JAR a Ruska. Současně byl vývojem požadovaného bitevního vrtulníku, který v roce 2002 obdržel služební označení Z-10, pověřen institut č.602 z Xianu. Sériovou výrobu tohoto stroje dostal na starost závod společnosti HAIG (Harbin Aircraft Industry Group) z Harbinu. S přihlédnutím na vytíženost tohoto podniku produkcí vrtulníků řady Z-9, později, v roce 2000, byl tento úkol svěřen závodu společnosti CAIC (Changhe Aircraft Industry Corporation) z Changhe. Zpracováním úvodního projektu vrtulníku typu Z-10 byla nicméně pověřena, na základě tajné mezivládní dohody, ruská vrtulníková konstrukční kancelář Kamov. Zadání k typu Z-10 přitom Kamova konstrukční kancelář převzala dne 12. června 1995. Pro zmíněnou konstrukční kancelář byla tato čínské zakázka záchranou, neboť na rozdíl od konstrukční kanceláře M.L. Mila neměla dostatek zakázek. Vrtulníky značky „Ka“ se totiž kuli absolutnímu nezájmu ze strany VVS a VMF tehdy prakticky nevyráběly, tedy vyjma civilního typu Ka-32 (Helix C). Aby toho nebylo málo, tak o vojenské vrtulníky Kamovi konstrukční kanceláře tehdy nejevili příliš zájem ani zahraniční zákazníci. Konstrukční kancelář N.I. Kamova přitom projekt vrtulníku typu Z-10 vedla pod označením „Projekt 941“. Součástí technického zadání k tomuto stroji se mimo jiné stal též požadavek na tandemové uspořádání kabiny dvoučlenné posádky, klasické uspořádání nosného systému, použití blíže nespecifikovaných turbohřídelových motorů a obsáhlý výčet plánované avioniky. K některým avionickým systémům byly poskytnuty i údaje o vnějších rozměrech a hmotnosti. K motorům byly zase zadány hodnoty výkonu, spotřeby paliva, hmotnosti a vnějších rozměrů. Konstrukční tým JSC N.I. Kamova přitom vrtulníku typu Z-10 vdechl celkové uspořádání nápadně se podobající evropským bitevním vrtulníkům typu Tiger a Mangusta. Trup tohoto stroje ale konstrukční tým JSC N.I. Kamova pojal, obdobně jako trup vrtulníků řady Ka-50/-52 (Hokum A/B), jako torzní skříň (ke které jsou uchyceny ostatní komponenty draku). To přitom vrtulníku typu Z-10 zajistilo vysokou odolnost proti poškození. Úvodní projekt vrtulníku typu Z-10 (Projekt 941) byl dokončen za poměrně krátkou dobu a šéfkonstruktérem Kamovi konstrukční kanceláře byl schválen dne 11. ledna 1996. Podrobné rozpracování zmíněného úvodního projektu následně zajistili čínští odborníci. Kamova konstrukční kancelář se na projektu vrtulníku typu Z-10 již dále nepodílela. Jihoafrická firma Denel zase dostala na starost systém řízení výzbroje. Vrtulník typu Z-10 ale v této vývojové fázi počítal též s licenční kopií jihoafrické PTŘS typu Ingwe. Spolupráci s jihoafrickou společností Denel ale provázely neshody, které nakonec vyústily jejím odstoupením od projektu. K tomuto kroku ale společnost Denel přiměly též potíže s programem Super Hind, které ji uvrhly do finančních problémů. Vývoj pohonné jednotky vrtulníku Z-10, která vešla ve známost jako WZ-9, měl původně zajistit domácí průmysl v kooperaci s ruskou společností OAO Klimov. Po ochlazení vztahů s Ruskem, jehož důvodem bylo opakované porušování ujednaných licenčních smluv ze strany ČLR, zmíněnou ruskou společnost v programu WZ-9 nahradila ukrajinská firma Motor-Sič. Jelikož se vývoj motoru WZ-9 nacházel ve