Nanchang J-12A / J-12I [‘Nan B’]

Typ:  pokročilá modifikace lehkého přepadového stíhacího letounu s krátkým vzletem a přistáním (STOL) typu J-12 [Nan B]

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany; sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu J-12 (1. prototyp):

- modifikovaný příďový kruhový lapač vzduchu s větším průměrem a větším pevným regulačním kuželem uprostřed

- modifikovaný trup se zjednodušenou a odlehčenou konstrukcí a tvarováním dle pravidla ploch

- instalace kanónové výzbroje blíže u kořenů křídla

- modifikovaná mechanizace křídla zavedením slotů a trojdílných štěrbinových vztlakových klapek (na místo jednoduchých odštěpných)

Historie:  Přestože měly letové zkoušky prototypů lehkého nadzvukového stíhacího letounu typu J-12 [Nan B] z dílny závodu č.320 z Nanchangu poměrně hladký průběh, tento nástupce letounů řady J-6 (Farmer D mod.) (licenční MiG-19S Farmer D) se neobešel bez některých nedostatků. Za ten nejvíce závažný bylo přitom možné považovat špatné výkonnostní charakteristiky pohonné jednotky. Protože navíc nedosahoval zadané rychlosti, která měla činit M=1,5, konstrukce následujících tří prototypů tohoto stroje, které vešly ve známost pod označením J-12A (nebo též J-12I), bylo vneseno celkem 10 změn. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 1. července 1975. V průběhu zkušebního programu, který se podařilo završit v lednu roku 1977, si prototypy letounu typu J-12A (J-12I) [Nan B] na své společné konto připsaly 135 zkušebních letů s celkovou délkou trvání 61 hodin a 12 minut. V jejich průběhu se přitom podařilo dosáhnout rychlosti M=1,386 (1 472 km/h) a výšky 17 410 m. Svého předchůdce v podobě letounu typu J-6 (Farmer D mod.) letoun typu J-12A (J-12I) [Nan B] překonával nejen z hlediska výkonů, ale i z hlediska obratnosti. Poloměr zatáčky tohoto stroje byl dokonce ještě menší, než u podzvukového letounu typu J-5 (Fresco C) (licenční MiG-17F Fresco C). Kromě toho vykazoval výbornou akcelerací a v neposlední řadě též vzletovými a přistávacími charakteristikami. Délka dojezdu a rozjezdu letounu typu J-12A (J-12I) [Nan B] při vzletu a přistání totiž nepřesahovala 500 m. Tyto výkony mu ale nedávaly větší šance na úspěch při střetu s moderními bojovými letouny té doby (F-16 Fightning Falcon, F/A-18 Hornet, F-111 Aardvark ...), neboť jejich rychlost již přesahovala hranici M=2. Bojovou hodnotu letounu typu J-12A (J-12I) [Nan B] navíc nemálo degradovala absence palubního radaru. Z tohoto důvodu byl schopen vést boj pouze se vzdušnými cíly nacházejícími se v přímém visuálním kontaktu za pomoci kanónů a PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1). Tyto kopie sovětských střel typu R-3 (AA-2 Atoll) navíc nebyly určeny pro manévrový vzdušný boj. Naproti tomu zahraniční moderní bojové letouny té doby byly vybaveny výkonným radiolokátorem, za jehož pomoci mohly ničit vzdušné cíle na krátké, střední a velké vzdálenosti za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Nic dobrého přitom nepřinesly ani malé celkové rozměry spolu s až rekordně malou hmotností. Díky tomu totiž letoun typu J-12A (J-12I) [Nan B] vykazoval velmi malou bojovou nosností a v neposlední řadě též nevalným doletem, neboť se v útrobách jeho draku našlo místo pro pouhých 1 250 kg paliva. Z tohoto důvodu PLAAF nechalo celý program J-12A (J-12I) [Nan B] již v únoru roku 1978 zastavit. K tomuto rozhodnutí ze strany PLAAF přitom v nemalé míře přispěla též dostupnost stíhacího letounu typu J-7B (J-7II) (Fishcan), který nebyl ničím jiným, než mírně vylepšenou kopií dvoumachového MiGu-21F-13 (Fishbed E). Přestože letoun typu J-12 [Nan B] bylo možné již v době svého vzniku považovat za morálně zastaralou techniku, prostředky vynaložené na jeho vývoj nepřišly zcela nazmar. Stavbou prototypů tohoto stroje totiž čínský průmysl nabyl cenné zkušenosti s novými konstrukčními materiály a novými výrobními postupy, které mohl následně zužitkovat při vývoji a výrobě podstatně pokročilejších bojových letounů. Kromě toho šlo o historicky vůbec první stíhací letoun čínské konstrukce. Všechny předchozí čínské stíhací letouny totiž byly přímými nebo mírně zdokonalenými kopiemi sovětských stíhacích letounů, tedy vyjma typu J-8 (Finback A), který ale vycházel přímo ze sovětských technologií.

Verze:  -

Vyrobeno:  tři prototypy

Uživatelé:  žádní

 

 

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Liming WP-6B (modifikace sovětského typu RD-9B) s max. tahem
3 250 kp s přídavným spalováním

Radar:        žádný

Výzbroj:     jeden 30 mm kanón typu „Type 30-1“ (kopie sovětského typu NR-30) se zásobou 80 nábojů, vestavěný do levého kořene křídla, jeden 23 mm kanón typu „Type 23-2“ (kopie sovětského typu NR-23) se zásobou 120 nábojů, vestavěný do pravého kořene křídla, a podvěsná výzbroj, přepravovaná na jednom podtrupovém a dvou podkřídlových zbraňových pylonech – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1) (max. 2 ks), raketové bloky, neřízené pumy a 400 l PTB (max. 2 ks)

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 7,19 m 
Délka bez PVD:   10,67 m
Výška: 3,71 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: ?
Max. rychlost: 1 472 km/h
Praktický dostup:   17 410 m
Max. dolet:    ?

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 17.12.2013