Shenyang J-6III (‘Farmer G’)

Typ:  frontová stíhací modifikace denního výškového přepadového stíhacího letounu typu J-6II

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie, přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany a doprovodné úkoly; sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu J-6II:

- modifikovaný příďový kruhový lapač vzduchu s více ostrou náběžnou hranou a robustnějším regulačním kuželem uprostřed

- silnější výzbroj – výzbroj tohoto modelu tvoří tři 30 mm kanóny typu „Type 30-1“ (kopie sovětského typu NR-30) vestavěné po jednom do kořenů křídla a do břicha přídě trupu (vpravo od šachty příďového podvozku), zatímco výzbroj předchozího modelu se sestávala z jednoho 30 mm kanónu typu „Type 30-1“ (kopie sovětského typu NR-30) vestavěného do břicha přídě trupu (vpravo od šachty příďového podvozku) a jednoho 23 mm kanónu typu „Type 23-1“ (kopie sovětského typu NR-23) vestavěného do břicha přídě trupu (vlevo od šachty příďového podvozku)

- instalace nového křídla s menším rozpětím (o 600 mm), větší hloubkou (o 350 mm), větší plochou (o 1,18 m²), menší štíhlostí a menší relativní tloušťkou – na křídlo tohoto modelu působí menší zatížení než na křídlo předchozího modelu (to sebou přineslo lepší obratnost)

- instalace brzdícího padáku uvnitř vřetenovitého krytu včleněného do kořene odtokové hrany křídla (pouzdro brzdícího padáku předchozího modelu se nacházelo na břichu zadní partie trupu) – díky tomu lze brzdící padák vypustit ihned poté, co se kola hlavního podvozku dotknou přistávací dráhy (v případě předchozího modelu toto bylo možné až po dosednutí na všechny tři body)

Historie:  V polovině 60. let se v prostorách závodu č.112 ze Shenyangu rozeběhly práce hned na dvou perspektivních nástupcích nadzvukových stíhacích letounů řady J-6 (licenční MiG-19S Farmer D) s rychlostí řádu M=2. Konkrétně přitom šlo o jednomotorový frontový stíhač typu J-7 a dvoumotorový přepadový stíhač typu J-8 (Finback A). Zatímco prvně uvedený typ nebyl ničím jiným, než přímou kopií sovětského MiGu-21F-13 (Fishbed E), v případě druhého uvedeného typu již šlo o produkt domácího vývoje. Protože práce hned na dvou projektech dvoumachových stíhacích letounů poněkud přetěžovaly kapacity shenyangského závodu č.112, krátce nato, v srpnu roku 1968, byly veškeré práce na téma J-7  přesunuty do prostor závodu č.132 z Chengdu. Protože oba výše uvedené projekty dvoumachových stíhacích letounů sebou přinášely nemalé technické riziko, v roce 1968, se v prostorách závodu č.112 ze Shenyangu rozeběhly též práce na pokročilé modifikaci nadzvukového stíhače typu J-6. Zmíněná modifikace letounu J-6 přitom ve známost pod označením J-6III a již od počátku byla zamýšlena jako záložní řešení pro případ, kdyby ve vývoji letounů typu J-7 a J-8 (Finback A) nastaly nějaké problémy. Protože vzdušný prostor ČLR tehdy velmi intenzivně narušovaly americké výškové průzkumné letouny řady Martin RB-57 Canberra a Lockheed U-2 a výškové průzkumné bezpilotní vzdušné prostředky řady Ryan BQM-34 Firebee, dostup letounu typu J-6III se měl dle zadání pohybovat mezi 18 000 m a 20 000 m. Zadání na rychlost zase znělo M=1,6. Tyto požadavky ze strany PLAAF byly ale více než nerealistické. Protože měl dostup modelu J-6III, jak již bylo řešeno, přesahovat hranici 18 000 m, jeho základem se stal denní výškový přepadový model J-6II. Tento vývojový derivát výškového stíhače typu J-6I byl totiž díky instalaci silnějších 3 750 kp motorů typu WP-6A (WP-6Jia) a odlehčenému draku schopen letu ve výškách okolo 18 500 m. Protože byly na letoun typu J-6III kladeny větší nároky i z hlediska obratnosti, kromě výše uvedeného obdržel též zcela nové křídlo. Kompletaci prvního prototypu letounu typu J-6III (v.č. 3639 ?) se podařilo završit dnem 28. července 1969. Do oblak se tento stroj poprvé vydal dne 5. srpna (dle jiných zdrojů dne 9. srpna) toho samého roku a v průběhu následných zkoušek dosáhl rychlosti M=1,45 a výšky 17 500 m. Z hlediska letových výkonů tedy na tom nebyl o mnoho lépe, než jeho předchůdci v podobě letounů typu J-6, J-6I a J-6II. Dne 11. října 1969 byl první prototyp letounu J-6III představen nejvyšším čínským armádním špičkám. Zmíněná prezentace se přitom konala na pekingském letišti Nanjuang. Krátce nato se mohl s tímto strojem seznámit i zástupce vrchního velitele a vrchní velitel PLAAF. Vzhledem k průtahům ve vývoji dvoumachových stíhačů typu J-7 a J-8 (Finback A) byl letoun typu J-6III zaveden do sériové výroby ještě v roce 1970, bez vyčkávání na výsledky letových zkoušek. Toto se ale nakonec ukázalo být velmi špatným rozhodnutím. Sériové J-6III proto vykazovaly celou řadou nedostatků, které stály za nespočet havárií. Část z nich byla ale důsledkem problémů s výrobní kvalitou, se kterou se tehdy potýkal shenyangský závod č.112 (téměř 50% z téměř 700-ti letounů řady J-6, které byly vyrobeny v letech 1969 až 1970, vykazovalo nějakou závadou). Mezi ty nejvíce závažné nedostatky modelu J-6III bylo přitom možné řadit potíže s nýtovanými spoji uvnitř přívodních vzduchových kanálů pohonných jednotek, potíže s přehříváním ocasní partie trupu v okolí trysek a potíže plovoucí vodorovnou ocasní plochou. Zavádění tohoto modelu do služby navíc komplikovala skutečnost, že celá řada (dle některých zdrojů až 50%) bojových útvarů PLAAF tehdy stále ještě nedisponovala nezbytnou infrastrukturou a vybavením pro jejich provoz. Kromě toho byl letoun typu J-6III z hlediska údržby a logistického zabezpečení doslova noční můrou. Z tohoto důvodu se produkce tohoto nejvýkonnějšího modelu z řady J-6 nakonec omezila na pouhých 303 exemplářů, které navíc následně musely projít zdlouhavou a nákladnou modernizací. Výsledkem tohoto procesu se přitom staly verze, známé jako J-6IIIC (J-6IIIXin) a J-6IIIG (J-6IIIGai).

Verze:  -

Vyrobeno:  303 sériových strojů

Uživatelé:  pouze ČLR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Liming WP-6A (WP-6Jia) s max. tahem po 3 750 kp s přídavným spalováním

Radar:        radiolokační dálkoměr typu LCF-6 (jeho instalace se nachází uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu)

Výzbroj:     tři 30 mm kanóny typu „Type 30-1“ (kopie sovětského typu NR-30), vestavěné po jednom do obou kořenů křídla a do břicha přídě trupu (vpravo od šachty příďového podvozku), a dvě 760 l přídavné palivové nádrže, dva raketové bloky nebo dvě 250 kg neřízené pumy, přepravované na dvou podkřídlových závěsnících

Poslední úpravy provedeny dne:  25.11.2013