Chengdu/Guizhou J-7D (‘Fishcan C’) / J-7IIIA / F-7D

Typ:  pokročilá modifikace frontového stíhacího letounu typu J-7C (Fishcan C)

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany, sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu J-7C (Fishcan C):

- instalace silnější 7 300 kp pohonné jednotky typu WP-13FI (na místo 6 600 kp motoru typu WP-13) – modifikace motoru WP-13 s modifikovaným prvním stupněm kompresoru s menším počtem lopatek (19 na místo 24-ti)

- instalace silnějšího radiolokátoru typu JL-7A (na místo typu JL-7)

- modifikované přístrojové vybavení pilotní kabiny instalací HUD displeje typu HK-13A

- instalace modifikovaného zbraňového počítače

- instalace taktického navigačního systému (TACAN) typu JD-3II

- modifikovaný obranný systém instalací výstražného RL systému typu „Type 930-4“ nebo BM/KJ 8602 (na místo typu „Type 930-II“), výmetnic klamných IČ/RL cílů typu „Type 941-4A“ (na místo typu „Type 941“) a podvěsného aktivního rušiče typu GT-4 (kontejner s tímto zařízením se umisťuje na podtrupový zbraňový závěsník)

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-8 (CH-AA-4) (licenční kopie izraelského typu Python-3)

Historie:  Protože stíhací letoun pro každé počasí typu J-7C (Fishcan C), který nebyl ničím jiným, než přímou kopií sovětského MiGu-21MF (Fishbed J), nesplňoval představy PLAAF ani z hlediska obratnosti ani z hlediska efektivity zbraňového systému, jeho produkce se nakonec omezila na pouhých 17 exemplářů. Palubní radiolokátor letounu J-7C (Fishcan C) v podobě typu JL-7 (kopie sovětského typu RP-22SMA Safír-21) totiž nesplňoval technické zadání z hlediska vyhledávacího dosahu, který činil pouhých 30 km (na místo požadovaných 70 km), a navíc vykazoval mizernou spolehlivostí. Posledně uvedené přitom platilo i pro pohonnou jednotku tohoto stroje v podobě 6 600 kp proudového motoru typu WP-13 (kopie sovětského typu R-13-300). Kromě výše uvedeného letoun typu J-7C (Fishcan C) nebyl schopen vést boj ani s nízkoletícími vzdušnými cíly nacházejícími se na pozadí země ani se vzdušnými cíly nacházejícími se mimo visuální kontakt (za pomoci PLŘS středního dosahu). Tyto schopnosti ale již tehdy byly standardem pro všechny moderní bojové letouny. Protože se v této souvislosti do středu pozornosti PLAAF dostal těžký přepadový stíhač typu J-8B (Finback B) z dílny společnosti SAC (Shenyang Aircraft Corporation) ze Shenyangu, ještě v roce 1988 se závody společností CAC (Chengdu Aircraft Corporation) z Chengdu a GAIG (Guizhou Aviation Industry Group) z Guizhou spolu s 611. institutem z Chengdu pustily do prací na projektu vylepšené modifikace tohoto prvního letounu z řady J-7 (Fishcan) s instalací palubního radiolokátoru. Zmíněná modifikace letounu J-7C (Fishcan C) vešla ve známost pod označením J-7D (Fishcan C) či J-7IIIA a kromě nového avionického vybavení obdržela též silnější 7 300 kp motor typu WP-13FI. Posledně uvedená úprava  přitom představovala přímou reakci na nevyhovující obratnost. Letoun typu J-7C (Fishcan C) totiž díky tomu, že měl vyšší hmotností, z tohoto hlediska za svým předchůdcem v podobě letounu typu J-7B (Fishcan) výrazně zaostával, a to i přesto, že jeho pohon zajišťoval znatelně silnější motor. Prototyp letounu J-7D (Fishcan C) vznikl konverzí prvního prototypu letounu J-7C (Fishcan C) (rudá 151) a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 20. srpna 1991. Malosériová výroba tohoto modelu se rozeběhla v listopadu roku 1994. Pro řadovou službu byl přitom letoun typu J-7D (Fishcan C) certifikován dne 25. prosince 1995. Zatímco z hlediska bojové efektivity a spolehlivosti tento model svého předchůdce v podobě letounu typu J-7C (Fishcan C) znatelně překonával, co se týká letových výkonů a obratnosti neměl před tímto strojem prakticky žádné přednosti. Toto byl přitom důsledek dalšího vzrůstu hmotnosti vlivem zástavby nového avionického vybavení. Protože mezitím začaly k bojovým útvarům PLAAF a PLANAF přicházet podstatně výkonnější těžké přepadové stíhače typu J-8B/D (Finback B) domácí výroby a Su-27SK/UBK (Flanker B/G variant 3) ruské výroby, produkce letounu typu J-7D (Fishcan C) se nakonec zastavila již v roce 1999, po dodání pouhých 32-ti sériových strojů. Letouny typu J-7D (Fishcan C) obvykle operovaly po boku letounů typu J-7C (Fishcan C). Od sebe navzájem bylo tyto stroje možné rozpoznat zejména díky odlišné kamufláži. Zatímco letouny typu J-7C (Fishcan C) byly obvykle opatřeny tříbarevným zeleno-hnědo-modrým nátěrem, letouny typu J-7D (Fishcan C) nesly jednobarevný světle šedý kamuflážní nátěr. Dále bylo letouny typu J-7D (Fishcan C) od letounů typu J-7C (Fishcan C) možné rozpoznat díky instalaci více vystouplých výmetnic klamných cílů na bocích SOP. Svůj veřejný debut si letouny této řady odbyly dne 1. října 1999 na oslavách založení ČLR, které se konaly na Tianenmenském náměstí. PLAAF letouny typu J-7C (Fishcan C) a J-7D (Fishcan C) využívalo v roli nočních přepadových stíhačů. Nepočetnou flotilu těchto strojů ale velmi rychle nahradily podstatně pokročilejší stíhací letouny 4. generace typu J-10 (Firebird). V roce 2012 se tak letouny typu J-7C (Fishcan C) a J-7D (Fishcan C) již nacházely jen u jednoho jediného regimentu PLAAF.