skluzu, prototypy vrtulníku typu Z-10 nakonec obdržely francouzské motory typu Turboméca Makila. Ty pro prototypy tohoto stroje dodala Jihoafrická republika. Protože byly zmíněné motory shledány jako nevhodné pro pohon sériových strojů (kuli nedostupnosti), později byly do draků prototypů vrtulníku typu Z-10 vestavěny motory typu PT6C-67C kanadské značky Pratt & Whitney Canada. Protože se ale Kanada prodejem motorů typu PT6C-67C do ČLR dostala do diplomatické roztržky s USA, dodávky zmíněných jednotek byly nakonec realizovány přes různé prostředníky. Díky omezeným možnostem čínského průmyslu se navíc základem řady palubních systémů vrtulníku typu Z-10 staly systémy zahraniční konstrukce. Zatímco systém pasivní ochrany tohoto stroje zřejmě vychází z blíže neuvedeného systému americké provenience, základem identifikačního systému „vlastní-cizí“ a komunikačního systému se staly systémy ruských vrtulníků řady Mil. Hlava nosného rotoru vrtulníku typu Z-10 zase vychází z hlavy nosného rotoru francouzského vrtulníku typu AS350, který je v ČLR vyráběn bez licence pod označením Z-11. Na vývoji celokompozitních listů obou dvou rotorů se pak významně podílela jihoafrická firma ATE. Protože práce na projektu vrtulníku typu Z-10 postupovaly, díky malým zkušenostem domácího průmyslu, velmi pomalu, mezitím, v roce 1994, se Číňané pokusili vyjednat nákup bitevního vrtulníku typu Mi-28 (Havoc A) ruské značky Mil a následně, v roce 2000, též jednomístného bitevního vrtulníku typu Ka-50 (Hokum A) ruské značky Kamov. Posledně uvedený stroj byl v této souvislosti dokonce předváděn na rusko-čínské hranici. Rusko ale tyto moderní stroje nakonec Číňanům neprodalo. Dle oficiálního sdělení byla důvodem odmítavého postoje k prodeji vrtulníků typu Mi-28 (Havoc A) a Ka-50 (Hokum A) do Číny ze strany Ruska, které se díky omezeným finančním možnostem tehdy muselo stále plně spoléhat na starší bitevní vrtulníky řady Mi-24 (Hind), obava o vlastní bezpečnost. Pokud by totiž vypuknul příhraniční konflikt s ČLR, ruské bitevní vrtulníky řady Mi-24 (Hind) by musely čelit o generaci mladším vrtulníkům typu Mi-28 (Havoc A) nebo Ka-50 (Hokum A). Skutečným důvodem tohoto postoje Ruska k prodeji zmíněných vrtulníků do ČLR se ale stala nedostatečná kapacita ruského průmyslu pro zajištění dodávek pohonných jednotek řady TV3-117 v dostatečném počtu. Tyto motory totiž pohánějí nejen vrtulníky řady Mi-28 (Havoc A) a Ka-50 (Hokum A), ale i vrtulníky řady Mi-17/-171/-172 (Hip), Mi-24/-35 (Hind) a Ka-27/-32 (Helix), které pro ruský vrtulníkový průmysl tehdy představovaly a stále představují významný exportní artikl. Technologická 1:1 maketa vrtulníku Z-10 byla komisí přezkoumána a schválena v roce 1997. Dva roky nato se podařilo dokončit též pozemní testovací stendy palubních systémů. Na programu Z-10 se ale podílelo též několik tzv. vzdušných zkušeben. Základem zmíněných vzdušných zkušeben se přitom staly nejen importované vrtulníky typu Mi-171 (Hip) ruské výroby, ale též vrtulníky typu Z-8 a Z-9 domácí výroby. Tak např. na vrtulníku typu Mi-171 (Hip) prošel zkouškami zbraňový systém vrtulníku typu Z-10.  