Shenyang J-6 / F-6 (‘Farmer D mod.’)

Typ:  frontový stíhací letoun uzpůsobený pro činnost pouze za dobrých meteorologických podmínek a ve dne (licenčně vyráběná kopie sovětského letounu typu Mikojan-Gurjevič MiG-19S Farmer D)

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie, přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany a doprovodné úkoly; sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu MiG-19S (Farmer D):

- instalace vnitřního páru křídelních závěsníků, které jsou vyhrazeny pro bloky s neřízenými raketami, přímo pod náběžnou hranou křídla (naproti tomu vnitřní pár zbraňových závěsníků modelu MiG-19S se nacházel až za šachtami hlavního podvozku)

- instalace slabších 23 mm kanónů typu „Type 23-1“ (kopie sovětského typu NR-23) na místo kanónů typu NR-30 s ráží 30 mm (některé sériové J-6 ale obdržely domácí kopie kanónů typu NR-30, známé jako „Type 30-1“)

- instalace modifikované PVD s odlišným sklápěcím mechanismem, který zajišťuje její ochranu v průběhu pojíždění po vzletové a přistávací dráze, pod přídí trupu (zatímco PVD sovětského MiGu-19S se sklápí přímo nahoru, PVD čínského J-6 zaujímá ve sklopené pozici mírný sklon směrem doprava)

- menší počet (o jeden pár) nevelkých kapsovitých lapačů chladícího vzduchu na bocích zadní části trupu, v oblasti pod vodorovnou ocasní plochou

