Shenyang J-11/-11A (‘Flanker B’)

Typ:  těžký přepadový stíhací letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne
i v noci; v licenci vyráběná kopie ruského letounu typu Suchoj Su-27SK (Flanker B)

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie, ničení vzdušných cílů v rámci protivzdušné obrany a doprovodné úkoly; sekundárně útoky na pozemní cíle neřízenou municí

Historie:  Po celá 50. léta se čínské vzdušné síly mohly těšit dodávek moderních bojových letounů všech kategorií sovětské výroby. A nejen to. V průběhu zmíněného desetiletí byla totiž na území ČLR za usilovné technické asistence SSSR vybudována celá řada leteckých výrobních závodů, jejichž výrobní náplní se následně staly licenční kopie sovětských letounů všech kategorií. Tomu všemu bylo ale již na počátku let 60. konec. Vzájemné neshody mezi ČLR a SSSR totiž tehdy vyústily přerušením vojensko-technické spolupráce ze strany SSSR. ČLR navíc krátce nato k tomuto svému někdejšímu vojensko-politickému spojenci a jedinému dodavateli vojenské techniky zaujala vysloveně nepřátelský postoj. PLAAF a PLANAF se proto následně muselo plně spoléhat na nezkušený domácí průmysl. Až do počátku 90. let proto páteř stíhacích letek čínského PLAAF a PLANAF tvořily vesměs pouze kopie nebo mírně zdokonalené verze sovětských letounů, jejichž původ lze vystopovat v 50. letech. V průběhu 60. a 70. let se tak čínské vzdušné síly při obraně svého vzdušného prostoru musely plně spoléhat na podzvukové letouny typu J-5/-5A (licenční kopie MiGu-17F/PF Fresco C/D) a nadzvukové letouny řady J-6 (licenční kopie MiGu-19 Farmer D). Teprve až na počátku 80. let začaly flotilu těchto archaických strojů doplňovat první stíhače s rychlostí řádu M=2 v podobě letounů řady J-7 (licenční kopie MiGu-21F-13 Fishbed E) a J-8 (Finback A). Bojovým letounům 4. generace, které se již tehdy nacházely v hojných počtech na inventáři vzdušných sil ostatních světových velmocí, se ale tyto stroje rozhodně nemohly rovnat ani z hlediska letových výkonů a obratnosti ani z hlediska efektivity zbraňového systému. Protože se zbraňový systém letounů typu J-7 a J-8 (Finback A) sestával pouze z jednoduchého radiolokačního dálkoměru, kanónů a krátkodosahových PLŘS s pasivním IČ navedením, tyto nejmodernější a nejvýkonnější stíhací letouny čínské výroby té doby byly navíc schopny útočit pouze na vzdušné cíle nacházející se ve visuálním kontaktu. Při obraně území ČLR za podmínek ztížené viditelnosti se proto PLAAF muselo nadále plně spoléhat zejména na početnou flotilu archaických podzvukových letounů typu J-5A (licenční MiG-17P Fresco D), kterou doplňovaly malé počty nadzvukových letounů typu J-6A (licenční MiG-19P Farmer B) a J-6B (licenční MiG-19PM Farmer E). Sériová výroba prvního čínského stíhacího letounu s rychlostí řádu M=2 uzpůsobeného pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci v podobě typu J-8II (Finback B) se rozeběhla teprve až na konci 80. let. Protože zbraňový systém letounu typu J-8II (Finback B), který byl vystavěn na palubním radiolokátoru domácí konstrukce, si z hlediska technologické úrovně nic nezadal se sovětskou technikou z počátku 60. let, ani tento stroj nemohl být považován za plnohodnotný protějšek moderních stíhacích letounů sovětské a západní konstrukce. Východiskem z této nelichotivé situace se přitom měla stát instalace avioniky americké provenience v rámci modernizačního programu Peace Pearl. Výrazné oteplení vztahů mezi komunistickou ČLR a západem, k němuž došlo na konci 70. let, totiž mezitím umožnil navázat styky se západními výrobci vojenské techniky. Tento slibný projekt modernizační projekt letounů typu J-8II (Finback B) ale ještě předtím, než byl vůbec zahájen, zcela pohřbilo embargo vůči ČLR ze strany západních zemí, které představovalo přímou reakci na krvavé potlačení lidového povstání na Tiananmenském náměstí, k němuž došlo v červnu roku 1989. Akutní potřebu po moderních stíhacích letounech vyřešilo až opětovné navázání obchodních vztahů s hroutícím se SSSR. Dne 17. srpna 1990 tak čínská delegace navštívila sovětskou