Shenyang J-11B/BH (‘Flanker L’)

Typ:  víceúčelová bojová modifikace těžkého stíhacího letounu typu J-11A (Flanker B)

Určení:  vybojování vzdušné převahy v prostoru linie, ničení vzdušných cílů v rámci protivzdušné obrany, doprovodné úkoly a útoky na pozemní a hladinové cíle za pomoci přesně naváděné munice

Odlišnosti od letounu J-11A (Flanker B):

- instalace pohonných jednotek typu WS-10 Taihang domácí výroby na místo ruských motorů typu Al-31F

- zhotovení některých konstrukčních celků z nových materiálů (to sebou přineslo pokles hmotnosti o 700 kg)

- instalace protizávaží v přední části trupu (kuli zachování polohy aerodynamického těžiště)

- pokrytí některých částí draku materiálem pohlcujícím elektromagnetické záření (RAM) – to sebou přineslo pokles efektivní radiolokační odrazové plochy (RCS) na jednu čtvrtinu

- instalace nových koncových křídelních závěsníků, které jsou vyhrazeny pro krátkodosahové PLŘS, s větší délkou

- instalace radiolokátoru typu KLJ-4 („Type 1474“) čínské výroby uvnitř špice trupu na místo ruského radiolokátoru typu N001VE

- instalace elektro-optického čidla neznámého typu čínské výroby před pilotní kabinou na místo ruského elektro-optického čidla typu OLS-27

- instalace nového pilotážně-navigačního komplexu

- instalace nového přístrojového vybavení uvnitř pilotní kabiny – jeho součástí se stal nový průhledový displej (HUD) a pět barevných multifunkčních displejů (MFD)

- modifikovaný obranný komplex – jeho součástí se stal též výstražný UV protiraketový systém (jeho senzory se nacházejí po stranách ocasního „žihadla“)

- zcela nová podvěsná výzbroj domácí výroby – její součástí se stala PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-8, PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu PL-12, protiradiolokační ŘS s pasivním RL navedením typu YJ-91, protizemní ŘS s aktivním RL navedením typu KD-88, řízená puma s laserovým navedením typu LT-2 a řízená puma s GPS navedením typu LS-6 (naproti tomu podvěsná výzbroj předchozího modelu se sestávala výhradně z PLŘS a neřízené protizemní munice ruské výroby)

Historie:  Protože je provoz těžkého dvoumotorového stíhacího letounu 4. generace typu J-11, které není ničím jiným, než od roku 1998 závodem společnosti SAC (Shenyang Aircraft Corporation) ze Shenyangu na základě licence vyráběnou přímou kopií ruského typu Su-27SK (Flanker B), zcela závislý na dodávkách motorů, avioniky a výzbroje ruské výroby, na počátku prvního desetiletí 21. století se rozeběhly práce na modifikaci tohoto stroje s instalací motorů a avioniky domácí výroby. Skutečnost, že se veškeré klíčové komponenty pro letoun typu J-11 musejí dovážet ze zahraničí, totiž významně degraduje obranyschopnost ČLR, neboť tento stroj nyní tvoří, spolu s lehčím bojovým letounem typu J-10 (Firebird), páteř stíhacích letek PLAAF. Zmíněná modifikace letounu typu J-11 přitom vešla ve známost pod označením J-11B a již od počátku počítala s motory typu WS-10A Taihang. Ten samý motor (ve verzi WS-10B) navíc bude pohánět i lehčí jednomotorové stíhače typu J-10 Firebird (ve verzi J-10B). Za pohonnou jednotku těchto strojů byl totiž čistě z logistických důvodů zvolen mírně modifikovaný motor letounu typu J-11. Zatímco těžší typ J-11 pohání model Al-31F, pohon lehčího typu J-10 Firebird obstarával model  Al-31FN, který se od modelu Al-31F odlišuje v podstatě pouze instalací převodové skříně dole (na místo nahoře). Díky této volbě je ale na dodávkách ruských motorů zcela závislá nejen celá flotila letounů typu J-11, ale i celá flotila letounů typu J-10 (Firebird), tedy všechny bojové letouny 4. generace PLAAF a PLANAF. Motor typu WS-10 Taihang vyprojektoval 606. institut ze Shenyangu a jeho vývoj byl zahájen již v roce 1987. Jeho základem se přitom stal dvouproudový motor typu CFM-56-2 americko-francouzského konsorcia CFM International. Číňané přitom dva vzorové exempláře této pohonné jednotky dopravních letounů, která vycházela z motorů řady General Electric F100/F110, pohonných jednotek amerických stíhacích letounů, zakoupili již v roce 1983. Oba zmíněné vzorové exempláře motoru typu CFM-56-2 byly ale údajně zničeny požárem. Později se však do čínských rukou dostaly pokročilejší verze této pohonné jednotky, a to v rámci nákupů dopravních letounů řady Boeing 737. Prvních 24 zkušebních exemplářů motoru typu WS-10 Taihang bylo ale postaveno až po roce 2001. První úspěšné letové zkoušky této pohonné jednotky se podařilo uskutečnit v červnu roku 2002, a to na speciálně upraveném letounu typu J-11, známém též jako J-11WS. Tehdy ale tento stroj zatím ještě poháněla kombinace jednoho motoru typu WS-10 Taihang s jedním motorem typu Al-31F. První lety letounu typu J-11 s instalací dvou motorů typu WS-10 Taihang byly uskutečněny až v roce 2003 nebo 2004. Zkoušky motoru typu WS-10 Taihang ve vylepšené verzi známé jako WS-10A Taihang se podařilo završit v závěru roku 2005. Pro sériovou výrobu byla tato pohonná jednotka certifikována v roce 2006. Letové zkoušky prvního ze tří prototypů letounu typu J-11B se rozeběhly v červnu roku 2002 a zabraly půl druhého roku. Protože každý z nich byl vyhrazen pro zkoušky jen některých palubních systémů, od sebe navzájem se tyto stroje mírně odlišovaly. Kromě toho ne všechny byly opatřeny motory typu WS-10A Taihang. Za pomoci této pohonné jednotky se přitom jeden z prototypů letounu typu J-10B (Firebird) do oblak poprvé vydal v roce 2004. Oficiálně byl model J-11B odtajněn v květnu roku 2007. PLAAF přitom letouny tohoto typu z první výrobní série převzalo v závěru toho samého roku. Protože díky velmi mizerné výrobní kvalitě motory typu WS-10A Taihang sužovaly potíže se spolehlivostí, všechny letouny typu J-11B z první výrobní série musely být krátce nato uzemněny a dočasně vybaveny ruskými pohonnými jednotkami typu Al-31F. Problémy s výrobní kvalitou motorů typu WS-10A Taihang, stejně jako s výrobou lopatek turbíny těchto pohonných jednotek, které jsou zhotoveny z monokrystalické slitiny niklu, se údajně podařilo odstranit až v závěru roku 2009. Každopádně všechny letouny typu J-11B z druhé výrobní série, jejichž existence je známa od prosince roku 2009, jsou opět opatřeny instalací motorů typu WS-10A Taihang. Později, na jaře roku 2010, byl tento model zařazen též do výzbroje PLANAF. Letouny typu J-11B vyhrazené pro PLANAF přitom nesou označení J-11BH a jsou opatřeny zlepšenou antikorozní ochranou.