Historie:  Protože se podzvukové stíhací letouny řady MiG-15/-15bis (Fagot) a J-5 (licenční MiG-17F Fresco C) čínského PLAAF americkým nadzvukovým stíhacím letounům řady F-100 Super Sabre, které se začaly od druhé poloviny 50. let objevovat na pacifických základnách USAF, nemohly zdaleka rovnat, v září roku 1957 Čínská vláda vyslala do SSSR delegaci, aby vyzískala výrobní licenci pro nadzvukový stíhací letoun typu MiG-19 (Farmer). Číňanům se přitom tehdy podařilo postupně vyjednat převod výrobních technologií hned pro tři základní verze tohoto prvního nadzvukového stíhacího letounu na světě, pro přepadový kanóny vyzbrojený MiG-19P (Farmer B), pro přepadový PLŘS vyzbrojený MiG-19PM (Farmer E) a pro denní frontový MiG-19S (Farmer D). Veškeré dohodnuté podmínky produkce přepadového kanóny vyzbrojeného MiGu-19P (Farmer B) a jeho pohonné jednotky v podobě proudového motoru typu RD-9B na linkách čínských výrobních závodů byly zaneseny do smlouvy podepsané dne 15. října 1957. Transfer výrobních technologií pro přepadový PLŘS vyzbrojený MiG-19PM (Farmer E) a denní frontový MiG-19S (Farmer D) se stal až předmětem dodatkových smluv. Zatímco frontový MiG-19S (Farmer D) byl zaveden do výrobního programu závodu č.112 ze Shenyangu, přepadový kanóny vyzbrojený MiG-19P (Farmer B) se stal součástí výrobního programu hned dvou závodů, s to závodu č.112 ze Shenyangu a závodu č.320 z Nanchangu, produkci přepadového PLŘS vyzbrojeného MiGu-19PM (Farmer E) dostal na starost závod č.320 z Nanchangu. Zavádění všech tří výše uvedených modifikací nadzvukového MiGu-19 (Farmer) do výrobního programu zmíněných čínských podniků ale skončilo absolutním fiaskem. Číňané totiž díky úspěchům v předchozích leteckých programech nabyli až nezdravého sebevědomí a do tohoto nelehkého úkolu se pustili sami bez sovětské asistence. Zavádění nadzvukových MiGů-19 (Farmer) navíc neblaze poznamenala politika tzv. „Velkého skoku“ tehdejšího čínského vůdce Mao Ce-Tunga, jejíž poněkud nereálným cílem se stalo učinit z ČLR za pouhých 15 let jednu z největších světových ekonomických velmocí. Protože toho mělo být docíleno razantním zvyšováním produkce, čínský letecký průmysl byl tehdy tlačen k výkonům, na které nestačil. Důsledkem přeceňování vlastních schopností a značného tlaku na výrobní výkony ze strany tehdejšího Čínského vedení se stalo porušování veškerých zásad projektování a v neposlední řadě též až trestuhodné odbývání zkoušek, výzkumu a kontroly výrobní kvality. Následkem toho všeho byla výrobní kvalita čínských MiGů-19 (Farmer) natolik mizerná, že PLAAF nakonec muselo převzetí většiny z nich zcela odříct. Zatímco sériová výroba frontového MiGu-19S (Farmer D) se omezila na pouhých 33 (nebo 36) exemplářů, produkce kanóny vyzbrojeného přepadového MiGu-19P (Farmer B) se zastavila na 90-ti exemplářích, z nichž 83 bylo vyrobeno shenyangským závodem č.112 a 7 nanchangským závodem č.320, přepadových PLŘS vyzbrojených MiGů-19PM (Farmer E) zde bylo postaveno celkem 24. Čínské MiGy-19P (Farmer B) byly přitom zpočátku známy jako DongFeng-103 (Type 59A). Původní označení pro raketonosné MiGy-19PM (Farmer E) vyrobené v ČLR zase znělo DongFeng-105 (Type 59B). Později, od roku 1964, se ale pro tyto raketonosné stroje začalo používat označení J-6B (J-6Yi). Nové označení letounu typu MiG-19P (Farmer B) zase znělo J-6A (J-6Jia). Pro čínský protějšek denního frontového MiGu-19S (Farmer D) bylo pak vyhrazeno označení DongFeng-102 (Type 59). Tento model ale nebyl přímou kopií sovětského MiGu-19S (Farmer D). Ve skutečnosti šlo o přepadový MiG-19P (Farmer B) s instalací třetího kanónu v přídi trupu na místo střeleckého radiolokátoru. Naproti tomu přepadové J-6A (DongFeng-103) a J-6B (DongFeng-105) se od svého sovětského vzoru prakticky nijak nelišily. Vzhledem k tomu, že vývoj nové generace domácích nadzvukových stíhačů v podobě letounů typu DongFeng-104, DongFeng-107 a DongFeng-113 skončil, díky zcela nedostatečným zkušenostem mladého čínského leteckého průmyslu, absolutním fiaskem, dne 21. prosince 1960 byl sheyangský závod č.112 pověřen znovuzavedením denního frontového MiGu-19S (Farmer D) do svého výrobního programu. Při opětovném zavádění tohoto nadzvukového stíhacího stroje do sériové výroby se začalo od čistého rýsovacího prkna. Veškeré výrobní zařízení, které vzniklo v rámci programu DongFeng-102, bylo tedy