Nanchang J-12 [‘Nan B’]

Typ:  lehký přepadový stíhací letoun s krátkým vzletem a přistáním (STOL) uzpůsobený pro činnost pouze za dobrých meteorologických podmínek a za dne

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany; sekundárně útoky na pozemní cíle

Historie:  Vývojem perspektivního nástupce nadzvukového frontového stíhače typu J-6 (kopie sovětského MiGu-19S Farmer D), jehož produkcí se zabýval od roku 1963 závod č.112 ze Shenyangu, byly již v roce 1969 pověřeny hned dva závody, a to závod č.112 ze Shenyangu a závod č.320 z Nanchangu. Dle zadání měl požadovaný stíhací letoun svého předchůdce v podobě letounu typu J-6 výrazně překonávat nejen z hlediska letových výkonů, ale i z hlediska obratnosti, zejména pak v malých výškách. Kromě toho měl být schopen operovat i z velmi krátkých nezpevněných vzletových ploch. Posledně uvedený požadavek přitom představoval přímou reakci na úspěchy taktiky, kterou využívaly v 60. letech severovietnamské vzdušné síly pro odrážení útoků amerických taktických útočných a bombardovacích letounů. Zmíněná taktika přitom spočívala v nečekaných přepadech za pomoci lehkých frontových stíhacích letounů řady MiG-17 (Fresco) a MiG-21 (Fishbed) sovětské konstrukce, které startovaly za pomoci odhazovatelných urychlovacích prachových raket z provizorních letištních ploch rozesetých v rozlehlých pralesních oblastech Vietnamu. Protože se poloha zmíněných letišť neustále měnila, protivník prakticky neměl žádnou šanci dopředu vytušit možné nebezpečí. Doprava zmíněných letounů na místo vzletu byla přitom realizována pozemní cestou. Závod ze Shenyangu na zmíněné zadání odpověděl progresivně pojatým typem J-11, který se svým vzezřením nápadně podobal francouzského bojovému letounu typu Mirage F-1. Mělo tedy jít o jednomístný jednomotorový hornoplošník se štíhlým trupem s protáhlým špičatým krytem střeleckého radiolokátoru (typ „Type 645 nebo „Type 204“) na přídi, dvojicí polokulovitých lapačů vzduchu opatřených regulačními půlkužely na bocích a kruhovou tryskou na zádi, lichoběžníkovým křídlem a klasicky koncipovanými ocasními plochami s tvarem lichoběžníku. Výzbroj letounu J-11 se měla sestávat ze dvou 30 mm kanónů, dvou PLŘS krátkého dosahu a dvou raketových bloků nebo dvou pum. Novinkou se měla stát instalace vystřelovací sedačky s charakteristikami 0-0. Pohon tohoto na svou dobu moderně pojatého stroje měl obstarávat upravený dvouproudový motor typu Spey 512 britské značky Rolls-Royce s instalací komory přídavného spalování domácí konstrukce. Volba právě tohoto typu motoru jako pohonné jednotky se ale stala kamenem úrazu pro celý program J-11. Protože se získání britského motoru typu Spey 512 ukázalo být jako více než problematické, letoun typu J-11 nakonec nikdy nepřekročil stádium projektu. Označení J-11 bylo později, ve druhé polovině 90. let, použito ještě jednou, a to pro licenční kopii ruského stíhacího letounu 4. generace typu Su-27SK (Flanker B). Ke ztrátě zájmu o projekt letounu typu J-11 přitom nemalou mírou přispěly též rychlé pokroky ve vývoji konkurenčního typu J-12 z dílny závodu č.320 z Nanchangu. Práce na projektu tohoto poněkud konzervativně pojatého stroje se přitom rozeběhly v červenci roku 1969. Typ J-12 se zase svým vzezřením nápadně podobal prvnímu americkému nadzvukovému stíhači v podobě letounu typu F-100 Super Sabre. Byl však o poznání menší a lehčí a navíc nesl některý typické rysy sovětských frontových stíhačů typu MiG-19S (Farmer D) a MiG-21F-13 (Fishbed E), v ČLR vyráběných pod označením J-6 a J-7. Velmi malé rozměry spolu s širokým využitím nových konstrukčních materiálů (kompozitní materiály na bázi uhlíku a slitiny titanu) a struktur (kovové struktury s tvarem včelího plástu) přitom stíhacímu letounu typu J-12 zajistily skoro až rekordně nízkou hmotnost. Zatímco prázdná hmotnost tohoto stroje činila pouhých 3 172 kg, jeho standardní vzletová, resp. max. vzletová, hmotnost nepřesahovala 4 430 kg, resp. 5 295 kg. Konstrukce tohoto stroje kromě toho sebou přinášela některé novinky pro čínský letecký průmysl. Konkrétně přitom šlo o křídelní integrální palivové nádrže a zaoblený jednodílný čelní štítek pilotní kabiny. Celý program J-12 postupoval, na rozdíl od jiných čínských programů bojových letounů té doby, velmi rychle a bez problémů. Konečné celkové uspořádání tohoto stroje bylo schváleno v srpnu roku 1969. Veškerá nezbytná měření v aerodynamickém tunelu spolu se statickými a únavovými zkouškami, pozemními zkouškami palubních systémů a montáží tří prototypů, dvou letových (rudá 01 a 02) a jednoho neletového (pro statické zkoušky), se podařilo realizovat v průběhu pouhých následujících 17-ti měsíců. Do oblak se první letový prototyp letounu J-12 (rudá 01) poprvé vydal dne 26. prosince 1970. Vyvrcholením celého zkušebního programu obou letových prototypů tohoto stroje se stala prezentace nejvyšším vojenským a politickým představitelům ČLR, která se konala dne 10. září 1973 na letecké základně Nanyuan, nacházející se poblíž Pekingu. Přestože lehký stíhač typu J-12 vykazoval v porovnání se svým předchůdcem v podobě letounu typu J-6 znatelně lepší obratností a nepatrně lepšími letovými výkony, PLAAF nebylo s jeho výkonností zcela spokojeno. Konkrétně tento stroj nedosahoval zadané rychlosti M=1,5. Z tohoto důvodu bylo do konstrukce dalších tří prototypů, které vešly ve známost pod pozměněným označením J-12A (nebo též J-12I), vneseno celkem 10 změn. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 1. července 1975.