Verze:

J-11B – základní pro potřeby PLAAF vyráběná modifikace letounu typu J-11B. První ze tří prototypů tohoto modelu se do oblak poprvé vydal v červnu roku 2002. Do výzbroje PLAAF byl letoun typu J-11B zařazen na konci roku 2007.

J-11BH – modifikace letounu typu J-11B vyhrazená pro PLANAF. Od typu J-11B se tento model odlišuje zejména lepší antikorozní ochranou. Toto opatření si vyžádala zavést vysoká vlhkost a salinita prostředí, ve kterém je provozován (oblasti moří a pobřežní oblasti). Své první J-11BH přitom PLANAF převzalo na jaře roku 2010.

J-11B (?) – speciální modifikace letounu typu J-11B zastávající roli vzdušné zkušebny radiolokátoru neznámého typu s pevnou fázovanou mřížkou a digitálně vychylovaným paprskem (AESA). Tento speciál vznikl v jednom jediném exempláři.

Vyrobeno:  ?

Uživatelé:  pouze ČLR

 

 

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Liming WS-10A Taihang s max. tahem po cca 13 200 kp s přídavným spalováním (pohon letounů z první výrobní série dočasně obstarávaly ruské dvouproudové motory typu Ljulka Al-31F s max. tahem po 7 850 kp / 12 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním)

Radar:       víceúčelový radiolokátor typu KLJ-4 („Type 1474“) s vyhledávacím dosahem přes 150 km, instalovaný uvnitř špice trupu. Tento typ radiolokátoru slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných, pozemních a hladinových cílů. Kromě toho jej lze používat též pro mapování terénu. Najednou je údajně schopen sledovat 6 až 8 vzdušných cílů a na 4 z nich navádět PLŘS.

Vybavení:  - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém neznámého typu. Tento systém sdružuje IČ senzor s laserovým dálkoměrem a slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Instalace jeho kopulovité hlavice se přitom nachází přímo před pilotní kabinou.

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“, výstražný RL systém, výstražný UV protiraketový systém (jeden pár senzorů instalovaný na bocích ocasního „žihadla“), 32 výmetnic tří klamných IČ/RL cílů a aktivní rušič

Výzbroj:     jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do pravého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj, přepravovaná na deseti pylonech (dvou mezi motorovými gondolami, dvou pod motorovými gondolami, čtyřech pod křídlem a dvou na koncích křídla – ty jsou vyhrazeny pro PLŘS krátkého dosahu) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-8, PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu PL-12, protiradiolokační ŘS s pasivním RL navedením typu YJ-91 (kopie ruského typu Ch-31P), protizemní ŘS s pasivním TV navedením typu KD-88, řízené pumy s laserovým navedením typu LT-2, řízené pumy s GPS navedením typu LS-6, raketové bloky a neřízené pumy

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 14,70 m 
Délka:   21,94 m
Výška: 5,93 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: ?
Max. rychlost: ?
Praktický dostup:   ?
Max. dolet:    ?

 

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 24.12.2013