vyhozeno a nahrazeno zcela novým. To samé se přitom týkalo i výrobních přípravků. V celkovém pořadí druhý čínský MiG-19S (Farmer D) vešel ve známost jako J-6 a na rozdíl od neúspěšného DongFengu-102 se od svého vzoru prakticky nijak nelišil. Montáž prototypu tohoto modelu byla zahájena v prosinci roku 1961. Do oblak se první prototyp letounu typu J-6 poprvé vydal dne 23. září 1963 a do 1. prosince toho samého roku vykonal celkem 16 zkušebních letů (dle jiných zdrojů celkem 46 vzletů a přistání při celkovém náletu 21 hodin). Mezitím, mezi srpnem a říjnem toho samého roku, brány shenyangského závodu č.112 opustil neletový exemplář pro statické zkoušky. Při destruktivních statických zkouškách přitom tento stroj vydržel zatížení odpovídající 102 % požadované hodnoty. S oficiální zelenou se plná produkce letounu typu J-6 setkala dne 5. prosince 1963. PLAAF a PLANAF přitom své první letouny tohoto typu převzalo v roce 1964. To se již ale na inventáři vzdušných sil ostatních velmocí nacházely radarem vybavené a PLŘS vyzbrojené stíhací letouny s rychlostí řádu M=2, které disponovaly schopností vyhledávat a zneškodňovat vzdušné cíle za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Naproti tomu max. rychlost letounu typu J-6, tehdy nejmodernějšího a nejvýkonnějšího stíhače čínských vzdušných sil, činila pouhých 1 452 km/h. Kromě toho byl tento první operační nadzvukový stíhací letoun PLAAF schopen vyhledávat a zneškodňovat vzdušné cíle pouze za dobrých meteorologických podmínek a ve dne a navíc se musel plně spoléhat na kanóny a neřízené rakety. Ve výrobním programu závodu č.112 se přitom letoun typu J-6 nacházel do druhé poloviny 60. let. Poté jej na montážní lince tohoto podniku plně nahradil mírně vylepšený model J-6Bing. Ten se ve výrobním programu tohoto podniku udržel až do roku 1984. V letech 1964 až 1984 přitom brány závodu č.112 ze Shenyangu opustilo celkem 3 562 sériových J-6 a J-6Bing. Dalších 115 exemplářů modelu J-6Bing, který se stal nejvíce rozšířeným modelem z řady J-6, vzniklo na lince závodu z Guizhou. Protože tzv. „Velká kulturní revoluce“ na celých 10 let (1966 až 1976) utlumila vývoj nové letecké techniky na území ČLR na absolutní minimum, nadzvukové letouny řady J-6, spolu s méně výkonnými podzvukovými stroji J-5/-5A (kopie sovětského MiGu-17F/PF Fresco C/D), nakonec tvořily páteř stíhacích letek PLAAF a PLANAF nejen v průběhu 60. let, ale i po celá léta 70. Teprve až v  80. letech začaly početnou flotilu těchto archaických strojů doplňovat první stíhací letouny s rychlostí řádu M=2 v podobě jednomotorových frontových stíhačů typu J-7 (kopie sovětského MiGu-21F-13 Fishbed E) a dvoumotorových přepadových stíhačů typu J-8 (Finback A). I přesto se letouny řady J-6 na inventáři PLAAF udržely v poměrně hojných až do konce 90. let. Dvoumístný cvičný JJ-6 (Farmer F) se přitom v nevelkých počtech nachází v aktivní službě dokonce až do dnešních dnů. Protože vzájemné neshody mezi SSSR a ČLR již na počátku 60. let vyústily přerušením vojensko-technické spolupráce ze strany SSSR, načež ČLR k tomuto svému jedinému bývalému vojensko-politickému spojenci a dodavateli vojenské techniky zaujala nepřátelský postoj, PLAAF se následně muselo plně spoléhat na domácí průmysl. Tato skutečnost přitom dala za vznik celé řadě originálních více či méně úspěšných verzí letounu J-6 (J-6Bing, J-6I, J-6II, J-6III, J-6IV, JZ-6 a JJ-6 Farmer F). Produkce poslední z nich v podobě dvoumístného cvičného speciálu typu JJ-6 (Farmer F) se přitom zastavila až v roce 1986. Zatímco v SSSR bylo, v letech 1954 až 1960, vyrobeno celkem 1 891 letounů řady MiG-19 (Farmer), celá čínská produkce letounů řady J-6 je odhadována na 4 500 sériových strojů. Sériová výroba čínských J-6 tedy co do kvantity dvojnásobně předčila celou produkci sovětských MiGů-19 (Farmer). Přestože bylo letoun typu J-6 už v době, kdy vstoupil do výrobního programu shenyangského závodu č.112, možné považovat za beznadějně morálně zastaralou techniku, díky příznivé pořizovací ceně se dočkal nemalých exportních úspěchů. O nadzvukové letouny řady J-6 totiž projevily zájem vzdušné síly celé řady chudých rozvojových zemí a států s diktátorskými režimy, na které se vztahovalo zbrojní embargo ze strany západních zemí. Na vývoz byly přitom uvolněny verze J-6, J-6Bing a JJ-6 (Farmer F), a to pod označením F-6, F-6C a FT-6.