leteckou základu Kubinka, aby se zde seznámila s nejmodernějšími stíhacími letouny sovětské konstrukce v podobě typu MiG-29 (Fulcrum) a Su-27 (Flanker). Tomu přitom v únoru roku 1991 následovala prezentace druhého uvedeného typu, Su-27 (Flanker), na pekingském letišti Nanyuan. Jelikož lehčí letoun typu MiG-29 (Fulcrum) vykazoval nedostatečným doletem, volba Číňanů padla na těžší typ Su-27 (Flanker). Protože se Sověti zpočátku stavěli k prodeji letounu typu Su-27 (Flanker) do ČLR odmítavě, kontrakt na prvních 24 těchto strojů, 20 jednomístných Su-27SK (Flanker B) a 4 dvoumístné Su-27UBK (Flanker C), byl nakonec uzavřen až v roce 1991, po zdlouhavém vyjednávání. První letouny řady Su-27 (Flanker) přitom do ČLR dorazily ještě na konci roku 1991. Celý kontrakt se přitom podařilo splnit do konce roku 1992. Čínské PLAAF se tak stalo historicky vůbec prvním zahraničním provozovatelem tohoto výkonného sovětského/ruského bojového letounu. Pro Čínské vzdušné síly letouny typu Su-27SK/UBK (Flanker B/C) představovaly významný kvalitativní skok. Žádný jiný stíhací letoun, který do příchodu těchto strojů létal v barvách PLAAF, totiž nebyl schopen vést boj se vzdušnými cíly nacházejícími se mimo visuální kontakt za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Protože kromě toho letouny typu Su-27SK/UBK (Flanker B/C) vykazovaly též vysokou bojovou efektivitou v manévrovém vzdušném boji, v roce 1995 si PLAAF objednalo dalších 22 těchto strojů, 16 jednomístných Su-27SK (Flanker B) a 6 dvoumístných Su-27UBK (Flanker C). Všechny letouny typu Su-27SK/UBK (Flanker B/C) z tohoto druhého kontraktu byly údajně opatřeny zesíleným podvozkem a aktivním rušičem typu Sorbcija a navíc byly údajně schopny napadat pozemní cíle za pomoci neřízených raket a neřízeným pum. Číňané je přitom převzali ještě v průběhu roku 1996. Mezitím ale došlo k úpravě podmínek plateb. Původně Číňané platili rovných 70% ceny v naturáliích v podobě potravin a výrobků lehkého průmyslu. Počínaje posledně uvedeným kontraktem již veškeré platby za vojenskou techniku probíhaly výhradně v amerických dolarech. Mezitím se rozeběhla vleklá jednání ohledně zřízení výrobní linky letounů typu Su-27SK (Flanker B) na území ČLR. Přestože byl transfer technologií letounu typu Su-27SK (Flanker B) spolu s technickou podporou schválen již v roce 1993, Rusové nakonec zřízení výrobní linky tohoto stroje na území ČLR zamítli. Poté, co Číňané pohrozili zastavením nákupů letounů typu Su-27SK/UBK (Flanker B/C) po převzetí pouhých 48-ti exemplářů, nicméně od tohoto postoje odstoupili. Produkce letounu typu Su-27 (Flanker) na lince závodu společnosti SAC (Shenyang Aircraft Corporation) ze Shenyangu byla formálně schválena v květnu roku 1995. K podpisu finálního kontraktu došlo dne 6. prosince 1996. Zmíněný kontrakt přitom shenyangskému závodu zajistil oprávnění pro kompletaci 200 jednomístných Su-27SK (Flanker B) pro potřeby PLAAF a PLANAF. Vývoz těchto strojů do třetích zemí ale zmíněná smlouva striktně zakazovala. Před případným nelegálním exportem čínských Su-27SK (Flanker B) se navíc Rusové pojistili tím, že Číňanům neposkytli výrobní „know-how“ na všechny klíčové prvky tohoto stroje, včetně motoru typu Al-31F, výzbroje a avionického vybavení. Na lince závodu ze Shenyangu měly být přitom letouny typu Su-27SK (Flanker B) kompletovány z konstrukčních celků dodávaných ruským výrobcem v podobě závodu KnAAPO z Komsomolska na Amuru. Série od série se ale měly v konstrukci těchto strojů ve stále větší míře objevovat konstrukční celky domácí výroby. Všech 200 sériových Su-27SK (Flanker B) mělo přitom brány zmíněného podniku opustit v průběhu 15-ti let. Kompletní technické dokumentace letounu typu Su-27SK (Flanker B) Číňané převzali v červnu roku 1997. Letouny tohoto typu pocházející z linky závodu společnosti SAC vešly ve známost pod označením J-11. Toto označení přitom původně nesl lehký jednomotorový stíhač z počátku 70. let nápadně se podobající francouzskému letounu typu Mirage F-1, kterému nebylo umožněno překročit stádium projektu. Sestavy konstrukčních