Stavba prvních dvou prototypů vrtulníku typu Z-10, jednoho letového a jednoho neletového pro statické zkoušky, byla zahájena v Harbinu. Kompletace zmíněných strojů byla ale dokončena v Changhe. Do Changhe byly přitom rozpracované draky prototypů vrtulníku typu Z-10 přepraveny na konci 90. let. Z linky zmíněného výrobního závodu ale tyto stroje sjely až roce 2003. Ještě předtím, v květnu 2002, byly na půdě 602. zkušebního institutu realizovány pozemní zkoušky ocasního rotoru a některých dalších komponent. První etapa letových zkoušek se rozeběhla dne 29. dubna 2003 a byla završena dnem 17. prosince toho samého roku (dle jiných zdrojů v březnu roku 2003). Do tohoto data si přitom tři letové prototypy vrtulníku typu Z-10 stihly na své konto připsat více než 400 zkušebních letů. Následně se rozeběhla druhá etapa zkušebního programu. V průběhu roku 2004 se do zkušebního programu zapojily další tři letové prototypy. Druhou etapu zkušebního programu vrtulníku typu Z-10 se podařilo završit dnem 15. prosince toho samého roku. Testy senzorového vybavení, včetně střeleckých zkoušek, byly dokončeny v lednu roku 2006. Vojskové zkoušky vrtulníku typu Z-10 se rozeběhly ten samý rok a byly završeny v roce 2007 doporučením pro zavedení do sériové výroby a operační služby. V letech 2009 až 2010 se do zkušebního programu zapojily další zkušební exempláře vrtulníku typu Z-10. Celkem se na zkušebním programu podílelo osm prototypů. Konstrukční certifikát vrtulník typu Z-10 obdržel v říjnu roku 2010. Mezitím ale od projektu Z-10 odstoupil, na nátlak USA, kanadský výrobce motorů Pratt & Whitney Canada. Aby toho nebylo málo, tak vývoj domácího motoru WZ-9 nadále provázely nepřekonatelné problémy technického rázu. Všechny výše uvedené problémy daly za vznik méně pokročilému bitevnímu vrtulníku typu Z-19 z dílny společnosti HAIG z Harbinu, který přebírá nosný a pohonný systém a celou střední a zadní části trupu od civilního víceúčelového vrtulníku typu H425 (derivát francouzského typu SA565 Panther). Nakonec se ale primárním určením tohoto lehkého a obratného stroje stalo působení v roli tzv. letového návodčího v zájmu těžších vrtulníků typu Z-10. Za pomoci domácího motoru typu WZ-9 se přitom vrtulník typu Z-10 do oblak poprvé vydal v roce 2005. Protože ale zmíněný motor má o nějakých 15 % nižší výkon než motor typu PT6C-67C, sériový model musel projít „odtučňovací kúrou“. Sériové Z-10 proto přišly o mohutnou pancéřovou ochranu. Pancéřování sériových strojů se omezilo na vybrané sekce spodní části trupu, snímatelné kevlarové pancéřování hlavního reduktoru a neprůstřelná čelní okénka kabin posádky. Prototypy byly přitom opatřeny i sendvičovým pancéřováním pohonných jednotek. Ty jsou u sériových strojů zcela nechráněny. Sériové stroje ale obdržely též přepracovanou přední část trupu. Současně sériové Z-10 přišly o kýlovku. Ta přitom měla zlepšovat stabilitu při vysokých rychlostech. U sériových Z-10 ale její instalace ztratila smysl, neboť tyto stroje jsou, díky instalaci slabších motorů typu WZ-9, mírně „podmotorované“. Sériové Z-10 navíc obdržely instalaci lehčího a jednoduššího elektro-optického zaměřovacího systému typu WXG1006. Optika zmíněného systému se přitom nachází uvnitř jedné otočné věžičky s kulovitým tvarem. Naproti tomu elektro-optický zaměřovací systém prototypů využíval dvě věžičky, z nichž