Verze (ČLR):

J-6A (J-6Jia/DongFeng-103/Type 59A) (Farmer B) – závody č.112 ze Shenyangu a č.320 z Nanchangu sériově vyráběná přímá kopie sovětského přepadového stíhacího letounu pro každé počasí typu MiGu-19P (Farmer B). Zbraňový systém tohoto modelu se sestával z domácí kopie sovětského dvouanténního střeleckého radiolokátoru typu RP-5 Izumrud-2 (improved Scan Odd), který disponoval vyhledávacím dosahem 10 až 12 km a zaměřovacím dosahem 4 km, dvou 30 mm kanónů typu „Type 30-1“ (kopie sovětského typu NR-30) a dvou až čtyř raketových bloků. Zatímco brány závodu č.112 opustilo celkem 83 sériových J-6A, závodem č.320 byl tento model postaven v počtu pouhých sedmi exemplářů. První J-6A se přitom do oblak poprvé vydal dne 17. prosince 1958 (dle jiných zdrojů dne 19. prosince 1958). viz. samostatný text

DongFeng-102 (Type 59) – denní frontová stíhací modifikace přepadového MiGu-19P (Farmer B) s instalací třetího 30 mm kanónu typu „Type 30-1“ v přídi trupu na místo střeleckého radiolokátoru. Frontový DongFeng-102 byl vyráběn závodem č.112 ze Shenyangu. Jeho brány opustilo celkem 33-ti (nebo 36-ti) těchto strojů. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 30. září 1959. viz. samostatný text

J-6B (J-6Yi/DongFeng-105/Type 59B) (Farmer E) – závodem č.320 z Nanchangu sériově vyráběná přímá kopie sovětského přepadového stíhacího letounu pro každé počasí typu MiGu-19PM (Farmer E). Zbraňový systém tohoto modelu se sestával z domácí kopie sovětského dvouanténního střeleckého radiolokátoru typu RP-2U Izumrud-2 (Scan Can), který disponoval vyhledávacím dosahem 10 až 12 km a zaměřovacím dosahem 4 km, a čtyř PLŘS s navedením po RL paprsku typu PL-1 (kopie sovětského typu RS-2US). Do roku 1966 se závodu č.320 podařilo zkompletovat celkem 24 sériových J-6B. Prvních pět z nich bylo ale sestaveno z originálních konstrukčních celků sovětské výroby. Sériová výroba tohoto modelu byla však ve druhé polovině 70. let údajně znovu obnovena. Produkce letounu J-6B se ale tehdy s největší pravědopobností opět omezila pouze na limitovanou sérii. viz. samostatný text

J-6 (F-6) (Farmer D mod.) – závodem č.112 ze Shenyangu sériově vyráběná přímá kopie sovětského denního frontového stíhacího letounu typu MiGu-19S (Farmer D). Výzbroj většiny dokončených exemplářů tohoto modelu se sestávala ze tří 23 mm kanónů typu „Type 23-1“ a dvou až čtyř raketových bloků. Do oblak se první prototyp letounu J-6 poprvé vydal dne 23. září 1963. Plná produkce tohoto modelu se rozeběhla rok nato. Ve výrobním programu závodu č.112 se letoun typu J-6 nacházel do druhé poloviny 60. let. Poté jej na montážní lince tohoto podniku plně nahradil odvozený model J-6Bing.

Q-5 (A-5) (Fantan A) – vývojový derivát letounu typu J-6 (Farmer D) zastávající roli specializovaného taktického útočného a průnikového bombardovacího stroje. Útočný speciál typu Q-5 byl přitom opatřen novou příďovou partií trupu se špičatým příďovým krytem a dvěma ledvinovitými lapači vzduchu po stranách, prodlouženou střední partii trupu s podlouhlou vnitřní pumovnicí, modifikovaným křídlem a novými ocasními plochami. První prototyp tohoto modelu se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 4. června 1965. Sériovou výrobou útočného speciálu typu Q-5 se zabýval závod č.320 z Nanchangu. V letech 1970 až 2002 brány tohoto podniku opustilo více než 1 000 letounů řady Q-5. Na export byl přitom tento stroj uvolněn na počátku 80. let pod označením A-5. viz. samostatný text