celků prvních dvou letounů typu Su-27SK (Flanker B) do Shenyangu dorazily v roce 1998. Jejich kompletaci se podařilo završit ještě v polovině toho samého roku. První z nich se přitom od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 1. září 1998. Oba tyto stroje ale následně museli přepracovat ruští technici, neboť údajně vykazovaly nevyhovující výrobní kvalitou. Dalších pět sériových J-11 brány závodu ze Shenyangu opustilo teprve až v roce 2000. Protože Číňané neměli výrobní licenci na cvičně-bojový model Su-27UBK (Flanker C), mezitím, dne 3. prosince 1999, si objednali dalších 28-ti těchto dvoumístných strojů. Zmíněný kontrakt se přitom podařilo splnit v průběhu let 2000 až 2002. Do roku 2002 přitom brány závodu ze Shenyangu opustilo okolo 48-ti sériových J-11. Do poloviny roku 2004 stihl závod KnAAPO Číňanům dodat celkem 95 konstrukčních sestav s postupně klesající kompletností. Letouny typu J-11, které tehdy sjížděly z linky shenyangského závodu, byly přitom již z celých 60-ti až 70-ti % čínským výrobkem. Mezitím Číňané několikrát vznesli požadavek na modernizaci avioniky. Letoun typu J-11 byl totiž z tohoto hlediska již tehdy zastaralý. To se přitom týkalo zejména palubního radaru typu N001E (Slot Back II). Zmíněnou žádost ale Rusové zprvu zamítli. S odmítavým postojem ze strany Ruska se přitom setkal též čínský požadavek na víceúčelovou bojovou verzi Su-27SKM. Nicméně pozdější sériové exempláře letounu typu J-11 nakonec obdržely modifikovaný radiolokátor typu N001VE, který spolupracoval s naváděcím systémem nejen PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu R-27RE1 (AA-10 Alamo), ale i s naváděcím systémem střednědosahových PLŘS s aktivním RL navedením typu R-77E (AA-12 Adder), a modifikované vybavení pilotní kabiny. Jeho součástí se přitom staly též dva barevné multifunkční displeje. První takto modifikovaný J-11, který vešel ve známost pod označením J-11A, se přitom do oblak poprvé vydal v prosinci roku 1999. Do konce roku 2006 brány závodu ze Shenyangu opustilo okolo 105-ti sériových J-11 a J-11A. Současně bylo nejméně 60 operačních Su-27SK (Flanker B) a J-11 ze stavu PLAAF dopracováno v rámci modernizačního programu do standardu J-11A. Konstrukční sestavy pro zbylých 95 letounů typu J-11 již Číňané odřekli. Důvodem toho přitom stala snaha ČLR o úplné vymanění ze závislosti na dodávkách motorů, avioniky a výzbroje z Ruska. Již v roce 2007 proto letoun typu J-11A ve výrobním programu zmíněného podniku zcela nahradil odvozený model J-11B, který byl opatřen pohonnými jednotkami a avionikou domácí výroby. Součástí podvěsné výzbroje letounu typu J-11B se navíc stala celá řady typů protivzdušné a protizemní řízené munice čínského původu. Zatímco model J-11/-11A byl ryze stíhacím strojem s velmi omezenými možnostmi vedení útoků na pozemní cíle, v případě modelu J-11B již šlo o plnohodnotný víceúčelový bojový letoun. Později se součástí výrobního programu závodu ze Shenyangu stal též domácí protějšek dvoumístného cvičně-bojového modelu Su-27UBK (Flanker C), který vešel ve známost pod označením J-11BS. To vše ale vyvolalo roztržku s Ruskem. Samotná existence letounů typu J-11B a J-11BS totiž představovala hrubé porušení licenční smlouvy z roku 1996. V roce 2008 navíc Číňané přišli s dosti kontroverzním prohlášením, že jsou letouny typu J-11B a J-11BS produktem domácího vývoje, a proto se na ně nevztahuje zákaz na vývoz do zemí třetího světa. To samozřejmě dále ochladilo obchodní vztahy mezi ČLR a Ruskem. Letouny řady J-11 spolu s letouny typu Su-27SK/UBK (Flanker B/C) a Su-30MKK/MK2 (Flanker G) ruské výroby a letouny typu J-7E/G, J-8F/H a J-10A/S (Firebird) domácí výroby tvoří páteř stíhacích letek PLAAF a PLANAF do dnešních dnů. Zatímco letouny řady J-11 od bojových útvarů postupně vytlačují těžké přepadového stíhače řady J-8 (Finback), lehké frontové stíhače řady J-7 jsou postupně nahrazovány letouny řady J-10 (Firebird). V delším časovém horizontu PLAAF a PLANAF s letouny řady J-11 počítá jako s lacinějším doplňkem bojových letounů 5. generace typu J-20.