jedna měla válcovitý a ta druhá kulovitý tvar. Svým vzezřením se zmíněný elektro-optický zaměřovací systém nápadně podobal elektro-optickému zaměřovacímu systému amerického vrtulníku typu AH-64 Apache. Podle všeho se jednalo o jeho přímou kopii. U sériových strojů bylo ale též nezbytné omezit nosnost podvěsné výzbroje. Součástí systému typu WXG1006 byla původně pouze TV a IČ kamera a laserový dálkoměr. Díky tomu vrtulník typu Z-10 zpočátku mohl využívat pouze PTŘS typu HJ-8 s poloautomatickým naváděním po vodiči. Tento způsob navedení byl ale již tehdy značně zastaralý, neboť vyžaduje, aby se mezi cílem a útočícím vrtulníkem od okamžiku odpalu až do okamžiku zásahu nenacházela žádná překážka. Díky tomu je totiž útočící vrtulník poměrně dlouho vystavován nepřátelské palbě. Střelu typu HJ-8 navíc může navádět na cíl pouze mateřský vrtulník. Aby toho nebylo málo, tak reálný dosah této střely se pohybuje na hranici pouhých 2,5 km. Později byl proto do elektro-optického zaměřovacího systému vrtulníku typu Z-10 začleněn též laserový značkovač. To umožnilo zbraňový arsenál tohoto stroje rozšířit o modernější PTŘS typu HJ-9 s poloaktivní laserovou samonaváděcí soustavou. Zmíněná má přitom podstatně větší dosah než střela typu HJ-8 (5 km vs 2,5 km). Kromě toho jí lze navádět na laserový paprsek vyzařovaný jiným strojem. Posledně uvedené přitom útočícímu vrtulníku umožňuje opustit bojiště ihned po odpalu. Takto modifikovaný elektro-optický pozorovací systém obdržely již předsériové stroje. Ještě později se součástí zbraňového arsenálu vrtulníku typu Z-10 stala ještě výkonnější PTŘS typu HJ-10 s dosahem 10 km. Prvních osm z dvanácti předsériových Z-10 (LH95101 až LH95112) PLA převzalo na konci roku 2010. Všech 12 zmíněných strojů se stalo součástí výzbroje blíže neuvedeného pluku, který operuje ze základny nacházející se poblíž Pekingu. Údajně se však jednalo o 5. vrtulníkový pluk. Sériové Z-10 byly poprvé identifikovány v listopadu roku 2011. Dle některých zdrojů bylo PLA do dnešních dnů dodáno něco přes 100 vrtulníků typu Z-10. Dle názorů některých odborníků byly ale těmito stroji přezbrojeny jenom tři pluky. Vrtulníky typu Z-10 se pravidelně zapojují do cvičení PLA. Plné operační způsobilosti nicméně vrtulník typu Z-10 nedosáhl do dnešních dnů. Motory typu WZ-9 totiž mají krátkou životnost a nízkou spolehlivost. Část avioniky těchto strojů nepodporuje činnost v noci. Nasazení vrtulníků typu Z-10 v noci ale komplikuje též skutečnost, že se pro tento stroj nepodařilo dokončit vývoj radiolokátoru. Plně certifikovaná přitom není ani část podvěsné výzbroje. Z tohoto důvodu se PLA zdráhá vrtulníky typu Z-10 nasazovat v neklidných oblastech. V březnu roku 2014 byl jeden vrtulník typu Z-10 spatřen, jak přistává na palubně výsadkového plavidla PLAN Type 072A (Yuting II class). V lednu roku 2016 byl zase jeden z těchto strojů vyfotografován při přistání na palubě výsadkového plavidla Type 071 (Yuzhao class). Číňané totiž s těmito stroji do budoucna počítají též při podpoře výsadkových operací. Modifikace vrtulníku typu Z-10 pro PLANAF by přitom měla nést označení Z-10S. Pro PLAAF je zase vyhrazen model Z-10K. Ve výzbroji PLAAF se přitom tento stroj nachází nejméně od ledna roku 2016.