J-6Bing (F-6C) (Farmer D mod.) – pokročilá modifikace frontového stíhacího letounu typu J-6 s vřetenovitým pouzdrem brzdícího padáku v kořeni odtokové hrany svislé ocasní plochy a modifikovanými palubními systémy. Do výrobního programu závodu č.112 ze Shenyangu byl tento nástupce letounu typu J-6 zaveden na konci 60. let. Jeho produkce se přitom zastavila v roce 1984. Kromě shenyangského závodu č.112 se sériovou výrobou letounu J-6Bing zabýval též závod z Guizhou. Brány tohoto podniku přitom v letech 1974 až 1975 opustilo celkem 115 sériových J-6Bing. Na export byl tento model uvolněn pod označením F-6C. viz. samostatný text

JZ-6 (FR-6) – taktická průzkumná modifikace frontového stíhacího letounu typu J-6Bing uzpůsobená pro činnost pouze za denních podmínek. Tento model se vyznačoval instalací leteckých fotoaparátů přímo za šachtou příďového podvozku. Prototyp průzkumného speciálu JZ-6 vznikl v roce 1966 konverzí sériového J-6. Produkcí tohoto modelu se zabýval závod č.112 ze Shenyangu. Jeho brány přitom do roku 1972 opustilo celkem 49 sériových JZ-6. viz. samostatný text

J-6I – výšková stíhací modifikace denního frontového stíhacího letounu typu J-6 s odlehčeným drakem a silnějšími 3 750 kp motory typu WP-6A (na místo 3 250 kp motorů typu WP-6). První ze dvou prototypů letounu J-6I se do oblak poprvé vydal dne 2. srpna 1966. Produkce tohoto modelu, kterou zajišťoval závod č.112 ze Shenyangu, se ale nakonec omezila na pouhých 12 exemplářů. Jejich jedinou zbraní se přitom stal jeden 30 mm kanón typu „Type 30-1“. viz. samostatný text

J-6II – pokročilá denního výškového stíhacího letounu typu J-6I s novou konstrukcí příďového lapače vzduchu a zesílenou výzbrojí. Výzbroj tohoto modelu se sestávala z jednoho 23 mm kanónu typu „Type 23-1“ a jednoho 30 mm kanónu typu „Type 30-1“. Letoun typu J-6II vznikl v počtu pouhých dvou exemplářů. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 23. března 1969. viz. samostatný text

J-6III (Farmer G) – frontová stíhací modifikace denního výškového přepadového stíhacího letounu typu J-6II s modifikovaným příďovým lapačem vzduchu, zcela novým křídlem s menším rozpětím a větší hloubkou a zesílenou výzbrojí. Výzbroj tohoto modelu se sestávala ze tří 30 mm kanónů typu „Type 30-1“. První prototyp letounu J-6III se do oblak poprvé vydal dne 5. srpna (dle jiných zdrojů dne 9. srpna) 1969. Tento model byl vyráběn závodem z č.112 ze Shenyangu. Jeho brány přitom od roku 1970 opustilo celkem 303 sériových J-6III. viz. samostatný text

JJ-6 (FT-6) (Farmer F) – cvičná modifikace frontového stíhacího letounu typu J-6Bing s dvoumístnou tandemově uspořádanou pilotní kabinou v prodloužené přídi trupu. Pevná hlavňová výzbroj tohoto modelu se z hmotnostních důvodů omezila pouze na jeden 30 mm kanón typu „Type 30-1“. Prototyp dvoumístného JJ-6 se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 6. listopadu 1970. Sériovou výrobou tohoto modelu se kromě závodu č.112 ze Shenyangu zabýval též závod z Tianjinu. V letech 1973 až 1986 přitom brány obou zmíněných podniků opustilo celkem 634 těchto strojů. Na export byl dvoumístný JJ-6 uvolněn pod označením FT-6. viz. samostatný text

J-6C-I (?) – taktická průzkumná modifikace výškového přepadového stíhacího letounu typu J-6II uzpůsobená pro činnost pouze za denních podmínek. Tento model se vyznačoval instalací fotoaparátu typu „Type 15-60“, který byl údajně vystavěn na technologiích fotoaparátu amerického výškového průzkumného letounu typu Lockheed U-2, uvnitř protáhlého konformního krytu s polokapkovitým tvarem nacházejícího se na břichu trupu, přímo mezi šachtou příďového podvozku a brzdícím štítkem. Výškový průzkumný speciál typu vzešel J-6C-I ze zadání PLAAF ze dne 30. října 1969. Jediný prototyp tohoto modelu vznikl konverzí sériového J-6Bing (v.č. 4860 ?) a do oblak se poprvé vydal dne 2. dubna 1971. Přestože prototyp výškového průzkumného speciálu typu prošel J-6C-I všemi předepsanými zkouškami, sériové výroby se tento model nikdy nedočkal.