Verze:

J-11 (Flanker B) – na základě licence závodem ze Shenyangu vyráběná přímá kopie ruského letounu typu Su-27SK (Flanker B). Pohon tohoto prvního modelu z řady J-11 obstarávají importované 12 500 kp motory typu Ljulka Al-31F ruské výroby. Ruské provenience je též kompletní avionické vybavení tohoto stroje, včetně střeleckého radiolokátoru typu N001E (‘Slot Back II’) a elektro-optického čidla typu OLS-27. To samé přitom platí i pro výzbroj letounu typu J-11 v podobě 30 mm kanónu typu GŠ-30-1, PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-27R1/T1/RE1/TE1 (AA-10 Alamo) a PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73E (AA-11 Archer). První exemplář tohoto modelu se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 1. září 1998. Ve výrobním programu byl letoun typu J-11 později nahrazen modelem J-11A.

J-11A (Flanker B) – pokročilá modifikace letounu typu J-11 s modifikovaným přístrojovým vybavením pilotní kabiny náhradou obrazovky radaru dvojicí barevných multifunkčních displejů (jeden z nich zastává funkci pohyblivé digitální mapy), novým radiolokátorem typu N001VE, který vykazuje v porovnání s typem N001E mírně větším dosahem, a rozšířenou škálou raketové výzbroje o PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu R-77E (AA-12 Adder) ruské výroby. První exemplář tohoto modelu se od vzletové dráhy poprvé odlepil v prosinci roku 1999. Ve výrobním programu se letoun typu J-11A udržel do konce roku 2006. Poté jej na lince závodu ze Shenyangu vystřídal model J-11B. Současně bylo na tento model v rámci modernizačního programu dopracováno nejméně 60 operačních Su-27SK (Flanker B) a J-11 ze stavu PLAAF.

J-11B/BH (Flanker L) – víceúčelová bojová modifikace letounu typu J-11A s instalací čínských pohonných jednotek v podobě dvouproudových motorů typu WS-10A Taihang a čínské avioniky. Kromě toho letoun typu J-11B obdržel též drak s modifikovanou vnitřní konstrukcí. Součástí jeho zbraňového systému se navíc stala protivzdušná a protizemní munice čínské výroby. První ze tří prototypů letounu typu J-11B se do oblak poprvé vydal v červnu roku 2002. Do výzbroje PLAAF byl tento model zařazen na konci roku 2007. Později, na jaře roku 2010, se letoun typu J-11B stal též součástí letadlového parku PLANAF. Letouny tohoto typu vyhrazené pro PLANAF přitom nesou označení J-11BH a jsou opatřeny zlepšenou antikorozní ochranou. viz. samostatný text

J-11BS/BSH (Flanker C) – bez licence závodem ze Shenyangu vyráběná modifikace ruského dvoumístného cvičně-bojového letounu typu Su-27UBK (Flanker C) s instalací čínských pohonných jednotek v podobě dvouproudových motorů typu WS-10A Taihang. Kromě toho tento model obdržel též avioniku z jednomístného letounu typu J-11B. První prototyp letounu typu J-11BS brány závodu ze Shenyangu opustil v závěru roku 2007. Do výzbroje PLAAF byl tento model zařazen po roce 2010. Později se letoun typu J-11BS stal též součástí letadlového parku PLANAF. Letouny tohoto typu vyhrazené pro PLANAF přitom nesou označení J-11BSH a jsou opatřeny zlepšenou antikorozní ochranou. viz. samostatný text