Verze:  -

Vyrobeno:  32 sériových strojů

Uživatelé:  pouze ČLR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Liyang WP-13FI (vývojový derivát sovětského typu R-13-300) s max. tahem 7 300 kp s přídavným spalováním

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu JL-7A (derivát sovětského typu RP-22SMA Safír-21) s vyhledávacím dosahem 40 km, instalovaný uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu

Vybavení:  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu „Type 605A“, výstražný RL systém typu „Type 930-4“ nebo BM/KJ 8602 (jeho instalace se nachází na vrcholu SOP), výmetnice klamných IČ/RL cílů typu „Type 941-4A“ (jejich instalace se nachází po stranách SOP) a podvěsný aktivní rušič typu GT-4 (kontejner s tímto zařízením se umisťuje na podtrupový zbraňový závěsník)

Výzbroj:     jeden dvouhlavňový 23 mm kanón typu „Type 23-3“ (kopie sovětského typu GŠ-23L) se zásobou 200 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo za příďovým podvozkem, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 200 kg, přepravovaná na čtyřech podkřídlových závěsnících (centrální podtrupový pylon je vyhrazen pro přídavnou palivovou nádrž) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1) (max. 4 ks), PL-5 (max. 4 ks) a PL-8 (CH-AA-4) (max. 4 ks), raketové bloky typu HF-16A (12 neřízených raket typu „Type 57-1“ ráže 57 mm) a HF-7B (7 neřízených raket typu „Type 90-1“ ráže 90 mm) a neřízené pumy do hmotnosti 500 kg (dvě 500 kg pumy, čtyři 250 kg pumy nebo deset 100 kg pum) a PTB (max. 3 ks)

Poslední úpravy provedeny dne: 7.12.2013