J-6IIIG (J-6IIIGai) (Farmer G) – pokročilá modifikace denního frontového stíhacího letounu typu J-6III s modifikovanými palubními systémy, modifikovaným zaměřovacím vybavením, zredukovanou hlavňovou výzbrojí na dva 30 mm kanóny typu „Type 30-1“ a rozšířenou podvěsnou výzbrojí o krátkodosahové PLŘS s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1). Jejich odpalovací lišty přitom zaujaly pro čínské letouny poněkud netypickou pozici na koncích křídla. Tento model vznikl v počtu pěti exemplářů. Jejich základem se pravděpodobně staly sériové J-6III. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 1. srpna 1974. viz. samostatný text

J-6C-II (?) – modifikace výškového taktického průzkumného letounu typu J-6C-I uzpůsobená pro činnost výhradně v přízemních výškách za denních i nočních podmínek. Průzkumné vybavení tohoto modelu v konfiguraci pro denní průzkum se sestávalo ze čtyř fotoaparátů, jednoho fotoaparátu typu „Type 13-40“ a tří fotoaparátů typu „Type 11-10“. Průzkumný speciál pro malé výšky typu J-6C-II vzešel ze zadání PLAAF z března roku 1973. Všechny tři prototypy tohoto modelu vznikly konverzí sériových J-6 Bing. První z nich (v.č. 6058) se přitom do oblak poprvé vydal dne 26. ledna 1975. Protože byl fotoaparát typu „Type 11-10“ značně nespolehlivý a navíc nevykazoval zadanými parametry, sériové výroby se průzkumný speciál typu J-6C-II nakonec nedočkal.

JZ-6 (modifikovaný) – pokročilá modifikace denního průzkumného letounu typu JZ-6 uzpůsobená pro činnost v malých i velkých výškách za denních i nočních podmínek. Tento poslední průzkumný model z řady J-6 se vyznačoval instalací protáhlého konformního krytu s polokapkovitým tvarem na břichu trupu, přímo mezi šachtou příďového podvozku a brzdícím štítkem alá J-6C-I, a součástí jeho průzkumného vybavení se kromě fotoaparátů stal též IČ scanner. Vývoj tohoto modelu byl zahájen v lednu roku 1976. Prototyp tohoto modelu vznikl konverzí sériového J-6Bing a zkouškami prošel mezi 4. dubnem a 23. červencem roku 1976. Všechny předepsané zkoušky, včetně statických a únavových zkoušek lože fotoaparátů, se podařilo završit dnem 17. listopadu toho samého roku. Protože tento stroj z hlediska letových výkonů a letových charakteristik za řadovým J-6Bing nikterak nezaostával a jeho průzkumné vybavení fungovalo, jak mělo, dne 23. listopadu 1976 byl certifikován pro sériovou výrobu. Jakékoliv údaje o sériové výrobě tohoto modelu nejsou zatím bohužel k dispozici. Je známo pouze to, že se v únoru roku 1982 k bojovým útvarům dostaly tři tyto stroje.