J-15 Flying Shark (Flanker X variant 2) – námořní modifikace víceúčelového bojového letounu typu J-11B uzpůsobená pro činnost z palub letadlových lodí. První prototyp tohoto bezlicenčního derivátu ruského palubního stíhače typu Su-33 (Flanker D) se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 31. srpna 2009. První předsériové letouny typu J-15 PLANAF údajně převzalo na konci roku 2013. viz. samostatný text

J-16 – víceúčelová bojová modifikace dvoumístného cvičně-bojového letounu typu J-11BS. První prototyp tohoto čínského protějšku ruského víceúčelového bojového letounu typu Su-30MKK (Flanker G) se přitom od vzletové dráhy poprvé odlepil na konci roku 2011. První předsériové letouny typu J-16 PLAAF údajně převzalo na konci roku 2013. viz. samostatný text

J-11D – pokročilá modifikace víceúčelového bojového letounu typu J-11B s instalací radiolokátoru kategorie AESA, který spolupracuje s naváděcím systémem nové generace naváděné munice, a digitálního elektro-impulsního systému řízení (FBW). První prototyp tohoto modelu se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 29. dubna 2015. viz. samostatný text

Vyrobeno:  105 sériových strojů modelu J-11 a J-11A a neznámý počet sériových strojů modelu J-11B/BH, J-11BS/BSH, J-11D, J-15 a J-16

Uživatelé:  pouze ČLR

 

J-11

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Ljulka Al-31F s max. tahem po 7 850 kp / 12 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu N001E Mječ (‘Slot Back II’) radiolokačního komplexu typu RLPK-27E, instalovaný uvnitř špice trupu. Radar typu Mječ slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů (včetně vzdušných cílů nacházejících se na pozadí země). Vzdušné cíle s RCS cca 3 m2 je tento typ radaru schopen sledovat na vzdálenost 80 až 100 km z přední, resp. 30 až 40 km ze zadní polosféry. Najednou dokáže sledovat až 10 vzdušných cílů a na 2 z nich navádět PLŘS.

Vybavení:  - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu OLS-27 s vyhledávacím dosahem 50 km, zaměřovacím dosahem 15 km, zorným polem v horizontální rovině 60° a zorným polem ve vertikální rovině +60°/-15°. Tento systém sdružuje IČ senzor s laserovým dálkoměrem s dosahem 0,3 až 3 km a slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Instalace jeho kopulovité hlavice se přitom nachází přímo před pilotní kabinou.

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Parol (Slap Shot), výstražný RL systém typu SPO-15 Berjoza, 32 výmetnic tří klamných IČ/RL cílů typu APP-50 (ty jsou vestavěny do ocasního žihadla) a aktivní rušič typu SPS-171/L005S Sorbcija-S (dvojici štíhlých válcovitých kontejnerů tohoto systému se zaoblenými dielektrickými kryty na obou koncích lze umístit na konce křídla na místo závěsníků pro PLŘS typu R-73)

Výzbroj:     jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do pravého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 6 000 kg, přepravovaná na deseti pylonech (dvou mezi motorovými gondolami, dvou pod motorovými gondolami, čtyřech pod křídlem a dvou na koncích křídla – ty jsou vyhrazeny pro PLŘS krátkého dosahu) – PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-27R1/T1/ER1/ET1 (AA-10 Alamo) (max. 6 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73E (AA-11 Archer) (max. 4 až 6 ks), neřízené pumy do hmotnosti 500 kg, raketové bloky typu B-8M (20 neřízených raket S-8 ráže 80 mm) a B-13L (5 neřízených raket S-13 ráže 122 mm), neřízené rakety typu S-25 ráže 340 mm a submuniční kontejnery typu KMGU*

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 14,70 m 
Délka:   21,94 m
Výška: 5,93 m
Prázdná hmotnost: 16 000 kg
Max. vzletová hmotnost: 33 000 kg
Max. rychlost: 2 500 km/h
Praktický dostup:   18 500 m
Max. dolet:    3 680 km

 

 

* obvyklou kombinaci podvěsné výzbroje v konfiguraci pro vzdušný boj tvoří čtveřice PLŘS krátkého dosahu typu R-73E se šesti PLŘS středního dosahu typu R-27R1/T1/ER1/ET1

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 24.12.2013