Popis (model Z-10):  Taktický útočný vrtulník typu Z-10 je opatřen klasicky koncipovaným nosným systémem, který se sestává z jednoho pětilistého nosného rotoru a jedné čtyřlisté vyrovnávací vrtule. Listy obou rotorů tohoto stroje jsou zhotoveny z kompozitních materiálů a údajně snesou zásah projektilem do ráže 12,7 mm. Na jejich vývoji se přitom podílela jihoafrická společnost ATE. Hlava nosného rotoru vrtulníku typu Z-10 zase vychází z hlavy nosného rotoru vrtulníku typu Eurocopter AS350, který je v ČLR vyráběn bez licence pod označením Z-11. Vyrovnávací vrtule tohoto stroje je uchycena k pravé straně SOP a její listy zaujímají uspořádání do tvaru písmene „X“. To významně snižuje hluk. Drak vrtulníku typu Z-10 je z podstatné části zhotoven z kovových materiálů. Kompozitní materiály se na konstrukci draku tohoto stroje podílejí jen z nějakých 30-ti %. Trup vrtulníku typu Z-10 je řešen jako torzní skříň, ke které jsou připevněny další komponenty draku. Samotná torzní skříň tohoto stroje je přitom schopna vydržet bez zásadního poškození dopad rychlostí něco přes 10 m/s. Trup vrtulníku typu Z-10 má hranatý profil a je tvarován s ohledem na redukci radiolokační odrazové plochy (RCS). U vrtulníků je nicméně největším demaskujícím prvkem z hlediska RCS nosný rotor. Charakteristiky stealth tohoto stroje ale snižuje též skutečnost, že je povrch jeho trupu doslova poset nýty. Podstatnou část vnitřních prostor přední části trupu vrtulníku typu Z-10 zaujímá dvojice tandemově uspořádaných kokpitů. Zadní kokpit se přitom nachází, kuli výhledu, ve větší výšce než ten přední. V předním kokpitu vrtulníku typu Z-10 sedí pilot. V zadním kokpitu tohoto stroje se zase nachází pracoviště zbraňového operátora. Důvodem umístění pracoviště zbraňového operátora v zadním (a nikoliv v předním) kokpitu, jak je to běžné u západních bitevních vrtulníků, se stala skutečnost, že zbraňový operátor sleduje prostřednictvím cíle elektro-optických přístrojů a nikoliv visuálně přes čelní sklo. Na přístrojových deskách obou dvou kokpitů vrtulníku typu Z-10 se nachází po dvou MFD. Pilot má navíc k dispozici HUD. Oba členové posádky tohoto stroje ale mohou používat též přilbový zaměřovač, který se nápadně podobá přilbovému zaměřovači typu IHADSS amerického vrtulníku typu AH-64D. Zmíněný přilbový zaměřovač byl ale do vybavení vrtulníků typu Z-10 začleněn až po několika letech od vstupu do řadové služby. Důvodem toho údajně byly potíže s nízkou přesností a spolehlivostí. Oba dva kokpity vrtulníku typu Z-10 jsou opatřeny samostatnými překryty s hranatým profilem. Zasklení obou dvou kokpitů tohoto stroje se sestává z jednoho čelního, dvou postranních a jednoho stropního okénka. Tabulí z neprůstřelného skla jsou osazena pouze čelní okénka. Zasklení postranních a stropních okének je zhotoveno z organického skla. Levé postranní okénko předního a pravé postranní okénko zadního kokpitu je řešeno jako výklopné (směrem nahoru) a zastává roli vstupu. Do protějších postranních okének jsou zase vetknuty větrací otvory, které jsou zakryty odsuvnou (směrem dozadu) tabulí skla. K „špici“ trupu vrtulníku typu Z-10 je uchyceno otočné kulovité pouzdro elektro-optického pozorovacího komplexu typu WXG1006, který v sobě sdružuje denní TV kameru, termovizní kameru a laserový dálkoměr/značkovač cílů a slouží k vyhledávání a sledování cílů a navádění řízené munice. Pod „špicí“ trupu tohoto stroje je zase instalována dálkově obsluhovaná střelecká věž s pohyblivým 23 mm kanónem typu PX-10A. Alternativně lze pod „špici“ trupu vrtulníku typu Z-10 připevnit střeleckou věž s 25 mm kanónem, který je odlehčenou bezlicenční kopií amerického kanónu typu M242 Bushmaster s odlišným uložením a modifikovaným závěrem. Spodní část přední části trupu, v oblasti pod kokpitem, a spodní část střední části trupu tohoto stroje vyplňují přístrojové sekce. Jejich útroby zpřístupňuje řada servisních krytek. Uvnitř střední části trupu, přímo za zadním kokpitem se ale nachází též hlavní reduktor. K bokům horní partie střední části trupu vrtulníku typu Z-10 jsou uchyceny motorové gondoly. Motorové gondoly tohoto stroje nejsou pancéřovány a ukrývají dvojici turbohřídelových motorů typu WZ-9. Zmíněné motory využívají ledvinovité lapače vzduchu, které jsou opatřeny drátěnou síťkou zamezující nasátí hrubých nečistot, a kruhové výfukové trubice, které jsou nasměrovány do stran. Zmíněné výfukové trubice nejsou opatřeny zařízením k chlazení výtokových plynů (za účelem snížení IČ emise). K bokům střední části trupu vrtulníku typu Z-10, přímo pod motorovými gondolami, jsou ale uchycena též pomocná křídla se čtveřicí zbraňových závěsníků. Střední část trupu tohoto stroje plynule přechází v ocasní nosník. Ocasní nosník vrtulníku typu Z-10 je zakončen lichoběžníkovou SOP, která zároveň zastává roli nosného pylonu vyrovnávací vrtule. K bokům zadní části ocasního nosníku tohoto stroje je navíc uchycena lichoběžníková VOP. Vzletové a přistávací zařízení vrtulníku typu Z-10 tvoří pevný tříbodový kolový podvozek ostruhového typu. Zatímco hlavní podvozky jsou uchyceny k bokům přední části trupu, na úrovni zadního kokpitu, konzola ostruhového podvozku se nachází na břichu ocasního nosníku, na úrovni ocasních ploch. Podvozek tohoto stroje je přitom navržen tak, aby při tvrdém dosednutí pohltil část rázové energie. Pancéřová ochrana vrtulníku typu Z-10 se vzhledem k malému výkonu pohonného systému omezuje na vybrané sekce spodní části trupu, snímatelné kevlarové pancéřování hlavního reduktoru, které se ale při běžných letech nepoužívá (kuli redukci hmotnosti), a neprůstřelná čelní okénka kabin posádky.