J-6AXin (J-6XinA) (Farmer B mod.) – závodem z Guizhou sériově vyráběná pokročilá modifikace přepadového stíhacího letounu typu J-6A s modifikovanými palubními systémy a rozšířenou škálou podvěsné výzbroje o PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1). Prototyp tohoto modelu se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 21. prosince 1975. Sériová výroba letounu J-6AXin se naplno rozeběhla v roce 1977. Produkce tohoto modelu se ale zřejmě omezila pouze na limitovanou sérii. viz. samostatný text

J-6IIIC (J-6IIIXin) (Farmer G) – modifikace denního frontového stíhacího letounu typu J-6III s modifikovanými palubními systémy. Všechny exempláře tohoto modelu vznikly v prostorách závodu č.112 ze Shenynagu nebo v prostorách závodu z Guizhou (?) konverzí sériových J-6III. První z nich se přitom oblak údajně poprvé vydal v lednu roku 1977. viz. samostatný text

J-6IV – přepadová stíhací modifikace denního frontového stíhacího letounu typu J-6III uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Zbraňový systém tohoto modelu se sestával z dvouanténního střeleckého radiolokátoru typu „Type 645“ a dvou 23 mm kanónů typu „Type 23-1“ (kopie sovětského typu NR-23). První prototyp letounu J-6IV se do oblak poprvé vydal dne 24. září 1976. Tento model byl vyráběn závodem z Guizhou. Jeho brány přitom opustilo celkem 7 těchto strojů. viz. samostatný text

JJ-6 (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace letounu typu JJ-6 (Farmer F) zastávající roli vzdušné zkušebny vystřelovacích sedaček. Jediný exemplář tohoto modelu (rudá 009) vznikl jako nástupce obdobně modifikovaného frontového bombardéru typu H-5 (licenční Il-28 Beagle). Tento podzvukový stroj se totiž díky omezenému dostupu a rychlosti nehodil pro testování vystřelovacích sedel navržených pro rychlé nadzvukové stíhací letouny. Jeho provoz byl proto již v roce 1968 zcela ukončen. Vývoj takto specializované modifikace letounu JJ-6 (Farmer F) se z neznámých důvodů zatáhl až do roku 1976. Krátce nato byly ale práce na toto téma zastaveny, aby mohly být v roce 1983 znovu obnoveny. Do oblak se proto takto specializovaný JJ-6 (Farmer F) nakonec poprvé vydal až v roce 1986. Vystřelovací sedačka byla přitom za letu z jeho kokpitu vůbec poprvé vystřelena v květnu roku 1989. Za pomoci tohoto stroje bylo odzkoušeno několik vystřelovacích sedadel čínské konstrukce. Jeho provoz byl přitom ukončen dnem 21. června 2001.

BW-1 – speciální modifikace letounu typu JJ-6 (Farmer F) zastávající roli vzdušné zkušebny elektro-impulsního systému řízení (FBW). Práce na projektu této první vzdušné zkušebny FBW čínské konstrukce byly zahájeny v roce 1976. Jediný exemplář speciálu BW-1 (rudá 008) vznikl v prostorách závodu č.112 ze Shenyangu a původně byl opatřeny analogovým FBW. Instalaci digitálního FBW obdržel až v roce 1984. Zmíněný digitální FBW přitom vešel ve známost pod označením KF-1 a vznikl v rámci programu nadzvukového stíhacího-bombardovacího letounu typu JH-7 (Flounder) z dílny závodu z Xianu. Jeho instalaci proto jediný exemplář speciálu BW-1 obdržel v Xianu. Pro případ, kdyby s testovaným FBW systémem nastaly nějaké problémy, byl tento stroj opatřen též standardním mechanickým řízením. Součástí palubního vybavení jediného exempláře speciálu typu BW-1 se stal též letový simulační systém, digitální displej, systém pro uchovávání letových dat a záznamová a sledovací soustava. Od standardního JJ-6 (Farmer F) bylo přitom tento speciál možné snadno rozpoznat díky instalaci rozměrného protáhlého člunovitého konformního krytu na břichu trupu a více protáhlého „předkýlu“ svislé ocasní plochy (SOP). Jeho zkoušky probíhaly na letišti institutu CFTE (China Flight Test Estabilishment). Ke svému prvnímu letu s instalací digitálního FBW se přitom vydal dne 22. dubna 1989.