Popis (model J-12):  Lehký frontový stíhací letoun typu J-12 byl řešen jako jednomístný jednomotorový dolnoplošník s vřetenovitým trupem s kruhovým lapačem vzduchu rozděleným vertikální dělící přepážkou na dva samostatné přívodní vzduchové kanály na přídi a kruhovou tryskou pohonné jednotky na zádi, šípovým křídlem s jednoduchými odštěpnými vztlakovými klapkami a křidélky na lomené odtokové hraně a jedním párem aerodynamických hřebenů na horní ploše, klasickými šípovými ocasními plochami sestávajícími se z jedné SOP a jedné „plovoucí“ VOP, které navíc doplňovala jedna zaoblená kýlovka, a zatahovatelným tříbodovým podvozkem příďového typu. Zatímco kolo příďového podvozku se zasouvalo do břicha přídě trupu (proti směru letu), hlavní podvozek se zatahoval do střední části křídla (směrem k podélné ose trupu). Konstrukce příďového lapače vzduchu obou letových prototypů tohoto stroje se odlišovala. Zatímco uprostřed příďového lapače vzduchu prvního prototypu (rudá 01) byl umístěn štíhlý kužel, v čele příďového vstupu vzduchu prototypu druhého (rudá 02) se nacházela náběžná hrana vertikální dělící přepážky. Druhý J-12 (rudá 02) se navíc vyznačoval instalací PVD na břichu přídě trupu. Instalace PVD prvního prototypu tohoto stroje (rudá 01) byla naproti tomu umístěna na hřbetu přídě trupu, mírně vpravo od podélné osy trupu. Pohon letounu typu J-12 obstarával jeden 3 250 kp proudový motor typu WP-6B, který nebyl ničím jiným, než domácí modifikací sovětského motoru typu RD-9B. Jeho instalace byla přitom umístěna v zadní části trupu. Jednomístná pilotní kabina se nacházela na přídi trupu, přímo před kořeny náběžné hrany křídla, a byla opatřena dvoudílným průzračným překrytem sestávajícím se z jednodílného zaobleného pevného čelního štítku a výklopné (směrem dozadu) zadní části. Překryt pilotní kabiny letounu J-12 přitom plynule přecházel ve štíhlou hřbetní nástavbu, která se táhla až ke kořeni náběžné hrany SOP. Pevná hlavňová výzbroj letounu typu J-12 se sestávala z jednoho 30 mm kanónu typu „Type 30-1“ (kopie sovětského typu NR-30) a jednoho 23 mm kanónu typu „Type 23-2“ (kopie sovětského typu NR-23). Zatímco silnější 30 mm kanón byl vestavěn do levého kořene křídla, instalace slabšího 23 mm kanónu se nacházela v pravém kořeni křídla. Pro podvěsnou výzbroj byly vyhrazeny tři závěsníky. Zatímco jeden z nich se nacházel pod trupem, další dva byly umístěny pod křídlem.

Verze:

J-12 – první výše popsaná modifikace letounu typu J-12. Tento model vznikl v počtu tří prototypů. První ze dvou letových prototypů letounu typu J-12 se přitom od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 26. prosince 1970.

J-12A (J-12I) – pokročilá modifikace letounu typu J-12 s modifikovaným trupem, který se vyznačuje zjednodušenou a odlehčenou konstrukcí a tvarováním dle pravidla ploch, a modifikovanou mechanizací křídla. První ze tří prototypů tohoto modelu se do oblak poprvé vydal dne 1. července 1975. viz. samostatný text

Vyrobeno:  tři prototypy (dva letové a jeden neletový pro statické zkoušky) modelu J-12 a tři prototypy modelu J-12A (J-12I)

Uživatelé:  žádní

 

J-12

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:        jeden proudový motor typu Liming WP-6B (modifikace sovětského typu RD-9B) s max. tahem
3 250 kp s přídavným spalováním

Radar:         žádný

Výzbroj:       jeden 30 mm kanón typu „Type 30-1“ (kopie sovětského typu NR-30) se zásobou 80 nábojů, vestavěný do levého kořene křídla, jeden 23 mm kanón typu „Type 23-2“ (kopie sovětského typu NR-23) se zásobou 120 nábojů, vestavěný do pravého kořene křídla, a podvěsná výzbroj, přepravovaná na jednom podtrupovém a dvou podkřídlových zbraňových pylonech – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1) (max. 2 ks), raketové bloky, neřízené pumy a 400 l PTB (max. 2 ks)

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 7,19 m 
Délka bez PVD:   10,65 m
Výška: 3,71 m
Prázdná hmotnost: 3 172 kg
Max. vzletová hmotnost: 5 295 kg
Max. rychlost: 1 472 km/h
Praktický dostup:   16 870 m
Max. dolet bez/se 2 PTB:    1 167/1 385 km

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 17.12.2013