Verze:

Z-10 (prototyp) – prototypová modifikace vrtulníku typu Z-10. Tento model byl poháněn motory typu PT6C-67C kanadské značky Pratt & Whitney Canada a vznikl v počtu osmi exemplářů. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 29. dubna 2003.

Z-10 (sériový) – první sériově vyráběná modifikace vrtulníku typu Z-10. Sériový Z-10 má přepracovanou přední část trupu. Kromě toho postrádá kýlovku. Jeho pohon navíc obstarávají slabší motory typu WZ-9 domácí výroby. Z tohoto důvodu má sériový Z-10 slabší pancéřovou ochranu, menší nosnost výzbroje a lehčí elektro-optický zaměřovací systém typu WXG1006. Optika zmíněného systému se přitom nachází uvnitř jedné otočné věžičky s kulovitým tvarem nápadně se podobající věžičce elektro-optického zaměřovacího systému vrtulníku typu Z-9WA. Naproti tomu elektro-optický zaměřovací systém prototypů využíval dvě věžičky, z nichž jedna měla válcovitý a ta druhá kulovitý tvar. Svým vzezřením se zmíněný elektro-optický zaměřovací systém nápadně podobal elektro-optickému zaměřovacímu systému amerického vrtulníku typu AH-64 Apache. Změn proti prototypům ale doznaly též motorové výfuky. Zatímco motorové výfuky prototypů vyvádějí motorové spaliny směrem nahoru, motorové výfuky sériových strojů jsou nasměrovány do stran. Prvních osm exemplářů vrtulníku typu Z-10 PLA převzalo na konci roku 2010.