B-6 (J-6W?) – víceúčelová bezpilotní modifikace letounu typu J-6Bing. Na tento model bylo postupně upraveno cca 200 ze stavu PLAAF a PLANAF vyřazených letounů typu J-6Bing. Bezpilotní B-6 zcela postrádají instalaci všech tří 30 mm kanónů, pilotní sedačky a veškerého zařízení životní podpory. Naproti tomu jsou opatřeny systémem dálkového řízení, novým navigačním (GPS?) a střeleckým systémem a datalinkem. Vzhledem k tomu, že byly některé bezpilotní letouny typu B-6 spatřeny s dvojicí 250 kg pum pod křídlem, lze usuzovat, že tyto stroje mají funkci levného UCAV. Kromě toho bezpilotní letouny typu B-6 mohou zastávat též poslání křižující střely, popř. klamného cíle. Mezi další možné úkoly těchto strojů lze řadit ničení radiolokačních stanic PVO protivníka. PLAAF všechny bezpilotní letouny typu B-6 provozuje ze základen nacházejících se na jihovýchodu ČLR, tedy v těsné blízkosti ostrovního Taiwanu.

Verze (Pákistán):

F-6/-6C (modifikovaný) – pozdější úprava letounů typu F-6/-6C Pákistánského vojenského letectva (PAF) s vystřelovací sedačkou typu Martin-Baker Mk.10L britské výroby s charakteristikami 0-0, avionikou západní provenience a třetím párem zbraňových závěsníků s vypouštěcími lištami dvou PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu AIM-9B/L Sidewinder americké výroby pod vnějšími panely křídla

FT-6 (modifikovaný) – pozdější úprava letounů typu FT-6 Pákistánského vojenského letectva s vystřelovací sedačkou typu Martin-Baker Mk.10L britské výroby s charakteristikami 0-0 a avionikou západní provenience. Některé letouny tohoto typu navíc obdržely instalaci třetího páru zbraňových závěsníků pod vnějšími panely křídla. Na ty se přitom umisťovaly vypouštěcí lišty amerických PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu AIM-9B/L Sidewinder.

Vyrobeno:  přes 4 500 sériových strojů všech verzí (do tohoto počtu nejsou zahrnuty letouny řady Q-5/A-5)

Uživatelé:  Albánie (od roku 1965 dodáno 12+ ks modelu F-6 a ? ks modelu FT-6?), Bangladéš (v roce 1978 Pákistánem dodáno 40+ „olétaných“ ks modelu F-6C a FT-6), ČLR, Egypt (po roce 1976 dodáno cca 40 ks modelu F-6C a FT-6), Kambodža (od roku 1977 dodáno 16 ks modelu F-6C), KLDR (v letech 1988 až 1989 dodáno 100 ks modelu F-6C), Irák (v roce 1983 Egyptem dodáno dalších 40 „olétaných“ ks modelu F-6C), Pákistán (mezi prosincem 1965 a březnem 1966 dodáno 60 ks modelu F-6, od roku 1978 dodáno 125 ks modelu F-6C a FT-6), Somálsko (v 80. letech dodáno cca 50 ks modelu F-6C a FT-6), Súdán (v roce 1981 dodáno 12 ks modelu F-6C  a 2 ks modelu FT-6), Tanzanie (v roce 1973 dodáno 14 ks modelu F-6C a 2 ks modelu FT-6) a Vietnam (?)

 

J-6

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:        dva proudové motory typu Liming WP-6 (licenční kopie sovětského typu RD-9B) s max. tahem po 3 250 kp s přídavným spalováním

Radar:         žádný

Výzbroj:      tři 30 mm kanóny typu „Type 30-1“* (kopie sovětského typu NR-30) nebo tři 23 mm kanóny typu „Type 23-1“ (kopie sovětského typu NR-23), vestavěné po jednom do obou kořenů křídla a do břicha přídě trupu (vpravo od šachty příďového podvozku), dva raketové bloky, přepravované na vnitřním páru podkřídlových závěsníků, a dvě 760 l přídavné palivové nádrže, další dva raketové bloky nebo dvě 250 kg neřízené pumy, přepravované na vnějším páru podkřídlových závěsníků

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 9,04 m 
Délka bez/s PVD:   12,54/14,64 m
Výška: 3,89 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 8 832 kg
Max. rychlost: 1 452 km/h
Praktický dostup:   17 500 m
Max. dolet  bez/se 2 PTB:    1 390/2 200 km

 

 

Poslední úpravy provedeny dne:  5.12.2013