Z-10H – modifikace vrtulníku typu Z-10 s modifikovaným zaměřovacím systémem. Na špici trupu tohoto modelu se nachází instalace dvou otočných věžiček se zaměřovací optikou. Zatímco ta spodní je výrazně větší a má tvar naležato postaveného válce, ta horní má kulovitý tvar. Jde tedy o identické řešení jako u prototypů. Ke hřbetu překrytu zadního kokpitu tohoto modelu je navíc uchycen štíhlý válcovitý kryt neznámého systému. Tento model byl poprvé spatřen v listopadu roku 2011.

Z-10P – modifikace vrtulníku typu Z-10 pro Pákistánskou armádu. V roce 2014 si Pákistán objednal celkem tři tyto stroje pro potřeby operačních zkoušek. Pákistán zmíněné vrtulníky provozoval ze základny Qasim. Tomu v roce 2015 následoval podpis dohody na dodávku dalších 17-ti těchto strojů. K její naplnění ale nakonec zřejmě nedošlo. Na místo toho Pákistán nakoupil ruské vrtulníky typu Mi-35M (Hind J), americké vrtulníky typu AH-1Z Viper a turecké vrtulníky typu T129. Provoz vrtulníků typu Z-10P totiž údajně sužoval nedostatečný výkon pohonného systému a špatný poprodejní servis.

Z-10K – modifikace vrtulníku typu Z-10H pro PLAAF s modifikovaným zaměřovacím systémem a novým 23 mm kanónem. Optika zaměřovacího systému tohoto modelu je umístěna, stejně jako u modelu Z-10, uvnitř jednoho kulovitého krytu uchyceného ke špici trupu. Kromě výše uvedeného vrtulník typu Z-10K údajně obdržel modifikované motory. Součástí podvěsné výzbroje tohoto modelu se navíc staly raketové bloky s 19-ti neřízenými raketami ráže 70 mm, které se podobají americkým raketovým blokům typu M261. Vrtulník typu Z-10K byl poprvé spatřen v červenci roku 2015. Ve výzbroji PLAAF se tento stroj nachází nejméně od ledna roku 2016. Svůj veřejný debut si vrtulník typu Z-10K odbyl na Airshow China 2016, která se konala v listopadu roku 2016 v Zhuhai.

Z-10/-10H (modifikovaný) – úprava vrtulníku typu Z-10/-10H s instalací vnějších pancéřových plátů na bocích přední části trupu, na úrovni předního a zadního kokpitu a na bocích motorových gondol, a senzorů výstražného UV protiraketového systému na bocích špice trupu, přímo před předním párem antén výstražného RL systému, a na bocích zadní části ocasního nosníku, přímo před ocasními plochami. Takto modifikované vrtulníky typu Z-10 a Z-10H byly poprvé spatřeny v září roku 2018. Součástí vybavení kabiny zbraňového operátora těchto strojů se navíc stal nový přilbový zaměřovač.

Z-10ME Osprey – pokročilá exportní modifikace vrtulníku typu Z-10K s novými pohonnými jednotkami, přídavným pancéřováním, modifikovaným avionickým vybavením, novým kanónem a výrazně rozšířenou škálou podvěsné výzbroje. Prototyp tohoto modelu byl poprvé spatřen v září roku 2018 a svůj veřejný debut si odbyl v listopadu toho samého roku na Airshow China 2018. viz. samostatný text

Z-10G/HG – pokročilá modifikace vrtulníku typu Z-10/-10H s novými výfukovými trubicemi pohonných jednotek. Výfukové trubice tohoto modelu vyvádějí motorové spaliny směrem nahoru alá Z-10ME (a nikoliv směrem do stran). To sebou přináší redukci demaskující IČ signatury, a tedy i rizika sestřelení PLŘS s pasivním IČ navedením. Protože takto řešené výfukové potrubí kladou vyšší aerodynamický odpor, takto modifikované vrtulníky typu Z-10 a Z-10H budou podle všeho pohánět výkonnější motory. Vrtulník typu Z-10G/HG byl poprvé identifikován dne 8. února roku 2020, při cvičení 80. armádní skupiny.

Z-10KH (?) – pokročilá modifikace vrtulníku typu Z-10K s instalací vnějších pancéřových plátů na bocích přední části trupu, na úrovni předního a zadního kokpitu a na bocích motorových gondol. Tento model byl poprvé identifikován v lednu roku 2022 a je provozován, od léta toho samého roku, útvarem PLAAF, který operuje z Hong Kongu.

Z-10A – vylepšená modifikace vrtulníku typu Z-10. Tento model byl poprvé identifikován v červnu roku 2022.

Vyrobeno:  osm prototypů a neznámý počet sériových strojů

Uživatelé:  ČLR a Pákistán (zkušební provoz tří strojů)

Z-10

Posádka:    pilot a operátor zbraňových systémů

Pohon:        dva turbohřídelové motory typu Zhuzhou WZ-9 čínské výroby s max. výkonem po cca 1 350 hp

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací komplex typu WXG1006. Toto zařízení se sestává z denní TV kamery, termovizní kamery a laserového dálkoměru/značkovače cílů a slouží pro vyhledávání a sledování cílů a navádění řízené munice. Jeho otočné kulovité pouzdro se přitom nachází na špici trupu. Další vybavení v podobě navigačních a průzkumných kontejnerů lze umístit na jeden z křídelních zbraňových závěsníků.

                    - obranné: obranný komplex typu YH-96 sestávající se z výstražného radiolokačního systému (dva páry drobných zaoblených antén umístěné po jednom na bocích přídě trupu, přímo před předním kokpitem, a na bocích střední části ocasního nosníku), výstražného laserového systému typu LHRGK003A (jeden pár senzorů umístěný na koncích pomocných křídel), výstražného UV protiraketového systému* (dva páry drobných hranatých krytů umístěné po jednom na bocích přídě trupu, přímo před předním párem antén výstražného RL systému, a na bocích zadní části ocasního nosníku, přímo před ocasními plochami) a dvou výmetnic 24-ti klamných IČ/RL cílů (jejich instalace se nachází na bocích trupu, přímo za pomocným křídlem). Na jeden z křídelních zbraňových závěsníků lze víc umístit kontejner se stancí REB.

Výzbroj:     jeden pohyblivý dálkově ovládaný 23 mm kanón typu PX-10A se zásobou 280 nábojů, instalovaný pod špicí trupu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 500 kg, přepravovaná na čtyřech pylonech nacházejících se pod pomocnými křídly – PTŘS typu HJ-8, HJ-9 a HJ-10, PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-90, bloky s neřízenými raketami ráže 57 mm a 90 mm, střelecké kontejnery s kulomety ráže 12,7 mm (zkoušeny byly též kontejnery s kulomety ráže 14,5 mm) a neřízené pumy

* vrtulníky typu Z-10 PLA obvykle létají pouze s prázdnými kryty snímačů tohoto systému

Poslední úpravy provedeny dne: 1.8.2022